Vemínko nemá a srst nemá

Křivánkova kniha o české poválečné poezii Kolik příležitostí má poezie sama sebe zřetelně definuje jako exkluzivní publikaci: vznikla za podpory několika grantů, částečně je podkladovými studiemi čtyřdílných Dějin české literatury 1954–1989, recenzovali ji literární vědci J. Opelík, Z. Pešat a M. Pohorský, autor je představen jako univerzitní pedagog, kritik a básník; kniha vychází v nakladatelství Host, v oblasti literární vědy bezesporu výrazném.

Vladimír Křivánek sleduje hlavně dvě témata – skácelovské a holanovské –, pouští se však i do teoretických a obecnějších historických exkursů a kniha tak nabývá rysů monografických.

Kde je poezie – a jak o ní mluvit?

V úvodní kapitole razí Křivánek překvapivou tezi, že skutečně porozumět poezii může pouze pamětník, a to proto, že „literární život se odehrával (mj.) v hospodách“: tomu, kdo tam nebyl, zbývá jen „sterilní vědecká konstrukce“. Teze je to dost podivná (jak by například chtěl porozumět poezii antické?): poezii nelze poznat ze „života“, ale jen z poezie samotné; nepříjemný dojem záměny umění a vnějšího světa v knize potvrzuje i ne vždy jasné rozlišování lyrického mluvčího a reálného autora, a dokonce i obrázky (fotografie koštu vína jako ilustrace ke kapitole o Skácelovi zamlžuje autonomní, estetický status básně). Těmito poznámkami se otevírá otázka metodologie předkládané knihy: není to striktně „vědecký“ text (jen zcela sporadicky se tu setkáváme například s versologií), Křivánek volí spíš cestu esejistického popisu. To je jistě v pořádku, ale i tento přístup se musí opírat o pevné a předem vymezené odborné základy. Namísto terminologické a formulační jasnosti autor bohužel leckde upadá do vágní mnohomluvnosti („rétorická hymničnost“; pleonasmy typu „písňová kantiléna“), text zahlcuje často se opakujícími slovy („umanutý“, „sošný“) nebo užívá termíny, které by smyslu nabyly teprve pečlivým odlišováním různých jejich významů (atributem „existenciální“ jsou ohodnoceni mj. Hrubín, Holan, Kainar, Kryl, Skácel, Seifert, Šiktanc; Pelc má „existenciální tíhu“, Pištora je „existencialistický“). Snad díky své básnické letoře se autor často nechá zlákat metaforickým jazykem: chce-li však psát odborné pojednání, nemůže psát zároveň poezii, jinak vznikne hybrid („básník [Skácel] postupoval jako kamenosochař, opracovával pečlivě, umanutě, soustředěně a zodpovědně do výsledného básnického tvaru beztvarý balvan času vylomený naším životem“ – co že to Skácel vlastně udělal, si jako čtenář Křivánkova textu nejsem jist).

Skácel, Paz a Wang Wej

Metodologická nejasnost se objevuje i skrytěji, zavádějícími srovnáními, neurčitými příklady a nejasnými definicemi. Například charakterizace Skácelovy motivické prostoty srovnáním s čínským básníkem Wang Wejem se jeví jako neproduktivní a nekoncepční: paralely tu sice jsou, ale zdůrazňuje-li Křivánek, že musíme zkoumat nejen „čas textu“, ale též „čas dějin“, měl by vnímat rozdíl (a vše, co implikuje) mezi Moravou 20. století a Čínou 8. století. Ostatně to, co Křivánek o Wang Wejovi cituje a čím si pomáhá v charakteristice Skácela, mohl mnohem přiměřeněji vyčíst ze skácelovské (a tedy přímo se nabízející) studie Sylvie Richterové (Slova a ticho).

Ještě podivnější je text v kapitole o básnickém deníku. Banální tvrzení, že poezie není totožná s básní – „ve dvacátém století bylo stále zřejmější (…) že nelze poesii uzavřít pouze do amfory básně“ –, se tu dokládá komparací tezí Octavia Paze a Jana Mukařovského a jeho mylně pochopeného pojetí záměrnosti a nezáměrnosti. Podobně jako u Skácela a Wang Weje nelze vyjmout dva citáty tak odlišných myslitelů. Křivánkovy úvahy by se obešly bez obou citátů, naopak zde chybějí odkazy na autory, kteří se problematikou básnického deníku, pří­padně hranic mezi beletrií a literaturou faktu v českém prostředí zabývali (například Jan Grossman nebo Růžena Grebeníčková).

Větší péči by si zasloužil výběr citátů ilustrujících uváděná tvrzení (pomineme-li, že k básnickému materiálu přistupuje Křivánek někdy ahistoricky a pomíjí básníkův vývoj). Tak například fakt, že Peterkovy verše „žalmistickou tradici připomínají využitím anafor, paralelismů, dialogičností a biblickou imaginací“, doprovází tento příklad: „Srdce mé kozlík je pohublý: Vemínko nemá a srst nemá.“ I když odhlédneme od naivity tohoto básnického obrazu – srdce obvykle vemínko nemívá –, nutno říci, že tu není ani anafora (leda by byla zaměněna za epiforu), ani dialogičnost, ani biblická imaginace. Navíc: chce-li mluvit o spirituální inspiraci, je snad podivné uvádět Peterku tehdy, není-li vůbec zmíněn Jan Čarek a Bohuslav Reynek je až na kratičkou výjimku uveden jen v různých výčtech.

Strašidlo náboženství

V odborné práci by se neměly objevovat nedoložené obecné teorie, ovšem zde se s nimi setkáváme kupříkladu právě v souvislosti se spirituálně orientovanou poezií. Křivánek, vycházeje z Putnovy definice, ztotožňuje tuto poezii s ideologií, načež se obává jejího útoku na českou kulturu, jak ukazuje úvaha z první kapitoly: „Chceme-li se zodpovědně podílet na vytváření kánonu poválečné české poezie, nesmíme být (…) v zajetí ideologických pohledů na literaturu. To se projevuje i ve snaze nahradit jednu ideologii druhou, místo ideologie komunistické nabídnout například ideologii náboženskou.“ Kdo ji chce nahrazovat? Podobnou teorii bychom čekali spíše u autora bestsellerů Dana Browna, nikoli však v odborném pojednání o české poezii.

Vedle takových fantastických úvah narážíme v knize na jazykové chyby a na literárněvědné nepřesnosti: to, že „folklórní píseň (…) vstupuje do světa básní [jihomoravských] autorů bezprostředně jako slovo (…) doprovázející jejich každodenní život“, ji neodlišuje od „rafinovaného postmodernistického palimpsestu“, a není to tedy distinktivní rys (stejně tak jako intertextualita není doménou básnického deníku); legenda není žánr „na pozadí lidové slovesnosti“ (bylo by nutno specifikovat, o jaké variantě legendy autor mluví); motiv Popelky není jen Erbenův, a nelze na tom stavět interpretaci básně atd. Autorovo tvrzení z úvodu, že „bylo třeba leckteré podstatné skutečnosti zopakovat“, působí komicky, čteme-li dvakrát, že se dnešní člověk špatně orientuje „v labyrintickém, obtížně poznatelném, nepřehledném, chaotickém a rychle se měnícím světě, kdy zklamaly univerzalistické modely vědeckých a filozofických systémů“ (strany 14 a 352). Je to skutečnost jistě podstatná, ale čtenáři snad stačí sdělit jednou.

V takto ambiciózní práci, kde obrovská záštita vědeckého projektu slibuje text na vysoké úrovni, to nejsou výtky bezvýznamné. Kniha není ani faktografická příručka (zásadní údaje zde často chybějí), ale ani sbírka esejů (na to nese příliš rysů odborného stylu) či studií (není metodologicky kohezní). Zdá se, že vydáním této knihy Host zmařil jednu z příležitostí vzniku dobrých dějin poezie.

Autor je bohemista.