Kaplického knihovna je zřejmě pohřbena. Pojďme se ale podívat, jak to může dopadnout, když se architektonicky odvážné řešení prosadí v praxi. Berlínská „velryba“, jak se někdy tamní knihovně přezdívá, oslaví na podzim třicáté narozeniny.
Berlín počátkem šedesátých let řešil podobný problém jako Praha. Knihovní fondy byly rozptýlené a moderní čtenářské sály chyběly zcela. Navíc historická budova knihovny zůstala ve východní zóně. Radnice tehdejšího Západního Berlína proto vypsala veřejnou soutěž na budovu nové Státní knihovny. Nešlo přitom jen o akt čistě urbanistický, ale i politický: jen o několik desítek metrů na východ od místa realizace vyrostla berlínská zeď. Za vítěze vybrala komise roku 1964 tehdy již sedmdesátiletého Hanse Scharouna.
Scharoun kromě krátké kariéry poválečného stavebního rady přispěl ve třicátých letech ke zkvalitnění sociálního bydlení. Jeho bytové domy inspirované lodním tvaroslovím jsou dodnes ceněnou berlínskou adresou a sídliště Siemensstadt, na němž se podílel, bylo minulý měsíc zařazeno na seznam UNESCO. Realizace knihovny ale nebyla jednoduchá. Scharoun se totiž s novou budovou nespokojil a požadoval její začlenění do Kulturního fóra, komplexu budov propojeného rozvlněnou zahradou a pěšinami. V ideálním případě by tak Berlíňané mohli korzovat mezi regály s knihami, uměleckými sbírkami i hudební produkcí. Územní plán vzal ale rychle za své a Scharounův koncept „kulturní krajiny“ překazila studená válka – berlínská zeď rozetnula vedví Postupimské náměstí, západ města tak přišel o jednu z tepen a doprava dostala před architekturou přednost.
Se Scharounem spolupracovali jeho žáci. Kromě Edgara Wisniewského, který za nemocného architekta fakticky vedl realizaci, byl mezi nimi také Lubomír Šlapeta, dodnes nedoceněný autor desítek domů a vil na severní Moravě, který v letech 1966–69 působil v Scharounově ateliéru.
Stavba knihovny pokračovala pomalu a nakonec se protáhla na dlouhých čtrnáct let. Sám Scharoun se slavnostního otevření budovy v roce 1978 nedožil. Čtenářům ale jeho stavba nabízí dodnes prostorné sály a uvolněné tvarosloví plné úhlů a křivek. Mnoho obyvatel se zpočátku na betonové monstrum vyrůstající u berlínské zdi dívalo s despektem. Stavba dlouhá 229 metrů, široká 152 metry a s 43 metry do výšky připomínala nabubřelost nacistických komplexů. Reakce byly ale vesměs nadšené. „Prvním dojmem je údiv… nad téměř plující střechou, nesenou několika zužujícími se hranolovitými pilíři…, nad vertikální členitostí prostoru,“ napsal týdeník Die Zeit krátce po otevření knihovny.
Čím Scharoun nadchl? Především rozbitím klasického pojetí místností coby prostor sevřených mezi zdmi, okny, podlahou a stropem. Scharounův koncept se podobá spíše krajině a téměř nikde nenajdeme přesná ohraničení. Prostor je tak členěn rampami, plošinami a širokými schodišti, zároveň ale v knihovně nechybějí až intimní zákoutí, oddělená úzkými točitými schody.
Architekt razil pojem „čtenářská krajina“, tedy prostor, kudy se může návštěvník volně procházet, aniž by se potýkal s klasicky pojatými patry. Přesto interiér nepůsobí zmateným dojmem. Jednotvárnost betonových podhledů architekt rozbil barvami. Také exteriér stavby se snaží o rozrušení betonové masy.
Není pochopitelně možné, aby po třiceti letech bez větších úprav stavba splňovala současná kritéria. Koncept otevřeného prostoru od počátku znepříjemňoval práci zaměstnancům knihovny a touha po intimnějším pracovním zázemí tak vedla ke konstrukcím regálových buněk, které působí rušivě. Také vertikální technické propojení sálů a skladišť není tak efektivní a rychlé, jak by počítačové zpracování objednávek dnes umožňovalo. Před budovou knihovny, která v půdorysu připomíná velrybu, však denně stojí stovky kol – a to je důkaz, že se průlomový koncept v Berlíně osvědčil.
Autor je redaktor Aktuálně.cz.