Cesta po falešných stopách

Raveyova prvotina vyšla v roce 1989 v nakladatelství Gallimard, záhy však přesedlal k edičně mnohem úžeji profilovanému nakladatelství Les Éditions de Minuit. V určitém smyslu navazuje na hvězdná jména vydávaná u tohoto nakladatelství; především na Becketta i poetiku Nového románu. Čerpá z banality, ze zdánlivě nedůležitých aspektů každodenního života, vytěsňuje i náznak vlastního pohledu na věc, straní se komentování děje či pohnutek a činů postav, jeho přístup není diagnózou psychologa, jen výpovědí nestranného pozorovatele, text je prost okázalosti a přetvářky.

Strohá nedořčenost

Nejvýraznějším rysem pozoruhodného autorského stylu je neobyčejná střídmost – píše velmi úsporně, jeho suché věty jako by byly osekány jen na ty nejdůležitější prostředky, které se navíc nezřídka opakují. Takový rukopis dokonale odráží i náměty Raveyových děl: autor zpracovává jednoduché, banální příběhy, do nichž čtenáři dává nahlédnout přímo, bez oklik či komentáře. Avšak jen z určitého úhlu. Každá postava zůstává nedostupná, nelze ji proniknout a pochopit až na dřeň, stále trochu uniká – tak jako v životě. Proto mají tyto knihy punc čehosi zcela běžného, a přitom záhadného, zcela jasného, a přitom nedořečeného. Na první pohled úplně prostě sepsané historky (jež jsou jistě výsl edkem pečlivé autorské práce, protože každé z těch mála slov tu má přesně určenou roli) čtenáře vtáhnou a pohltí, na konci nenabídnou jasný závěr ani jednoznačné vyústění – dohra zůstává na čtenáři.

Na okraji, bez kudrlinek

Yves Ravey se v osobním životě drží stranou literárních kruhů a nepřijímá ani žádosti o rozhovor od velkých deníků či televize. Podle něho se na takových místech nikdy nemluví o literatuře a většinou se zde stihne leda oznámit vydání knihy nebo uvedení hry. Přiznává však, že tím volí naprosté
ústraní – pokud se autor nechce stát reklamním artiklem, jako by ani nebyl. Jeho dílo pak zná spíš omezené publikum zasvěcených, posedlí hledači dobré a jiné literatury. Nelze však zapomínat, že být na okraji ještě vůbec neznamená být dobrý spisovatel – což se občas mylně tvrdí...

V jednom z mála publikovaných rozhovorů Ravey popisuje, co a proč ho vede ke psaní, kde hledá náměty: „Bývá to jen jistá myšlenka, příběh, někdy třeba popsaný v černé kronice. Postupně se mě zmocní, předělám si ho po svém. I když román sám je pevně vystavěný, impuls k jeho napsání musí přijít sám, přirozeně. Příliš vykonstruovaná zápletka předem odsuzuje knihu k nezdaru. Často zpočátku jen zapisuji věty, jak samy plynou. Vím, že nevznikají nijak náhodně. A že až následně pochopím, kam mě vlastně vedou. (…) Nedávno můj syn odjížděl se školou do Mnichova, já jen zaslechl, jak říká matce ,Musím si zabalit do Německa‘. A protože můj otec bojoval ve druhé světové válce, ta věta mě úplně ohromila. I takhle se obje ví námět na román…“ O svém úsečném stylu říká: „Prostě nemám rád zbytečné kudrlinky.“ A připomíná malby Marka Rothka, jehož snaha omezit počet barev na minimum je také způsobem, jak se zbavit všeho nadbytečného.

Počestný člověk, nebo padouch?

Román Bambi Bar (Les Éditions de Minuit 2008) se jmenuje podle místa, kde se zčásti odehrává – jde o noční klub s peep-show, v němž se ukazují příliš mladé slečny. Léon Rebernak ví, že je mezi nimi i jeho neteř Caddie. Majitel a pasáci z Bambi Baru ji odvezli i s matkou jeho bratrovi z vísky kdesi na Východě. Léon ji chce dostat zpět. Tuší, že dostat se k dívence a promluvit si s ní bude složitý úkol. Léona podezírá policie, a i když si v nočním klubu zprvu získá důvěru, nakonec nasazuje krk, jen aby dosáhl svého.

Rychle a úsporně vyprávěný příběh Ravey podává ústy protagonisty Rebernaka, přesto s odstupem, chladně, zcela bez emocí či komentářů: Léon Rebernak popisuje výslechy policistů, vypočítává své kroky mířící nenápadně, ale jistě k cíli – setkat se s Caddie. Je jako posedlý, odhodlaný splnit svou misi i za cenu lží, skrývání a podvodů. Zprvu vypadal jako počestný, opatrný člověk. Ale s pasáky své švagrové a neteře jedná zcela bezostyšně tak, že se padouchem vlastně stává i on sám. Tak to ovšem v detektivkách bývá... Román Bambi Bar očividně má základní atributy každé detektivky – postupně rozvíjený a stále více se komplikující příběh záhy dospěje k hlavní kauze, jež se však pomalu ukazuje být špatnou stopou, a vlastně i trochu marnou odbočkou. Raveyova mistrně vystavěná kostra čtenáře několikrát takto navede k mylnému závěru – o smyslu a směřování knihy, o povaze a důvodech Rebernakova jednání, o postupech a úspěšnosti policie. Právě unáhlené vývody a povrchní soudy Ravey nepřímo kritizuje, dokládá, jak uspěchaná doba anebo čistě sobecké přesvědčení o vlastní jasnozřivosti mohou být liché, škodlivé. Autorovi Bambi Baru stačí ani ne stovka stránek, poškrábaný blatník u auta a nemístně užívaný dalekohled, aby rozehrál velký příběh o smělé umanutosti a odvaze, o síle a důležitosti rodinných pout, o domově a uhranutí pozlátky zdánlivě lepšího života. A také o tom, že lecjakou historii vidíme každý po svém. Protože vždy existují různé pohledy, různé důvody. Protože jinak nemůžeme, anebo nechceme.

Autorka je šéfredaktorka serveru www.iliteratura.cz.