Anca Maria Mosora a archandělé

Jste absolventka oboru filosofie. Jak ovlivňuje filosofka spisovatelku a jak ovlivňuje spisovatelka filosofku?

Nemyslím, že jde o vliv z jedné nebo druhé strany. O vztazích mezi věcmi, které člověk v určitém bodě svého života dělá, jsem takto nikdy nepřemýšlela. O všech věcech, které se dějí v mém životě – ať už z mé vůle, nebo ne –, uvažuji raději jako o celku, jenž v každém okamžiku zanechává svou stopu na způsobu, jakým se pohybuji po světě. Někde je to možná převzatá lekce filosofie nebo jen náhoda.

Jak se stane, že se debutantka dostane do renomovaného nakladatelství, jako je Humanitas? Říká se, že tento gigant mezi rumunskými nakladatelstvími, který vydává většinou klasiky, nechce s novými autory příliš riskovat.

Tato debutantka se dostala do nakladatelství Humanitas vlastně náhodou. Jako výsledek jedné polemiky – spíš jako součást hry než vážně – jsem dala Gabrielu Liiceanovi [významný rumunský filosof a spisovatel, ředitel nakladatelství Humanitas – pozn. J. V.] nedokončený rukopis Archandělů. Následovalo několikaměsíční mlčení, během něhož jsem si říkala, že ta hra byla nejspíš naprosto nevhodná. Potom mi pan Liiceanu zatelefonoval a požádal mě, abych rukopis dokončila a odevzdala ho nakladatelství k vydání, což jsem učinila. Půl roku nato vyšla kniha Archandělé neumírají.

Co si myslíte o současné rumunské literatuře? Z mého pohledu se množství současných rumunských autorů, kteří stojí za to být čteni a překládáni, jeví jako mimořádné. Cítíte blízkost s některými svými generačními kolegy?

Co se týče četby, jsem poměrně egoistická. Existovalo období, kdy jsem četla téměř všechno, co mi přišlo pod ruku, časem jsem se však stala o něco rigidnější. Čtu výhradně to, co se mi líbí, ne to, co se čte. V Rumunsku se v posledních letech píše hodně a – což je důležitější – ještě víc se publikuje. Myslím, že okamžik, kdy se tahle svoboda zmenší, není daleko. Je nanejvýš přirozené, že po takovém rozmachu přijde selekce, uskutečňovaná trhem, čtenáři a v neposlední řadě nakladateli. Osobně nepociťuji příslušnost k nějaké generaci ničím jiným než shodou data narození a částečně i vzděláním, které máme nevyhnutelně podobné. Ale na druhé straně bych řekla, že blízkost s jednou nebo druhou generací je dána výhradně osobní situací každého. Spřízněnost volbou, chcete-li.

V Rumunsku se objevilo mnoho autorek a zčásti i autorů píšících drsným a šokujícím způsobem o sexu. Kritici ve vás spatřují naprostý protiklad tohoto modelu. Ale zdá se mi, že vaše knihy šokují jinou obsesí než sexem – smrtí.

Je pravda, že jedním z nejoblíbenějších současných témat je sex. Jestliže je navíc zahalen do vhodného hávu, to jest do násilí, výstřednosti a abnormality, pak je obraz kompletní. Opět záleží na tom, co přesně chce člověk předat prostřednictvím literatury, kterou vytváří. Jít proti srsti, být jiný než ostatní bylo v literatuře východiskem už mnohokrát. Já jsem na tomto tématu nenašla nic zajímavého ke sdělení, tudíž ho nepoužívám. Kdybych však měla myslet na něco, co prochází mými knihami konstantně, nemyslela bych na smrt, nýbrž na stáří. Smrt je sekundární, pouze spoluvytváří určitý obraz stáří, kterého si velmi vážím.

Máte ráda dekadentní spisovatele George Bacoviu (1881–1557) a Mateie Caragiala (1885–1936)? Zdá se mi, že vaše knihy z této epochy čerpají.

Mám ráda Mateie Caragiala. Bacoviu už jsem dlouho nečetla a nemohu říci, že bych měla pro jeho dílo nějaké mimořádné sympatie. Caragiale pro mě však představuje literární svět, kterého se od té doby rumunská literatura už nedotkla. Možná že století, v němž žijeme, už ani takovou literaturu nechce, možná že ta je opravdu výsadou jiných časů, ale já si umíněně stojím za tím, že existují jisté literární normy a postupné fáze tříbení vkusu, které trvají nezávisle na epoše.

Ve svých knihách píšete o Bukurešti. Co pro vás toto poněkud bizarní město znamená?

Bukurešť je pro mě prostě a jednoduše město, kde bydlím. Jsem tu jedenáct let, mám tu svou rodinu i přátele, ulice, kterými se procházím, tlačenice, do nichž se nořím. Není to bizarní město, jen město, v němž se o teritorium rovnou měrou dělí krása s ošklivostí, inteligence s hloupostí, slušnost s bezohledností. To lze vnímat, jen když má člověk oči, aby viděl, když nespěchá. A já nespěchám.

V současné rumunské literatuře zabírá velké místo autobiografičnost, autofikce. I vaše kniha Archandělé neumírají působí autobiografickým dojmem. Je to jen iluze, kterou jste chtěla navodit, nebo skutečná autobiografie?

Archandělé neumírají je kniha o domě. Ten dům existuje. Bydlela jsem v něm – nejdřív já v něm a potom on ve mně. Vše, co vstupuje do tohoto domu nebo z něj vystupuje, je fikce. Stejně jako v každém příběhu, který někdo vypráví, v něm však z osobních údajů vycházejí najevo některé části jeho bytí nejčastěji v poloze diskrétní, někdy nerozpoznatelně.

Když vyšla první kniha, někteří kritici vám vyčítali nedostatek smyslu pro epičnost. Druhá vaše kniha ale koketuje s thrillerem. Co říkají teď?

Nemohu vám odpovědět. Nesleduji polemiky nebo mlčení okolo knih. Mnohem víc mě zajímá reakce čtenářů, protože píšu jen pro ně. Dám-li jim potěšení, příležitost opustit na chvilku své životy a proniknout do jiného světa, myslím, že jsem udělala dobrou věc. Nepíšu pro kritiky, ať už příznivé nebo ne, objektivní nebo ne – a nepíšu ani pro žádný druh uznání. Píšu z přesvědčení, že musím něco říct, a protože jsem to cítila v danou chvíli.

A teď píšete…?

Právě jsem začala pracovat na nové knize. Je to zatím takové malé staveniště, které mě den ode dne víc pohlcuje. Vracím se k ní každý večer se vzácným potěšením, které mi po dokončení každé z knih chybělo.