Když takzvaná Pačesova komise představila svoji průběžnou zprávu, komentátoři v ní viděli hlavně další krok ke koaliční roztržce nad novými atomovými reaktory. Ale novinový dojem je hodně vzdálený opravdovému obsahu.
Nejdůležitější bod takzvané Pačesovy zprávy tvoří potvrzení komisařů, že hlavním českým energetickým úkolem je snižování vysoké náročnosti domácí ekonomiky na spotřebu uhlí, ropy, plynu a uranu. Debaty o nových zdrojích – bezesporu důležité a legitimní – vedle ní totiž vypadají trochu jako poznámka pod čarou.
Možnosti vylepšování energetické efektivnosti jsou enormní: mnohem větší, než kolik nabízejí nové elektrárny či uhelné doly. Březnová studie, kterou si od renomovaných pražských expertů nechalo udělat Hnutí DUHA, spočetla, že energetickou náročnost českých budov lze rozumně snížit o 60 procent – hlavně lepšími izolacemi domů, které omezí úniky tepla. Každý tedy může mít teplý, pohodlný a zdravý domov – a přitom většina domácností ušetří tisíce korun ročně, srazíme české exhalace oxidu uhličitého i dovoz plynu z Ruska.
A teď pozor: Číslo odpovídá šestinásobku elektřiny, kterou by dodávalo kontroverzní rozšíření severočeských uhelných dolů, jež by si vyžádalo vystěhování asi dvou tisíc lidí ze sousedních obcí.
Obdobně možnosti vylepšování energetické efektivnosti domácího průmyslu už se současnými technologiemi činí 23 %, tedy ekvivalent dvou atomových elektráren v Dukovanech. Příčinou přitom není příliš mnoho továren, nýbrž obstarožní továrny. Česká ekonomika na každou vyrobenou korunu hrubého domácího produktu pohltí skoro dvakrát více energie, než kolik spotřebují státy původní patnáctky Evropské unie.
Vysoká energetická náročnost má rovněž ekonomické a politické následky, některé dost bizarní. Nejenže právě její vinou (a kvůli obstarožním uhelným elektrárnám) patříme mezi evropské rekordmany v exhalacích skleníkových plynů. Rovněž zvyšuje záporný sloupeček ve statistikách obchodní bilance, protože velká část paliv pochází z dovozu. Česká ekonomika v červnu každý den utratila přes 420 milionů korun za import ropy a ropných výrobků.
Navíc ovšem velkou část peněz posíláme přímo vládcům, kteří vůbec nesdílejí naše demokratické, svobodomyslné hodnoty – a od kterých bychom se raději měli držet dál. Největším dodavatelem ropy je Rusko, na druhé příčce není nikdo jiný než korupcí prolezlý režim dynastie Alijevů v Ázerbájdžánu. Vláda minulý týden schválila, že pošle Gruzii 150 milionů korun coby mimořádnou pomoc na obnovu ekonomiky. Ale soupeřícímu Rusku stejnou částku posíláme každých 18 hodin.
Atomový diskurs
Leitmotivem debaty kolem Pačesovy (nebo přesněji Dlouhého: podle kuloárů skutečným autorem předběžného referátu byl exministr průmyslu) zprávy se staly atomové reaktory.
Navíc právě diskuse o nich trpí apriorní polarizací na principiální spor: atom ano versus atom ne. Petr Fischer loni na podzim v tomto listu kritizoval zelené, že sice nesouhlasí s novými reaktory, leč nepovažují odmítnutí jaderné energetiky za dogma (A2 č. 44/2007). „Zelené hnutí bez odporu k jádru přestává být zeleným hnutím,“ píše. „Na boji proti jádru… zelení vyrostli. (…) Žádný zelený nemůže dnes jen tak říct, že odpor proti jádru pro něj není dogma, protože tím zároveň říká, že neexistuje žádný bod, z něhož by rostla jeho identita.“
Komentář excelentně ilustruje převažující – a hodně nešťastný – diskurs, který se také dost odráží v referování o Pačesově komisi. Ale za prvé: přece právě tohle neplatí. Rozhodování, zda použít některou technologii, je praktický problém a spočívá v porovnání plusů a mínusů. ČEZ nemá dostat zelenou pro nové atomové reaktory, protože (a pokud) projekt přinese více škody než užitku. Nikoli kvůli tomu, že jaderná energetika je špatná.
Za druhé, politická debata by měla hlavně rozhodovat, jaké podmínky pro energetické společnosti stanoví. Přinejmenším – a na tom se mohou shodnout pro- i protijaderní politici – musí před závorku vytknout apriorní podmínku: provozovatelé atomových elektráren ponesou plnou odpovědnost za případné škody.
Pokud by se v Temelíně něco stalo, podle málo známé klauzule současného atomového zákona všichni postižení dohromady obdrží jen šest miliard. Nezávislé odhady škod při těžké jaderné havárii přitom hovoří o číslech o dva nebo tři řády vyšších. Přitom ČEZ samotný má svoji elektrárnu paradoxně pojištěnu na 35 miliard. Pro chemický průmysl a jiná riziková odvětví obdobné speciální regule neplatí. Pokud někdo chce vést řeč o nových reaktorech, uzavření této díry v legislativě musí být podmínkou číslo jedna.
Pačesova komise tedy prohlašuje vylepšení energetické efektivnosti ekonomiky za zásadní úkol. Jen houšť. Jenomže po pravdě řečeno stejnou prioritu deklarovala snad každá energetická politika, co jich zdejší politici od roku 1990 přijali.
Nemá moc velký smysl, aby politici konstruovali – a potažmo jejich poradci vymýšleli –, jak bude za dvacet, třicet, padesát let vypadat energetika. Kolik procent výroby připadne na atomové reaktory, kolik na uhelné elektrárny či obnovitelné zdroje, rozhodují investoři v živé ekonomice, ne ministerští stratégové.
Proto v podzimní, finální zprávě komisařů nesmí zůstat u malování grafů a vágních seznamů priorit. Podstatné tedy je, aby komise přišla s konkrétním plánem: s návrhy nové legislativy, daňových reforem a dalších opatření, které dají impuls inovacím a pomohou rozhýbat investice do nových technologií. Právě podle toho se pozná, zda Pačesova mise měla smysl.
Autor je programový ředitel Hnutí DUHA, české ekologické organizace.