Před čtyřiceti lety, nejvíce v krátkém období mezi „pařížským květnem“ a „pražským srpnem“, se zatřásl svět na Západě i na Východě. Pokud jde o společenský kvas a hlad po větší svobodě v tehdejším Československu, neovlivnil jen většinovou společnost. Promítl se také do života romské menšiny, která začala přemýšlet o vlastní organizaci hájící její zájmy.
Zatímco neromské organizace od Klubu angažovaných nestraníků po zárodky nezávislých odborů vyrůstaly v osmašedesátém jako houby po dešti, romští intelektuálové a představitelé tenkrát začínali spíš s přípravnými pracemi na vybudování vlastní organizace. Konkrétní výsledek jejich „osmašedesátnických“ aktivit se tak dostavil, až když obrodnému procesu docházel dech – koncem května 1969. Tehdy se konal ustavující sjezd Svazu Cikánů-Romů (SCR). Na jeho sjezdových dokumentech se už podepsala atmosféra končícího Pražského jara a nastupující normalizace, ale přesto se Svaz tenkrát dotkl ožehavých otázek. Ve svých textech vyjádřil názor, že:
„Teoretické zpracování charakteristiky Cikánů není dosud provedeno. Není možné se stále držet mnohde dosud platných pouček. Na této otázce bude možné rozvinout učení marxismu-leninismu o národnostní otázce. Jestliže dosud nebylo Cikánům přiznáno, že jsou národností, pak hlavní příčinou byly obavy z důsledků přiznání různých práv Cikánům jako národnosti.“
Na sjezdu SCR zazněl také požadavek, aby došlo k přiměřenému zastoupení Romů ve volených i výkonných orgánech moci. Svazu předsedal Miloslav Holomek, k jeho dalším významným představitelům patřili vojenský prokurátor Tomáš Holomek, Antonín a Bartoloměj Danielovi a Zikmund Vagai. Do roku 1972 narostl stav organizace přibližně na 8500 členů, na veřejnost působil SCR časopisem Romano lil (Romský list).
Tato první významnější romská organizace v Československu však fungovala pouze čtyři roky. I když vůči normalizačnímu režimu vystupovala většinou loajálně, došlo v roce 1973 k jejímu rozpuštění.
Mimo menšiny
Záminkou k likvidaci se staly finanční nesrovnalosti hospodářských sdružení Butiker a Nevodrom, propojených se SCR. Dokumenty Charty 77 i romistka Milena Hübschmannová poukazovaly však na to, že hlavní příčina ležela v novelizaci zákona o menšinách v roce 1972, který už s Romy jako s menšinou nepočítal.
SCR působil též na Slovensku, kde ho zakládali Alojz Pompa, Ján Cibula, ředitel podniku Butiker Gustav Karika, Anton Facuna a člen ÚV KSČ Štefan Rigo. Stejně jako jeho česká větev Svazu měl své noviny, nazvané Romen.
Zatímco někteří odborníci uváděli spíš jeho kladné přínosy v této době, jiní, jako slovenská akademička Anna Jurová, slovenskou část Svazu zpětně hodnotili nekompromisně. „Byl využívaný jako prostředek na zamezení etnoemancipačních snah Romů na Slovensku,“ psala Jurová. Podle ní v Butikeru, podniku pro hospodářské a jiné činnosti, který měl podle původních záměrů rozvíjet tradiční romská řemesla a rozvíjet výrobní činnosti ve prospěch romského etnika, zkrachovalo pro neefektivní hospodaření vícero provozů, rozmáhaly se hospodářské přehmaty a finanční machinace, vyúsťující do trestné činnosti.
Pokračovatelé Svazu Cikánů-Romů
Po roce 1973 žádná další romská organizace v Československu nepůsobila. Někteří bývalí představitelé Svazu či jejich potomci se nadále angažovali, ovšem už jen jako jednotlivci. Teprve v průběhu roku 1986 se zformovala skupina romských osobností, která se obrátila na Ústřední výbor KSČ s žádostí o schůzku, na níž by se diskutovalo, jak řešit problémy Romů. O rok později tito romští aktivisté začali vytvářet přípravný výbor Svazu Romů v ČSSR.
Uvedené polooficiální aktivity však neměly za cíl vytvoření otevřeně opoziční romské organizace, podobné těm, které v prostředí českého a slovenského disentu vznikaly v druhé polovině osmdesátých let. Pokud jde o romský disent, se vší pravděpodobností ho tvořil jediný aktivista – signatář Hnutí
za občanskou svobodu z roku 1988 Karel Holomek, syn bývalého předáka SCR Tomáše Holomka.
Romové rázně vstoupili do politického a společenského života v listopadu 1989. Jejich předáci Emil Ščuka, Ján Rusenko, Ondřej Giňa, Vojtěch Žiga a Vlado Oláh po známém veřejném vystoupení na Letenské pláni vytvořili Romskou občanskou iniciativu (ROI), která měla brzy na 80 000 příznivců. Vztah ROI k někdejšímu Svazu Cikánů-Romů (SCR), tedy tomu hlavnímu, co Romům přinesl osmašedesátý rok, se ale nevyvíjel přátelsky.
Podle romisty Jakuba Krčíka se během prosince 1989 objevily snahy obnovit SCR. Bulletin ROI se tehdy rázně proti obnově Svazu ohradil, když napsal: „Činnost SCR byla ukončena v roce 1973 z politických důvodů poté, co Romové žádali přiznání národnostních práv. Někteří vedoucí funkcionáři této organizace vystoupili z vlastní iniciativy s požadavkem ukončení činnosti SCR, poté jim byla nabídnuta výnosná místa a funkce v jiných orgánech a organizacích ze strany tehdejšího režimu. My, Romové, se distancujeme od těchto zaprodaných funkcionářů jako i těch, kteří svou korupcí a výdělečnou činností v Nevodromu a Butikeru pošlapali čistou myšlenku poctivých Romů. Tito tzv. Romové se opět angažují ve vlastní prospěch a pod patronací Národní fronty chtějí obnovit zdiskreditovaný Svaz.“
Tvrdá kritika, do níž už se začaly promítat konkurenční zájmy jednotlivých romských uskupení, dávala tušit, že jednota vytvořená potřebou společného postupu vůči silnějšímu protivníkovi skončí. Na soupeřící strany se rozpadlo Občanské fórum, stejně tak se do různých skupin a stran rozešli aktivisté ROI.
Kouzlo listopadu 1989 nemohlo trvat věčně. Stejně jako kouzlo horkého roku 1968, bez nějž by nejspíš nebylo Listopadu. Přes všechna negativa, která přinesl, přece jen nás posunul k otevřenější společnosti. Nás, Čechy i Romy.
Autor je publicista a politolog.