Zpět k totalitě

Když jsem před časem odjížděl na studijní pobyt na Columbia University, plány na vznik Ústavu paměti národa (ÚPN) nepatřily k tématům, o nichž se diskutovalo. Zpovzdálí a při pravidelných návratech jsem později sledoval debatu, která o ústavu vznikla a postupně se měnila v přestřelku plnou protichůdných soudů. Pokusím se nyní kriticky nahlédnout hlavní výhrady ke vzniku ÚPN. Mám pocit, že se stále opakují.

Argumentem odpůrců Ústavu paměti národa je tvrzení, že fyzická reorganizace archivů bezpečnostních složek komunistického režimu zamezí na několik let jejich studiu. Na místě je cynická otázka, zda může být situace ohledně přístupnosti archiválií z produkce Státní bezpečnosti horší, než byla dosud. Hlavním programem ÚPN má však podle dostupných informací být nikoliv fyzická reorganizace fondů, nýbrž jejich digitalizace. Navíc by ÚPN měl scelit, byť třeba jen virtuálně, ty fondy, které byly při dělení Československa roztrženy vedví a dnes jsou rozmístěny v několika institucích. Ty ale, jak lze vidět na příkladu Archivu Ministerstva vnitra České republiky, nemají často zájem na jejich zpřístupňování. Mám na mysli především dosud nedostupné materiály Úřadu pro zahraniční styky a informace (rozvědka, ÚZSI), vojenských a dalších orgánů.

Drahá hlásná trouba?

Budoucí činnost ÚPN byla už několikrát žertem srovnána s činností Ústavu marxismu-leninismu či Ústavu dějin KSČ, který měl monopol na výklad dějin v časech totality. Pokud někdo takové přirovnání myslí ale vážně, pak bychom se snad mohli ptát, zda dnešní Česká televize, která je pod kontrolou Parlamentu ČR, je hlásnou troubou politiků a zda je jí i Akademie věd České republiky, která čerpá ze státního rozpočtu okolo sedmi miliard korun ročně. Jistě dojdeme k závěru, že tomu tak může být pouze za předpokladu, že se politické poměry v České republice vyhrotí - to však už nebude výhradně problémem ÚPN. Ačkoliv politika do českých veřejnoprávních institucí zasahuje, neovládá je. Zatím jsme nevynalezli lepší způsob, jak podobné instituce řídit a financovat. ÚPN bude nepochybně stát peníze daňových poplatníků, podobně jako je stojí nemocnice nebo provoz vysokých škol. Pokud však sloučí dosavadní složky státu, které se zabývají stejnou problematikou, může naopak dojít k celkové úspoře. Funkční nezávislý audit je jediným receptem, jak omezit duplicitní výdaje. U mnohých kolegů založení ÚPN vzbuzuje podezření, že důsledkem jeho vzniku bude zrušení Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. Velká část jeho zaměstnanců je placena prostřednictvím badatelských grantových úkolů, které nejsou závislé na institucionálním zaštítění. Logicky z toho vyplývá, že zrušením ústavu tedy nedojde k ušetření grantových prostředků, které se rozdělují nezávisle na tom, v jaké instituci jejich řešitel sedí. Ústav nelze sloučit s ÚPN a jeho existence není ohrožena, protože ÚPN se má zabývat především represáliemi a fungováním komunistického režimu v Československu, zatímco badatelské úkoly Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR mají mnohem širší záběr a důležitost.

Krok k minulosti

Ze stran odpůrců ÚPN zaznívají také názory, že minulost bezpečnostních složek ČSSR není třeba více zkoumat. To je, obávám se, nejméně pravdivý argument. Studiu totalitního režimu v Československu se dosud věnovalo jen málo pozornosti a jeho řídícím mechanismům ještě méně – tím myslím represivní složky a tajné služby. Nikoliv neúčast ve volbách, jak je tomu nyní, ale právě tyto neviditelné orgány určovaly osudy většiny lidí, ač to třeba nevěděli. Výzkumem v této oblasti se zabýval dosud zdařile Úřad vyšetřování a dokumentace zločinů komunismu Policie České republiky (ÚDV), avšak ne natolik, aby vznikla syntéza shrnující represivní opatření let 1948–1989. Dílčí studie, které jsou k takové syntéze zapotřebí, vznikají už řadu let také na univerzitách a v Akademii věd. Je škoda, že toho víme o komunistické minulosti naší země a způsobech jejího řízení tak málo. Podobně jako v Německu v padesátých letech: všichni věděli dost na to, aby nechali nacistickou minulost být. Poznání je přitom krok k vyrovnání se s minulostí.

Němci, zkušenější o dobu druhé světové války, se do vyrovnávání s komunistickou minulostí vrhli už v devadesátých letech a dnešní návrhy na zrušení jejich obdoby ÚPN vyplývají z toho, že již splnil svou úlohu. Tou je popsání, jak fungovaly bezpečnostní složky totalitního režimu, a zpřístupnění materiálů k jejich studiu. I český ÚPN by měl po splnění svého úkolu zaniknout, zatím však nemáme k dispozici ani archiválie, na základě nichž lze výzkum začít. Řada lidí v tom vidí určitou historickou zkratku: v devadesátých letech jsme nestihli ústav založit, tak ho ani nezakládejme a budeme stejně úspěšní jako v Německu – podívejte, vždyť tam ústav ruší. Jenže nám chybějí stovky mezitím vydaných knih, pramenů, studií a syntéza dějin komunistického Československa. Myslím, že debata o vzniku ÚPN je zbytečně politizovaná a emotivně vedená lidmi, kteří za ní vidí nové čarodějnické procesy, jež nejsou v dnešní době možné.

Generační spor a antikomunismus

Je nepochybné, že je většina archivářů i historiků proti jakékoliv změně ve stávající historické obci. Samotní historici byli velmi zasaženi komunismem a založení ústavu, který by se rozprostíral mimo akademickou rovinu, jim není zcela srozumitelné, cítí ho jako ohrožení – že to bude fungovat podobně jako kdysi…

Tyto obavy mohou být snadno pochopitelné, protože nikdo jiný než spisovatelé a historici během trvání komunistického režimu nepocítil takový jeho tlak na autocenzuru i skutečnou cenzuru a naopak výhody z povolnosti vůči komunistickému zřízení. Proto nyní přirozeně intenzivněji pociťují imaginární nebezpečí, že budou opět a zase muset podrobovat svou práci politickým kritériím. Tím ale nelze v dnešní době nikoho strašit, podobná doba se nemůže vrátit. Někdy se trochu bojím, že naši nejlepší historici stojí mimo historický mainstream, neúčastní se historických sjezdů ani konferencí.

Iniciativa za vznik ÚPN přišla z řad občanů, nikoliv nějakých známých antikomunistů. Řadě z nich cenzura mlčením vadí. Samotný výraz antikomunismus patří do marxistické frazeologie, která hledá všude nepřítele. Jde o to pojmenovat minulost a udělat to konečně bez ideologizací, což lze jedině poté, co zpřístupníme historické prameny. Doufám, že se to podaří a že půjde o velký přínos pro celou historickou obec i pro občany České republiky, kteří by si bývali zasloužili vznik ÚPN už před deseti lety.

Věštění, že „to všechno špatně dopadne“, je pro mě nesrozumitelné a připomíná mi Ježkovu píseň Už panikáři jedou. Strašit a bát se je vždy jednodušší. Vytvářet morální paniku, která má vzbudit dojem, že bude ÚPN rozjíždět nové politické procesy, je vulgární. Ty nejhorší věci se už staly a ohrozit nezávislost vědeckého výzkumu v dnešní době jedna instituce už zkrátka nemůže. Psát jako historik o budoucím zákonitém neúspěchu ÚPN je způsob nevědeckého věštění. Jako historik se spíš můžu ptát, z jakých důvodů nedošlo k jeho založení v minulosti.

Autor je člen Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR; působí na Kolumbijské univerzitě v New Yorku.