Slovo, tvar, barva, tón a rytmus jsou abstraktní veličiny, jejichž existence je závislá na lidském vnímání. Významy, které jsou jim přisuzovány, jsou stavebními kameny lidské komunikace a ve svých kombinacích vytvářejí složitější lidské myšlenky, sdělení, dojmy a jiná poselství. Za určitých okolností, pokud je dostatečně relevantní autoritou přisouzena kombinaci těchto prvků estetická či jiná symbolická hodnota, je soubor takovýchto prvků považován za významný, jedinečný a pozoruhodný. Estetické a symbolické významy jsou lidským dílům přisuzovány prakticky po celou dobu známé lidské historie. Kromě významů ryze estetických měla jedinečná původní díla také náboženské, sdělovací či praktické funkce. Jejich provázání se společenským životem ve všech podobách bylo vždy velmi úzké.
Novověké novum
Právo zpravidla nikdy nezasahovalo do vztahů, jež by vznikaly v souvislosti s existencí unikátních děl, a považovalo je obvykle za lidské výtvory obdobné jiným. Přednes, hra a zpěv byly službou jako jakákoli jiná a vytvořit obraz znamenalo totéž co postavit zeď. Každému náležela odměna za jeho práci. Zvláštní nakládání s unikátními výsledky lidské tvorby nemělo základ v normách právních, ale v mimoprávních normativních systémech, ať už jimi byly náboženské, kulturní či morální tradice. Právní regulace ochrany autorských děl jsou novověké novum, které úzce souvisí s vynalezením postupů, jak tato díla replikovat a zpřístupnit blíže neurčenému okruhu spotřebitelů. Vynález technologií, které měly sloužit ke svobodnému šíření informací, s sebou přinesl změnu práva v tom, že začalo s jistým zpožděním v řádu desítek let (ve druhé polovině devatenáctého století) takovému volnému šíření bránit a působit směrem přesně opačným. Kontrolu nad šířením právně podřídilo rozhodnutí autora, který je mohl učinit v závislosti na zisku, jejž s takovým šířením spojil. Technologický pokrok tak získal svého nepřítele v podobě právem vytvořených zákazů. Autorské právo, chránící „nepostřehnutelné souvislosti mezi slovy“, se tak stalo vedle kýče, jehož je mladším bratrem, dalším společenským jevem, který byl nerozlučně spjat s technologiemi neomezené reprodukce jedinečných původních celků. To navzdory skutečnosti, že svobodné použití jednotlivých slov zůstalo symbolem svobody spojované s tímto pokrokem. Jinými slovy lze tento paradox popsat jako obecné právo na šíření slov, která nemají obsah a nejsou ničím jedinečná.
Princip zisku
Fenomén autorské ochrany by neměl být zjednodušován. Jeho obsahem je i ochrana autorství samotného, ochrana podoby díla před změnou apod. Za určitých okolností je plně pochopitelné, že autorství děl je v jistém rozsahu chráněno. Pokud někdo vytvoří báseň vyjadřující jeho niterné pocity a nehodlá ji publikovat, je to jeho právo, které lze odvodit z ochrany obecné lidské důstojnosti. K témuž závěru lze dokonce dojít i v případě hodnocení souhlasu s publikací v závislosti na kontextu, protože publikace básně v pornografickém časopise je něco jiného než publikace téže básně v časopise školním. Totéž platí o právu minimálního respektu k publikovanému dílu, jehož podstatou je právě uvedení autorství a právo na zachování podoby díla. Tato ochrana před neoprávněným použitím děl je odvozena od nezadatelných a nezcizitelných osobnostních práv. Jinou otázkou je, do jaké míry lze respektovat a právem chránit požadovanou touhu po zisku za publikaci autorského díla, a to v takovém kontextu, kdy protiváhou souhlasu není respekt k dílu samotnému a způsob jeho publikace, ale pouze peněžní odměna. V takovém vztahu je totiž implikována následující posloupnost. Autor tvrdí, že je jeho nezadatelným právem, odvozeným z jeho lidské důstojnosti, aby svobodně určil, jak bude s jeho dílem naloženo. Pokud je mu ovšem poskytnuto určité plnění, lze si svolení obvykle koupit bez ohledu na kontext úcty k dílu, který je tímto odsouván na druhou kolej. Velmi příznačný je případ, kdy rozhlasová stanice jedné politické strany pouští na svých vlnách písničky zesnulého písničkáře, jehož pozůstalí s takovým užitím nesouhlasí, ale s ohledem na skutečnost, že si stanice práva na jejich užití řádně koupila, nelze takovému postupu po právní stránce nic vytknout.
Původní, ryze nelukrativní práva jsou samozřejmě v právním řádu zakotvena. Autor má možnost si jejich dodržení ohlídat, popřípadě je vynutit. Nicméně navzdory systematickému zařazení autorských práv je naprostá většina právních vztahů v této oblasti zcela ovládána principy zisku. To je z hlediska geneze autorského práva a jeho hodnotových východisek nezamýšlený důsledek. Nemám tím na mysli tradičně pojímanou odměnu za vykonanou práci, jejíž legitimitu popírat nelze, ale zisk spjatý s šířením díla, jehož rozmnožování nemá vazbu na zmíněnou práci. Tento jev je i institucionalizován v podobě ochranných autorských svazů, které plní role kolektivních správců autorských práv, přičemž i samotný zákon omezuje výkon některých podob autorských práv pouze prostřednictvím kolektivní správy. V reálném životě tito kolektivní správci mají podobu napůl soukromé a napůl veřejné instituce, kterou nikdo nekontroluje a jejíž podoby chování se někdy blíží chování institucí z dob, kdy autorské právo ještě neexistovalo. Lukrativní vulgarizace autorského práva byla dotvořena do své dokonalosti tím, že se s rozšířením výpočetní techniky do kategorie autorského díla začaly řadit i počítačové programy, které sice jsou dílem v původním slova smyslu, ale jejich osobnostní aspekt je méně zřejmý.
Morálně neutrální?
Není žádným tajemstvím, že autorské právo je mnohdy porušováno, především nelegálním pořizováním kopií hudebních děl, audiovizuálních děl a počítačových programů. Právní teorie jako jeden z aspektů právního vědomí popisuje všeobecné akceptování norem veřejností, které je norma adresována, a jejich dodržování. Tento poměrně důležitý aspekt hodnocení a účinnosti práva je v oblasti ochrany autorských děl na nízké úrovni ve srovnání s jinými oblastmi práva. K vraždám, krádežím, podvodům a násilí sice dochází, ale nedopouští se jich stejná část obyvatel jako porušování ochrany autorských děl. Takové jednání je mnohdy dokonce chápáno jako morálně neutrální, popřípadě jako minimálně závažné. V kontextu celého práva je postavení ochrany autorských práv v unikátním postavení. Paradoxní je, že samotné subjekty, v jejichž zájmu je ochrana autorských děl stanovena, mnohdy s takovým porušováním do jisté míry počítají a adaptují na ně svou obchodní politiku. Jako příklad může sloužit chování americké firmy Microsoft, pro kterou by bylo neúspěchem, kdyby neoprávněně užívané programy z její dílny byly nahrazeny programy jinými.
Pozitivní deviace
Každý hlubší rozpor mezi normativitou a fakticitou se promítne do fungování společnosti, kterou takto ohrožuje, protože relativizuje jeden ze základních pilířů právního státu. Popisovaný stav není statický, ale vyvíjí se směrem k odstraňování této disproporce. Příkladem může být situace, kdy autor dává své šiřitelné dílo k dispozici ostatním k volnému užívání. Tento jev je patrný ve všech zmiňovaných oblastech ochrany autorských děl, včetně počítačových programů. Existují dokonce i radikální formy takových postojů, jejichž možnou podobou je svolení autorů dílo dále zpracovávat, což je sice plně pochopitelné v oblasti počítačových programů, ale v oblasti uměleckých děl je takový postoj odvážný. Tak vzniká sociální enkláva pozitivní deviace, která svým chováním částečně odstraňuje zmíněný rozpor mezi normativitou a fakticitou a posiluje právní vědomí. Nepřímo tak ovlivňuje příkladem i své okolí, protože popírá vulgární argument, že jinak to zkrátka nejde. Vznikají tak dva odlišné světy a příbuznost nadužívání autorského práva a kýče se tak mnohdy stává zjevnou i v podobě srovnání těchto dvou světů.
Záleží do jisté míry na každém, jak se k daným problémům postaví. Je otázkou, jak bude v určitých oblastech společnost prostřednictvím svých normotvorných orgánů tuto oblast dále právně regulovat. V podobné oblasti, kterou je ochrana patentů, se za jistých okolností striktně pozitivistické postoje ukazují jako mravně neudržitelné, což se ukázalo v případě stažených žalob farmaceutických společností na výrobce některých léčiv pro třetí svět v rozporu s patentovým právem. Určitý posun v oblasti ochrany duševního vlastnictví nezbytný je. Je jenom otázka, jestli bude mít pouze podobu rozmachu volně šiřitelných statků, nebo jestli ti, kdo jejich šíření spojují se ziskem, který nemá oporu ve vykonané práci, budou ochotni své striktně utilitaristické postoje revidovat.
Autor je právník.
Tento text je možné jako celek volně šířit.