„Představa, že samotný grafický design vytvoří nebo iniciuje kvalitní veřejný prostor, je utopií, smutně ilustrovanou kvalitním designem letošních olympijských her v Pekingu,“ píše ve svém kritickém eseji Michal Rydval a klade na studium a prezentaci obalu pochopitelné (avšak pozapomenuté) nároky – jako na každý mohutný kulturní jev. K tématu čísla (připravil Petr Vaňous) nás inspirovalo Mezinárodní bienále grafického designu, jež je k vidění do 19. října v Brně. V čísle se dozvíte, co je pop design, co nejsou design junkies a že tři barvy jsou pro děti na kreslení málo. – Ráda bych se tu věnovala recenzi Vladimíra Boreckého na novou antologii Ivana Wernische (s. 31), ale pozornost mi „z ruky kradou“ (s. 26) jiné věci. Přesuny vedoucích pracovníků v kulturních institucích ovládaných státem. Zisk či ztráta pozice asi záleží na kvalitě stravování rozhodujících činitelů, na počasí, na náladách novinářů, energii petičníků a především na vzpomínkách úředníků (na školní léta, hokej, první schůze). To jsme zažili v tancích kolem Národního divadla či Divadelního ústavu. Nová rošáda na poli ředitele Národní knihovny, na něž „může“ (ČTK) přijít nynější ředitel znovu uspaného Památníku národního písemnictví, není udivující. Je necitlivá a ustrašená. Vlastně může být. Třeba nebude.
Čtení v trojobalu!