Ve tmách mezi kříži

Nakladatelství Vetus via a Dauphin vydala letošního roku – do češtiny dosud nepřeložený – knižní esej Georgese Bernanose Velké hřbitovy v měsíčním svitu z roku 1938. Východiskem této práce je kritická reflexe španělské občanské války, jíž se stal Bernanos svědkem při svém několikaletém pobytu na ostrově Mallorca. Na pozadí tragických událostí se postupně otevírá pozoruhodný autorův náboženský a filosofický systém, radikálně se distancující od frankovského totalitního režimu a od jemu posluhujících odrůd katolicismu.

Svědkovo vyznání i varování

Pro Bernanosův text je příznačné spojení interpretovaného svědectví, ústícího v morální žalobu a tázavý apel, s osobním – duchovním, filosofickým i politickým – vyznáním. Bernanos líčí totalitní praktiky, dehumanizaci křesťanství i selhání krátkozrakých představitelů katolické církve ve španělském regionu a vnímavě je začleňuje do dějinného obrazu moderní společnosti, jejímž hlavním vývojovým rysem je rozklad tradičních systémů elit, ústící ve společenskou destabilizaci, která napomáhá bujení tzv. buržoazního proletariátu, davu prospěchářů a překupníků.

Zapomenutí tradice stojí podle Bernanose na počátku úpadku každého národa, který se v takovém případě rozkládá v dav měšťáků. Tato destabilizovaná společnost, uzákoňující stereotypní návyky namísto přirozených morálních pravidel, může být snadno manipulována, a evropská situace třetí dekády 20. století to potvrzuje. Bernanos coby stoupenec monarchismu a odpůrce levicových i pravicových totalit se ostře vymezuje vůči povrchnímu demokratismu a apeluje na přehodnocení nových etických standardů i v církevní praxi.

Politický stav Evropy vidí neoddělitelný od její světonázorové a spirituální situace. V četných pasážích se obrací například k věřícím a katolickým duchovním a porovnává jejich chování s prvokřesťanským ideálem. V řadě svých tezí také navazuje na některé starší katolické myslitele. V poznámkách o kacířství jsou patrné analogie s Barbeyem d’Aurevilly a k Léonu Bloyovi má blízko například při fatalistickém čtení francouzské přítomnosti, při výkladu chudoby nebo v mistrné úvodní kritice hlupáků, jejichž vztek roztáčí zkázonosná kola.

Dialogy o Bohu a válce

S Bloyem ovšem Bernanose nespojuje pouze jistá myšlenková afinita, případně schopnost pronikavě analyzovat evropskou historickou zkušenost a vyvodit z ní obecnější závěry. Jsou si blízcí i stylisticky. Velké hřbitovy jsou kompletně pojaty jako adresná promluva, vytrvale se obracející ke čtenářům a obsahující četné umělé či vzorové dialogy s předpokládanými autorovými oponenty. Osobitá skladba tohoto díla, oscilujícího mezi historicko-politickou analýzou, prohlubovanou osobní zkušeností, a intimní kritikou zprostředkovanou básnickým dramatem, vzniká právě soustavným vrstvením argumentů a protiargumentů, souhlasných či svárlivých rozhovorů a odvážnou distribucí různých témat.

Pro Bernanosův jazyk je charakteristická silná expresivita, posilující naléhavost textu: namísto k chladné rétoričnosti, již předpokládá ve stylu svých odpůrců, se přiklání k improvizaci, hovorovosti a fragmentárnosti, nerezignující ovšem na argumentační promyšlenost. Úlomky dialogů, konfrontované s mallorskými zážitky či výčty historických faktů, nebo důvěrné oslovování čtenáře se objevuje s nevyzpytatelnou četností a vždy zesiluje akutnost poselství.

Suverénnost, s níž Bernanos zachází s nejrůznějšími reáliemi, které konfrontuje a zapojuje do stylisticky precizního útvaru, svědčí o jeho zasvěceném proniknutí do politické a filosofické přítomnosti Evropy (především francouzského a španělského regionu) třicátých let, jejíž znalost předpokládá i u svého čtenáře. Bohužel, to, co bylo obecně známým faktem pro francouzského občana Léta Páně 1938, se může stát poněkud neprůhledným pro středoevropského čtenáře dnešních dnů. Absenci podrobného vysvětlivkového aparátu považuji z tohoto důvodu za jediný vážný nedostatek knihy.

Autor je bohemista.