Co se hraje v Rumunsku?

Rumunských divadelních her na českých jevištích bylo v devadesátých letech jako šafránu, ba možná ještě méně. V poslední době se však situace pozvolna mění k lepšímu a divadelní dramaturgové začínají objevovat současné rumunské autory. Jen namátkou: divadlo Orfeus uvedlo ve světové premiéře hru Rada Ţuculeska Letní zahrádka aneb Pojďme jim dát přes držku, divadelní soubor Letí nastudoval krátké drama Gabrilei Pintilei Elevátor a v A studiu Rubín je možné zhlédnout hru Lii Bugnarové & Davky Trnpe Až zaprší.

Každý snědl vlastní srdce

Aby bylo i nadále z čeho vybírat, vydalo nakladatelství Dybbuk soubor pěti rumunských divadelních her pod názvem Amalia dýchá zhluboka. Jsou v ní zastoupeni tři autoři: Alina Nelega, Mihai Ignat a Lia Bugnarová, které spojuje věk kolem čtyřiceti let a skutečnost, že se úspěšně prosazují i za hranicemi rodné země. Rovněž po formální stránce bychom našli u všech her několik společných rysů. Jedním z nich je určitý scénický minimalismus, jinými slovy řečeno: všechny si lze představit ve velmi jednoduchých či téměř žádných kulisách, ale síla jejich sdělení se neztrácí, ba naopak. Zároveň nekladou velké nároky na počet herců – A. Nelega si vystačí s jednou postavou, M. Ignat a L. Bugnarová se dvěma. Možná tato formální jednoduchost vyplývá z možností uplatnění nových her na rumunských divadelních scénách; rozhodně jim to nijak neubírá na kvalitě a navíc jsou velmi čtivé i v tištěné podobě.

Pokud jde o obsah her, každý z autorů se ubírá vlastní cestou a nastoluje jiná témata a otázky k reflexi. V titulní hře Amalia dýchá zhluboka využívá Nelega ke zhodnocení půlstoletí rumunských dějin naivní hrdinku Amalii, z jejíhož zdánlivě prostého, místy groteskního, ale ponejvíce tragikomického vyprávění o životních peripetiích vyvstává krutá realita nesvobodné země. Když je nejhůře, dýchá Amalia zhluboka, protože to jediné jí nikdo nemůže vzít ani ve chvíli, kdy už „každý snědl své vlastní srdce, a nejen to své“ a život je jen zlý sen, z něhož se jednoho dne probudíme.

Druhá hra této autorky Desatero přikázání podle Hesse nás zavádí do vězeňské cely třiadevadesátiletého nacistického zločince Rudolfa Hesse, který se loučí se světem a rekapituluje svůj život prostřednictvím dekalogu a rozhovoru s Bohem, který je nadmíru složitý – Hess obžalovává Boha, že kvůli Jeho nalezení bylo nutné vraždit nevinné, aby mohl být nastolen v Německu ráj. Nicméně jeho monolog není jen rekapitulací a obhajobou minulých činů, názorů a postojů v celé jejich převrácené logice, ale i srovnáním současné Evropy s nacistickou vizí dokonale čistého světa, který nebyl uskutečněn: „Má jediná vina je, že jsem prohrál. Ale jinak – rien, je ne regrette rien.“

Smrad a láska na lešení

Ze zcela jiného soudku je hra M. Ignata Krize aneb Ještě jedna pohádka o lásce, kterou lze volně charakterizovat jako analytickou studii jednoho vztahu. Dílo je poskládáno z mnoha více či méně navazujících scén, v nichž vystupují On a Ona, nicméně jako celek vypovídá o odlišnosti ženského a mužského světa. Jejich různost vede ke konfliktům až fyzického charakteru, v nichž se neoddělitelně prolíná vzájemná láska a nenávist.

Jednoaktovky Lii Bugnarové se vyznačují absurditou občas vlastní rumunské realitě. V dílku Kosti pro Otta se setkávají na ulici prostitutka a operní zpěvačka, která si touto cestou potřebuje vydělat větší obnos na letenku na konkurs na Nový Zéland. Ve hře Sněhulák je výchozím bodem absurdně „beznadějná“ situace, během níž se cizí Muž a Žena setkají na lešení, z něhož kvůli ukrutnému zápachu na ulici nemohou slézt, přestože by chtěli. Nechtěně jsou tedy odkázáni jeden na druhého, což paradoxně může vyřešit jejich neuspokojivá partnerství „tam dole“.

Na závěr už zbývá jen dodat, že obě překladatelky, Jitka Lukešová i Eli Kučerová, odvedly dobrou práci nejen při samotném překladu, ale i při výběru her, které ve své rozmanitosti tvoří kompaktní celek a nabízejí to nejpozoruhodnější z rumunské dramatické tvorby posledních let.

Autorka je romanistka.