bezpečí po 11/9

V naší provincii se bojuje s oněmi nedávno řádně katalogizovanými, vousatými, krvelačnými strašidly naší nerozborné euroatlantické civilizace lépe než jinde. Snažíme se. Málokdo z nás není ochoten hrdě vystavit svůj domov, svého muže, milence, počítač, svou denní dráhu, účet, své neškodné neřesti a povolené vedlejší příznaky života několikanásobné kontrole. Máme tu nejvíc policistů na obyvatele v Evropě a to nepočítáme soukromá oka a pendreky (s. 19) a exekutory. Za skutečný pocit klidu uvážeme si všechny chomouty, které nám kdo laskavě nabídne. Ostatního si nevšímáme, užíváme správných obratů a obrazů. A vidíte, funguje to. Vážíme-li si svých vybraných strašidel, ostatní jednoduše zmizí. A pokud někdo maluje na zeď nějaké jiné rarášky, jsme si jistí, že to bude nějaký umělec (31), hazardérka (20), kráva (5) či publicista přispívající do kulturního týdeníku. Kdyby alespoň jasně popsali ty své bubáky. Ale to ne, to jsou pořád jakési mlhavé obavy, podezření, dohady. Copak těch se máme skutečně bát? – Dámy a pánové, co na tu tuto obecnou představu říct? Přeji nám všem trvalou zvídavost a pevnost v obtížích a věřím, že v 37. čísle A2 najdete i nemálo podpůrných kulturních radostí.

Nadějné zářijové čtení!