Erika Olahová
Matné zrcadlo
Triáda 2007, 80 s.
Navzdory své útlosti je kniha povídek, vyprávějící jednoduchým jazykem přirozeně o „nadpřirozenu“, rozdělena do tří částí. Ve všech silně působí osudovost, každý lidský čin v sobě nese nevyhnutelný následek a můžeme se spolehnout, že „na každého jednou dojde“. První oddíl se vydatně inspiruje cigánským (řečeno politicky nekorektně autorčinými slovy) folklorem. Krátké, až šablonovitě jednoduché příběhy se odehrávají kdesi na slovenském venkově v pohádkovém bezčasí a duchové zemřelých se tu docela přirozeně mísí se živými, vydávají důležitá svědectví, mstí se a napomáhají potrestání viníků. Následující část nás přenáší do města v nedávné, krutě reálné minulosti, kde všemožné síly působí stejně silně, tentokrát ale skrytě – tak je sousedka, jež si schová ukradené mražené kuře pod klobouk, potrestána smrtí z podchlazení mozku. Poslední oddíl navazuje na první, povídky však dostávají temnější spád, vražda stíhá vraždu a i brutální týrání nakonec zůstává nepotrestáno. Naděje na posmrtné vyrovnání se ztrácí a s ní i víra v Boha či prostě vyšší moc, která je tiše přítomná ve většině předchozích povídek. Některé příběhy vyvolávají dojem, že už jste je někde četli, přesto je ve všech cosi navíc, co knize dodává exotickou příchuť – ať už jsou to tradiční cikánská jména, slovenské dialogy nebo přímočarost, s jakou jsou nám syrové historky předkládány.
Pavlína Vimmrová
Gabriel García Márquez
Pohřeb Velké matky
Přeložila Blanka Stárková
Odeon 2008, 144 s.
Další svazek z ediční řady shrnující dílo jednoho z matadorů moderní světové literatury a nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1982 – kolumbijského spisovatele G. Garcíu Márqueze. Kniha obsahuje osm povídek, které jsou datovány rokem 1962. Některé již v českém překladu vyšly, ale soubor vychází v původní podobě a rozsahu česky poprvé. A právě ty zatím neuveřejněné povídky budou pro čtenáře příjemným doplněním „velkých románů“ tohoto významného latinskoamerického, španělsky píšícího autora. Povídka Pohřeb Velké matky, podle které je pojmenován celý soubor, je však velkým dílem sama o sobě. Obecně lze říci, že texty obsahují typické márquezovské prvky, jako například motiv starého muže čekajícího na válečnou penzi, známý z knihy Plukovníkovi nemá kdo psát, anebo prostředí města Macondo, známé především z románu Sto roků samoty. Autor nejen popisuje děj, který nám chce vyprávět, a jednotlivé osudy protagonistů, ale vytváří další svět plný symbolů, absurdit, fantazie, humoru a nadsázky – počínaje rozhovorem dívky z povídky Umělé růže se slepou babičkou a konče pohřbem Velké matky, kdy do města přijíždí kromě nejrůznějších hodnostářů i Svatý otec nebo královna banánových trsů či královna čtyři sta dvacet šest kilometrů dlouhé řady leguáních vajec. Tato událost se dotkne celé země, aby nakonec mohla odkrýt i to, co po slavnosti zůstane, a to poházené odpadky, kam oko pohlédne.
Magdalena Wagnerová
Ludvík Vaculík
Nepaměti
Atlantis 2008, 180 s.
Ludvík Vaculík je s odhlédnutím od ryze uměleckých knih Morčata či Sekyra znám především prostřednictvím svých autentických zápisů Milí spolužáci či Český snář. V Nepamětích, jejichž geneze vznik Snáře předchází, nemění kontroverzní metodu psaní a vytváří koláž deníkových záznamů, momentálních nápadů a kroniky doby, tentokráte z let 1969–1972, kterou Atlantis vydává podruhé, přesně po deseti letech od prvního vydání. Zápisky dokumentují vztah autora s malířem Vlastimilem Benešem, se kterým bohužel již nevytvořil plánovanou obrazovo-prozaickou knihu. Odhalují však především zákulisí vzniku textu Deset bodů. Situace kolem tohoto zásadního dokumentu je popsána kromě hlavních historických faktů i jako osobní autorův zápas se stylizací a intencí tohoto textu, doprovázenou otázkou, jak a proč psát, kterou Vaculík ve svém díle trvale klade. Domácí čtení, spisovatelská přátelství (Klíma, Kohout apod.) ve složité době nedůvěry a podezírání se příznačně končí procesem se signatáři textu Deset bodů, jehož celé znění je vloženo na konci knihy. Syrový text, podávající svědectví v rovině osobní i společenské paměti variuje otázku života v systému, jenž život v podstatě neumožňoval. O důvod více, proč si prostřednictvím Vaculíka znovu oživit rovněž vlastní (ne)paměti…
Zuzana Malá
John Boyne
Chlapec v pruhovaném pyžamu – co se za tím plotem vlastně děje?
Přeložila Jarka Stuchlíková
BB art 2008, 167 s.
Autor chtěl možná svou knihou sdělit, že i v koncentračním táboře mohla vzniknout přátelství bez ohledu na ostnaté dráty a že dětská nevinnost překoná všechny bariéry. Přes popularitu knížky, která zřejmě pramení z únavy historickými fakty, jde však o paskvil s hloupou zápletkou, křečovitými postavami a banálním, předvídatelným koncem. Syn velitele nacistického koncentráku by musel být mimořádně tupý (navíc hluchý a slepý), aby nepochopil, kde je, kdo jsou Židé a proč je zapotřebí je likvidovat. Těžko ho v devíti letech mohla minout propaganda a ještě méně pravděpodobné je, že by se přátelil s chlapcem, kterého najde někde u plotu. A že by i druhá strana byla stejně neinformovaná a židovský kluk by se svěřoval synkovi esesáka? Nevědomost může být sice roztomilá, ale nikoliv zde. Stejně tak mate postava Brunova otce, k němuž chodí na večeři sám Hitler (Fíra!) s laskavou Evou Braunovou. Toho bychom nakonec téměř politovali, když pochopí, že syn prolezl na druhou stranu plotu a byl zabit. Líčení vyhlazovacího tábora jako místa, kde se scházejí děti ze dvou světů, každé vede svoji samomluvu, pocítí k sobě náklonnost a tím dojde k jakémusi smíření, může být pro mnohé dojemné. Obávám se, že se jedná o téma natolik vážné, že je v Boyneově podání přijmout nelze. A pokud má být četbou pro děti, pak jde o knihu škodlivou.
Miriam Löwensteinová
Pavla Loucká
Dech, duch a duše češtiny
Albatros 2008, 160 s.
Popularizační sbírka esejů o češtině pro mladé čtenáře by mohla mít motto: „O češtinu je třeba pečovat. Měla by jít s duchem doby, nesmí však zůstat bezduchá.“ Pavla Loucká, jež má s popularizací vědy řadu zkušeností z časopisu Vesmír, se úkolu vzbudit zájem o český jazyk v mladé generaci zhostila přímo výtečně. Poutavým způsobem nás provází po vybraných tématech z etymologie, nevyhýbá se však ani problémům současné češtiny. Její hlavní cíl je ukázat, že čeština není nudná, což skvěle dokazuje na hravých cvičeních z českého pravopisu. Loucká přibližuje vznik a původ některých českých slov (myslivec, hospoda, cavyky, kras, tisíc láter, květen) nebo i celých vět a lidových rčení (máš se mnou utrum), starých řemesel (voraři) a místních názvů (Vltava, Říp, Brdy, Újezd). V poslední kapitole pak reflektuje současnou e-mailovou a SMSkovou komunikaci. Celá kniha hýří nadhledem i vtipem. Takže pokud jste školáci a čeština vás nebaví, kniha je určena pro přímo vám a zaručeně váš přístup změní. A když se o češtinu zajímáte, alespoň vás pobaví. Nebo pokud jste učitelé, přinese vám mnoho tvořivých podnětů do výuky. Jedním z nich vás chci na závěr nalákat: Obě veverky pronásledovali čtyři psi až na strom. – Obě veverky pronásledovaly čtyři psy až na strom. Kolik zvířat bylo pronásledováno v první větě a kolik v druhé?
Pavlína Vališová
Blanka Jehlíková
Rabín a duch moru
Oftis 2008, 116 s.
Úspěšná autorka cestopisů přišla s příběhy z trochu jiného soudku – s chasidskými vyprávěními českých a moravských Židů. Kultivovanou formou představuje historky z období středověku i novější doby – lze spíše jenom zkusmo datovat podle uvedených historických reálií. Přesněji: autorka zvolila formu vyprávění, jak se vyvinula z exempla či anekdoty, tak jak je známa u chasidů, a rozvinula ji do povídkové formy. Zastoupeny jsou příběhy realistické, romantické, ale i hrůzostrašné, pohádkově magické nebo mravoličné, známé u nás z období romantismu a mající kořeny v událostech okolo krále Šalamouna. Dobré vyprávění se chválí samo – autorka složila své příběhy hutným jazykem, čtivě a lze tušit, že ještě čtenářskou obec mile překvapí: kromě cestopisů napsala i jednu milostnou romanci, je aktivní jachtařka, a co jsem našel o ní na webu, zřejmě má další esa připravená! Především oceňuji, že Blanka Jehlíková rozvinula originálně žánr chasidských vyprávění, což je navýsost obtížný mistrovský literární kus – uvážíme-li, že ta byla původně skládána v jidiš, zatímco autorka zvolila spisovný národní jazyk v plnohodnotném chasidském „retro“. Kniha je vhodná pro starší děti, ale mohou si ji přečíst i dospělí čtenáři, připojený je slovníček pojmů.
Vít Kremlička
Film a doba 2/2008
Zatímco akademici přispívají do Iluminace a „cinefilní“ třicátníci vydávají Cinepur, pro starší generaci je tady Film a doba, na nějž jsou jeho čtenáři zvyklí už od 60. let. Tento časopis si vždycky uměl zařídit, aby dostával slušné dotace, a jeho redaktoři celoročně vysedávali na světových festivalech, z nichž přinášeli reporty s jmény tvůrců a názvy filmů, připomínajícími telefonní seznam. Slušné zázemí však zároveň umožňuje šéfredaktorovi Stanislavu Ulverovi uvádět do českého prostředí nová jména i témata, zejména z oblasti experimentálního a animovaného filmu, pro něž stojí za to časopis čtyřikrát ročně kupovat. Nejinak je tomu v druhém letošním čísle, z něhož bych vyzdvihla téma současného videoartu, zejména v ozvěně barcelonského festivalu videoartu LOOP, akcentující videa Lidy Abdulové, která jedinečným vizuálním jazykem odkrývají traumatickou podobu současného Afghánistánu. Českým pandánem k tématu je rozbor filmogramů výtvarníka Michala Pěchoučka od Tomáše Pospiszyla. Druhým výrazným tématem čísla se stal střih jako forma synestézie, který rezonuje s 5. ročníkem lineckého festivalu Crossing Europe, odkud Stanislav Ulver přináší rozhovor s filmařem a videoartistou Dietmarem Brehmem. Téma doplňuje úvaha Miloše Vojtěchovského o videoobrazu jako guerillové zbrani ve snímku Dial H-i-s-t-o-r-y Belgičana Johana Grimonpreze, v němž těkavý střih znázorňuje přechod od videopásky k videoobrazu 21. století. Mimo témata zaujme profil Alajandra Jodorowského.
Kamila Boháčková
Clemens Meyer
Die Nacht, die Lichter
S. Fischer Verlag 2008, 272 s.
Cenu lipského knižního veletrhu za beletrii obdržel třicetiletý lipský rodák Clemens Meyer, jehož biografie se poněkud podobá Hrabalově. Po maturitě pracoval dva roky na stavbách, až ho zdravotní problémy donutily k příležitostné práci hlídače. Současně si – zčásti ze sociální pomoci – platil studium na Německém literárním institutu, kde si osvojil základy psaní. Meyer umí o svých životních zážitcích vyprávět tak sugestivně, že ho na lipském veletrhu diváci prosili o další historky, podobně jako v sedmdesátých a osmdesátých letech čeští čtenáři na více méně ilegálních seancích Bohumila Hrabala. Ale tam už veškeré paralely mezi oběma autory končí. Prózy Clemense Meyera jsou na rozdíl od Hrabalova pábitelství poznamenány střízlivostí a drsností – jeho vzory jsou Hemingway, Dos Passos a Angličan Allan Sillitoe; píše úsporně a chladně, pracuje s ostrými, až filmovými střihy a s odstupem od postav. Přesto vyzařuje z jeho tvrdých příběhů o zkrachovaných existencích a tulácích životem melancholická poezie. Pokud Clemense Meyera nepřepadne euforie nebo deprese z obdivu jeho čtenářů, objeví se jeho další nebo i dosavadní dvě knihy – román Když jsme snili (Als wir träumten, 2002) o deziluzích lipských mladých nebo svazek povídek Noc, světla (Die Nacht, die Lichter, 2008), za nějž dostal výše zmíněnou cenu, dříve nebo později v českém překladu.
Čestmír Lang
Jiří Voráč
Ivan Passer – filmový vypravěč rozmanitostí
Host 2008, 320 s.
V edičním plánu tuzemských nakladatelství se kvalitní monografie filmových tvůrců objevují pouze díky Casablance. Naštěstí se i odjinud občas vynoří titul, který se nezabývá fádními memoáry či nestaví na lehce stravitelném čtivu a místo toho předloží sondu do osobnosti jako celku. Docent Jiří Voráč se specializuje na české filmaře, kteří překročili hranici (dobrovolně nebo z donucení) a po publikaci Český film v exilu věnoval samostatné dílo Ivanu Passerovi. Monografie nabízí bohatou exkurzi jak do jeho tvorby, tak i života. Jednotlivé filmy (rozdělené do kapitol podle údobí) analyzuje čtivou, přesto odbornou formou. Důraz klade především na obsah díla, který doplňuje o informace o jeho vzniku (inspirace, předvýrobní fáze, také zajímavosti okolo produkce); analýze stylu se dostává méně prostoru. Po přečtení publikace má však čtenář šanci do „nomádské“ poetiky Ivana Passera proniknout. Druhou část knihy tvoří obsáhlý rozhovor autora s režisérem, tématy jsou jak pozadí dílčích snímků, tak i Passerův život. Do něj pomůžou nahlédnout i vzpomínky jeho sestry Evy Límanové-Passerové, Vojtěcha Jasného a scenáristy D. S. Miltona. Poctivost Voráčovy práce dokládá podrobná filmografie a seznam pramenů a literatury, množství doplňujících poznámek a rejstřík. Kladem je množství fotografií a grafické řešení knihy, o které se postaral zkušený Bedřich Vémola.
Lukáš Gregor
René Alleau
O povaze symbolů – úvod do obecné symboliky
Přeložil Jakub Hlaváček
Malvern 2008, 90 s.
Způsobů, jak přistupovat k znakům a jak určovat jejich různé druhy, existuje několik. Sémiotické dělení ikona – index – symbol, v němž je symbol pojímán jen jako arbitrární a konvenční znak, nemá skoro nic společného s interpretací symbolu jako znaku, který zrcadlí nejhlubší stránky skutečnosti vzdorující všem jiným prostředkům poznání. Francouzský historik Alleau má blíže k druhému pojetí, ve své knize ale zároveň nastínil důmyslnou klasifikaci, jejímž základem je rozlišení symbolu jako posvátného znaku a syntématu jako znaku konvenčního. Syntémata potom dále dělí na dalších 16 kategorií. Alleauova kniha obsahuje také aplikaci jeho typologie na konkrétní znak X – od římské číslice přes zkratku značící Krista a značku neznámé kvantity v matematice až k významům alchymistickým. Autor rozvíjí teorie o možném vzniku tohoto znaku: číslo deset podle něj původně znamenalo „dvě ruce“ a písmeno X prý muselo být Řekům předáno spolu s číselnými a vědeckými poznatky z iniciačních center v Egyptě a Malé Asii. Alleau se opatrně snaží naznačit, že i když se nechce pokoušet poskytnout nový argument ve prospěch existence Atlantidy, je podle něj „přinejmenším zvláštní“, že číslo deset je spjato právě s ní. V návaznosti na tuto kapitolu se pak autor věnuje rozboru kříže svatého Ondřeje (ve tvaru X) a dokumentuje na něm to, jak se přechodem od zvláštního k univerzálnímu ze syntématu může stát symbol.
Jan Lukavec
Geert van Istendael
Moje Nizozemsko – encyklopedie nizozemské duše
Přeložila Jana Pellarová
Nakladatelství Lidové noviny 2007, 302 s.
Belgický spisovatel a novinář (Vlám) shromáždil svých 60 textů o Nizozemsku a dal jim formu slovníku se vzájemnými odkazy. Nesnažil se o soustavnost, ale díky jeho mnohostranným zájmům a rozhledu vznikla opravdu svého druhu encyklopedie. Texty oscilují mezi eseji a fejetony, věnují se městům, přírodě, literatuře, jazyku, jídlu a mnohému jinému, obsahují však i autorovy vzpomínky, anekdotické příhody, výňatky z oblíbených básní. Autor, píšící s láskou, která se nevylučuje s drsnou upřímností, přirozeně počítá s blízkostí své a nizozemské kultury, takže český čtenář může mít z knihy podobný pocit jako Belgičan, který by četl knihu napsanou Slovákem o Češích (kéž by taková byla). Větší požitek z ní bude mít, pokud už v Nizozemsku pobýval a něco o něm ví. Ale jako první seznámení může sloužit právě ona: při druhém čtení se daleko více otevře. Zvláště zajímavá jsou hesla o novější historii Nizozemska (v prvním eseji autor lituje, že se od něho Belgie roku 1830 odtrhla), zejména o období nacistické okupace a jeho morálních dilematech. Podobnou knihu, rovněž přeloženou do češtiny pod názvem Belgický labyrint, věnoval autor vlastní zemi. (O nás čtivý soubor tohoto typu napsal Nor Terje B. Englund, jmenuje se The Czechs in a Nutshell a vydalo jej roku 2004 – v angličtině – pražské nakladatelství Baset.)
Jan Novotný
Amir D. Aczel
Náhoda
Přeložil Jan Švábenický
Dokořán 2008, 168 s.
Podtitul „příručka pro hazardní hráče, zamilované, obchodníky s cennými papíry...“ dobře charakterizuje zábavně napsanou knížku, která popisuje pravidla statistiky a pravděpodobnosti. Zcela solidní matematika je přitom uváděna na praktických příkladech, chytácích a hříčkách, které mají vyvrátit představu o pravděpodobnosti a statistice jako oboru suchopárného. Jak zařídit „náhodnou“ hru i s mincí, která přednostně padá jednou stranou? Vyplatí se na dostizích sázet na outsidery spíše ráno, nebo večer? Pokud nutně potřebujeme dvojnásobek částky, kterou máme právě v kapse, a není jiná možnost než to zkusit v ruletě, jaký způsob hry zvolit? Autor popisuje komplikované vztahy mezi subjektivní a objektivní pravděpodobností, provádí čtenáře taji různých způsobů míchání karet (kdy se balíček už nebude lišit od náhodného rozložení?) a dostane se třeba i k tomu, proč se muži v Izraeli dožívají v průměru druhého nejvyššího věku na světě. Nabízí se i rigorózně statisticky založená strategie pro výběr partnera (za jakých okolností se vyplatí prvních 37 odmítnout?) nebo vysvětlení, proč na autobus většinou čekáme déle, než bychom měli čekat, tedy polovinu intervalu? A je už jen na čtenáři, zda se „návody“ v knize pokusí nějak řídit i v životě nebo je vezme za příjemné osvěžení.
Pavel Houser