Společnost strachu

Cestujete-li z Evropy do Austrálie, musíte projít mnoha osobními prohlídkami a bezpečnostními kontrolami nejen zavazadel, ale dokonce i potravin a hygienických potřeb. Pohybovat se můžete svobodně, zato pod důkladným dohledem úředníků, kamer, nejrůznějších čtecích zařízení a dalších lapačů vašich digitálních stop. Přitom vás ovšem překvapí, jak rozmanité mohou být požadavky a kritéria uplatňovaná jednotlivými zeměmi. Tak například na letišti Changi v Singapuru k rentgenovaným zavazadlům přiřazují čísla, v nichž se pak nedokážou dost dobře orientovat ani cestující, ani letištní zřízenci. Zvyklý na britskou důkladnost, vyděsil jsem pro změnu bezpečnostního technika na letišti v Sydney otázkou, jestli si mám sundat opasek a boty. Po ujištění, že se svlékat nemusím, mně nicméně jakýmsi lechtavým detektorem přejel přes ruce, aby zjistil, jestli jsem před letem nemanipuloval s plastickými výbušninami. Na australském kontinentu přitom na rozdíl od Evropy můžete letecky cestovat bez jakýchkoli kontrol osobní totožnosti a do letadla si můžete vzít nápojů, kolik chcete.

Není bezpečnost bez svobody

Mimořádná bezpečnostní opatření v letecké dopravě samozřejmě souvisejí s rizikem teroristického útoku nebo únosu, které sice vždy existovalo, ale jehož míra, obecné vnímání a jazyk se zcela změnily v souvislosti s útoky 11. září 2001 v New Yorku. Po nich nastalo vyhlášení „války proti terorismu“, potírání „nepřátelských bojovníků“, na které se nevztahují mezinárodní ženevské konvence, a zajišťování „vnitřní bezpečnosti“ proti vnitřním i vnějším nepřátelům svobody, demokracie, rovnosti atp.

Reálné nebezpečí fanaticky motivovaného teroru vyvolalo v západních společnostech změnu politického kódu. Ten staví především na scestné intuitivní představě, že nastala výjimečná situace, ve které vláda musí dostat mimořádné pravomoci, aby zajistila bezpečnost. Ve veřejných rozpravách a sporech se ustálil falešný pocit nutné volby mezi svobodou a bezpečností, na který se odvolávají vládní politici, ale stejně tak i jejich političtí oponenti nebo občanští aktivisté. Přitom je patrné, že bezpečnost v tom smyslu, jak ji chápeme, je možná jen ve svobodné společnosti, ve které vláda podléhá veřejné kontrole a funguje v rámci přísných kritérií ústavnosti a zákonnosti. Ve skutečnosti tak nejsme nuceni volit mezi svobodou a bezpečností, protože svoboda je podmínkou bezpečnosti. Bez svobody je každá společnost nebezpečná a ze všeho nejnebezpečnější se lidem stává politická vláda, která není nijak omezena a nemusí se ohlížet na ústavní práva svých občanů.

Od politiky ke společnosti strachu

Politické souvislosti kolektivní atmosféry strachu jsou jistě důležité, ale zobrazují jen jednu stránku obecnější společenské změny, která nastala v západních společnostech přibližně v posledních třech desetiletích.

Již na počátku osmdesátých let minulého století zpívala newyorská konceptuální umělkyně Laurie Andersonová v písni O Superman o elektronické Matce, kterou my neznáme, ale ona nás ano, že nás bude chovat ve své automatické elektronické náruči i poté, co zmizí spravedlnost a síla. V umělecky subtilní formě tak popsala to, o čem se v poslední době stále více hovoří jako o společnosti strachu.

Bojíme se, že vláda omezuje naše svobody, ale zrovna tak se bojíme chodit po ulici, a proto požadujeme, aby tatáž vláda uzákonila možnost všude nainstalovat bezpečnostní kamery. Například ve Velké Británii je výsledkem existence více než čtyř milionů takových kamer, které dokážou okamžitě zaregistrovat poznávací značku vašeho auta a mapovat váš pohyb po městě i mimo něj. Zrovna tak snadno lze monitorovat i používání mobilního telefonu, platebních karet nebo internetu.

Společnost se sice bojí „Velkého Bratra“, ale stejně tak se bojí sama sebe, a proto po takovém bratříčkovi nebo nějaké elektronické Matce, která by všechny mohla pochovat ve své náruči, vlastně touží. Zdá se, jako bychom se cítili bezpečně jen tehdy, když ráno necestujeme do práce veřejnou dopravou, ale soukromým vozem, který je řízen satelitní navigací a jehož pohyb je také satelitem bedlivě střežen pro případ, že by nám chtěl někdo automobil odcizit. Stejně tak náš pohyb sledují naši nadřízení „malí bratři“ v práci pro případ, že bychom chtěli zaměstnavatele okrádat o drahocenný čas, po který mu patří naše práce a výkony. Zajdeme-li si něco koupit do některého z nákupních středisek, která s odpudivostí rakovinového bujení vyrůstají v okolí našich měst, také zde je náš pohyb monitorován, aby bezpečnostní agentury okamžitě odhalily případného zloděje nebo vandala. Díky zákaznické kartě mají i v samoobsluze dokonalý přehled o tom, co pravidelně nakupujeme, a podle toho nám nabízejí nejrůznější slevy a výhodné nákupy.

Rušný den pokračuje vyzvednutím dětí ze školy a jejich převozem na hodinu zpěvu, plavecký trénink, baletní lekci atp. I tam je registrace mnohdy řízena elektronickými čipy, aby byl o pohybu osob dokonalejší a úplnější přehled. Zaznamenává se i nákup po internetu a objednávka taxíku nebo běžný telefonát s plynárenskou firmou, takže před ulehnutím do postele již dnešní člověk nemusí obracet svou mysl ke Stvořiteli, aby v modlitbě rozjímal nad svými činy. Poetické a uklidňující ujištění o Bohu, u něhož máme podle Matoušova evangelia „spočítány i všechny vlasy na hlavě“, a který nás proto ochrání a nedá nám zahynout, se v tomto elektronickém věku proměnilo v nepříjemnou skutečnost anonymního digitálního dohledu, díky kterému „tam někde“ vědí o všem, co činíme a po čem toužíme.

Co s „lidským odpadem“?

Ve své nedávné studii Společenská nejistota upozornil Robert Castell na důležitý paradox současnosti: z historického hlediska žijeme pravděpodobně v nejbezpečnější době, a přesto se stále větším pocitem nejistoty, strachu a nebezpečí. Statistiky již delší dobu vykazují pokles zločinnosti, a přesto každá nová vláda i politické strany budují své programy na slibech, jak je třeba zatočit se zločinci a přijmout nová, samozřejmě tvrdší opatření v oblasti trestní politiky.

Zatímco dříve byl každý desátý občan organizovaný v komunistické straně, dnes vytvářejí i česká média a politici dojem, jako kdyby byla nemalá část populace organizovaná v nějaké zločinecké bandě, zpravidla vedené podezřelými cizinci pohybujícími se na našem území. Rostoucí xenofobie ve všech západních demokratických společnostech zcela zapadá do obecné atmosféry strachu, která z nás činí nikoli sebevědomé a kritické občany, ale osoby závislé na politické moci a doprošující se její ochranářské ruky. Nikdo se přitom neptá, jak je možné, že ze včerejších bojovníků proti státu a za ekonomický liberalismus se dnes stali ti největší stoupenci mocného bezpečnostního aparátu a represivní politiky.

Pro ty, kdo se nestačili adaptovat na nové podmínky ekonomické a společenské deregulace a skončili na okraji společnosti, jsou dnes připravena nová vězení, nezřídka provozovaná i soukromými společnostmi a placená státem za nás za všechny. Jak píše kriminolog David Garland, vězení již nejsou především institucemi resocializace, ale naopak exkomunikace a násilného vyloučení. Zatímco v éře industriálního kapitalismu měl člověk „svou cenu“, a proto první snahou byla jeho rehabilitace či resocializace ve smyslu obnovení aktivní pracovní síly, v naší postindustriální éře se s těmi, kdo se nestačí přizpůsobit společenským a ekonomickým změnám, zachází, slovy Zygmunta Baumana, jako s „lidským odpadem“. Když se recyklace nevyplácí, je třeba takový odpad uložit do bezpečných kontejnerů – vězení, aby nebyl nebezpečný pro své okolí. Naše posedlost hygienou začíná u dezinfekčních mýdel a končí představami o zdravé společnosti, ze které jsou vykázány všechny infekční vředy a nebezpečné nákazy, jako je například gymnaziální mládež kouřící marihuanu, bezdomovci srkající na ulici pivo z lahve nebo nezaměstnaná matka, která ukradla čokoládu v hypermarketu.

V časech, kdy se privatizace stala prvním politickým přikázáním, se státní moc může symbolicky reprezentovat jen trestající rukou a všudypřítomným dohližitelským okem a sluchem. A vystrašení občané dokonce využívají své mobily a další elektronické hračky k tomu, aby se navzájem udávali, protože koneckonců i vyprázdněná a fakticky zprivatizovaná moc je demokraticky volená, a proto tedy stále ještě patří nám všem a my všichni jsme její součástí – nebo ne?!

Mezi strachem a nadějí

Tento sociologický popis rozpadu veřejného prostoru demokracie a plíživého nahrazování občanských ctností všeprostupujícím pocitem obecného ohrožení a strachu je jistě znepokojující. V čase, kdy občané žijící ve vyspělých a blahobytných demokraciích spojují představu veřejného zájmu s reality show a píděním se po sexuálních úchylkách bezvýznamných celebrit, se strach stává první politikou i bez Usámy bin Ládina coby ikony apokalyptického zla. Jsme však opravdu odsouzeni k politice strachu? A existuje možnost, jak se strachu v politice i společnosti zbavit, nebo je třeba naučit se s ním žít?

Strach patří k antropologické výbavě člověka a zabývají se jím vedle psychologů nebo biologů i filosofové, politologové a sociologové. Strach není jen sociální či psychologickou skutečností, ale také důležitou součástí normativních konstrukcí a soudů. Ústřední roli hraje i v moderní politické filosofii od doby, kdy na něm Thomas Hobbes založil klíčovou představu o přirozeném stavu jako boji všech proti všem, který vede lidstvo k nutnosti uzavřít společenskou smlouvu a založit politickou společnost. Absolutní právo na život, které může v přirozeném stavu jedinec uplatňovat jakkoli a proti všem, je příliš nebezpečné a ohrožuje samu existenci lidstva. Strach z toho, k jakým excesům a násilí může docházet při prosazování neomezeného práva na život, vede lidi k uzavření smlouvy, podle které napříště má právo disponovat životem druhých jedině svrchovaná moc, která dokáže v lidech potlačit jejich přirozené ničivé sklony.

Politická společnost je dobrá, protože umí v lidech krotit jejich tendence ke zlému chování. Z tohoto raně moderního plánu dodnes vycházejí mnozí stoupenci politického směru, který kdysi Judith Shklarová označila za liberalismus strachu. Na rozdíl od společnosti strachu má ovšem liberalismus strachu veskrze pozitivní význam, a dokonce by nám mohl posloužit jako způsob, jak se s takovou společností úspěšně kriticky vyrovnat.

V zásadě se jedná o to, že v politické a morální filosofii existují dva typy myšlení. Zatímco první se snaží definovat podmínky dobra a dokonalé společnosti, druhý vychází především z toho, jak zamezit zlu a lidským špatnostem. Již po staletí tak proti sobě stojí dva filosofické proudy – idealismus a realismus. Zatímco idealisté hledají především dobro a podmínky pro jeho prosazování, realisté se hlavně snaží zabránit tomu, aby lidé vůči sobě byli zlí a páchali krutosti.

Dějiny politické a morální filosofie tak neustále oscilují mezi strachem a nadějí, jak říká politolog Martin Krygier. V jednotlivých společnostech a historických obdobích se potom střídají okamžiky naděje, kdy nasloucháme převážně lidem, jako byli například Tomáš Garrigue Masaryk nebo Martin Luther King, a okamžiky strachu, kdy pro změnu nasloucháme například Georgi Orwellovi nebo Alexandru Solženicynovi. Posledně jmenovaný nám navíc může sloužit i jako příklad toho, že ti, kdo dokážou výmluvně varovat před nebezpečím, mohou být často velmi špatnými hlasateli ještě horších a falešných nadějí.

Stoupenci liberalismu strachu potom především tvrdí, že při vytváření lidských institucí,
politických zřízení a vlád je třeba vycházet z možnosti jejich zneužití ke špatným cílům. Zlo v člověku má schopnost cestovat a adaptovat se na nejrozmanitější situace, a proto má být první snahou politické filosofie definovat takové podmínky, za kterých jsou politické instituce co nejméně zneužitelné a přirozené zlo v člověku co nejdůkladněji potlačené. Právě od liberalismu strachu se odvíjí myšlenka omezené a veřejně kontrolované vlády, dělené moci založené na principu ústavních brzd a rovnováh, ale nakonec i samotná představa vlády práva, jemuž je podřízena každá moc včetně zdánlivě svrchované moci lidu.

Mapovat zlo v autistické společnosti

Nejnebezpečnější tendencí současnosti je oslabování pocitu strachu ze zneužití moci ve jménu fiktivních, ale i reálných ohrožení společnosti. Politickou společnost přestávají legitimizovat ústavní svobody a demokratické hodnoty. Namísto ní se stále více prosazuje legitimizace osobní bezpečností, kterou obratně využívají politické elity a posilují senzacechtivá média. Jako kdyby se z občana stala bezbranná a zranitelná oběť, na kterou číhá v každém dopravním prostředku al--Káida, ve školách pedofilové, v parku sadističtí vrazi nebo dealeři drog a na hlavní ulici zloději a lupiči.

Jak říká americký filosof Stephen Holmes, neomezená moc je autistická. Co se však může stát s politickou mocí v situaci, kdy se autistickou stala celá společnost? Lze se nadále odvolávat na Habermasem proklamovaný ústavní patriotismus v době, kdy se zdá, že nikdo nechce být patriotem ústavního státu, ale všichni touží po bezpečném životě, který se nápadně začíná podobat životu za zdmi ústavu pro duševně choré?

Jak je patrné, dnešní liberalisté strachu se nemohou omezovat jen na kritiku fungování politické moci a nalézání účinných pojistek proti jejímu zneužití. Dnes již nestačí mapovat zlo v politice, ale je třeba vytvářet mapy zla v celé společnosti. A politika strachu, která se nám v apokalyptickém tónu vnucuje ze všech stran, je v současnosti právě takovým všeprostupujícím společenským zlem. O to rafinovanějším, že se tváří jako totální ochrana před všemi formami společenského zla.

Autor je filosof práva. Vydal řadu knih, naposledy Právní symbolismus (Praha 2007) a Pod čarou umění (Praha 2008).