Thomas Bernhard
Obrys jednoho života
Přeložili Marek Nekula a Vratislav Slezák
Mladá fronta 2008, 304 s.
Soubor pěti próz, které tematicky vycházejí ze vzpomínek na dětství a mládí (Příčina, Sklep, Dech, Chlad a Dítě), se u nás objevuje v druhém, opraveném vydání. Říká se, že jde o texty s největším přídělem autobiografičnosti, co se Bernhardova díla týče. I když právě tento autor patří spíše k tvůrcům, pro které je skutečnost jen jakýsi odrazový můstek k vyjádření čehosi mnohem hlubšího. I zde se Bernhard zlobí, i zde žaluje a ukazuje prstem na Rakousko, dusivou a sebezničující atmosféru rakouských měst i celé rakouské společnosti, výchovnými a zdravotními ústavy počínaje a krajinou dětství konče. Jenže Thomas Bernhard není jen vzpurným žalobcem, on je především bytostným literátem, jehož zdánlivě nekonečné věty litanií udržují čtenáře v permanentním napětí, jež ochládá až dlouho po přečtení posledního slova textu. Ponořeni v změť ostrých slov a nenávistných souvětí jsme vydáni napospas nepříteli, který nás neohrožuje, ale pomáhá nám lépe se vyznat v sobě. Publikace je doplněna obsáhlým doslovem Jaroslava Stříteckého, který svůj rozbor končí slovy: „T. B. žil v běžném povědomí své vlasti jako zosobněný skandál… mnozí nepochopili, že hlas volajícího na poušti neproklíná, ale ohlašuje naději.“ Ať už tyto prózy chápeme jako žalobu, stížnost, stesk, povzdech, konstatování daného faktu, symbol anebo shodně s J. Stříteckým jako naději, ve všech případech stojí za to Bernharda číst.
Magdalena Wagnerová
Hermann Hesse
Demian – příběh mládí Emila Sinclaira
Přeložil Vratislav Slezák
Argo 2008, 180 s.
Držitel Nobelovy ceny za literaturu je znám především díky svému románu Stepní vlk, avšak rovněž další texty, například Siddhártha, dokládají autorův trvalý zájem o spiritualitu, východní nauky – především buddhismus – a mimo jiné zejména o metodu psychoanalýzy, jež tvoří výchozí inspiraci v tomto románu. V textu, jenž poprvé vyšel pod pseudonymem již v roce 1919, rezonuje psychoanalýza nejenom jako cesta k odhalení vlastního já hlavní postavy příběhu, ale rovněž jako metoda tázání a hledání samotného autora. V idylické měšťácké rodině poklidně dospívá chlapec Emil Sinclair, kterého však přitahuje nemorální, světská strana života. Nový životní přítel Demian odhalí Emilovi pluralitu pólů dobra a zla a podnítí ho k cestě hledání smyslu žití trvalým soustředěním se na své soukromé Já, vlastní sny a symboly lemující naše životy. Odhalení vnitřní temnoty, Kainova znamení v duši, vyčlení Emilaz kolektivu veselých mladíků. Následováním vizí ze svých snů se po letech opět dostane ke svému démonovi Demianovi, v jehož přítomnosti nalezne hledané i nehledané. Hessův text v přímé aplikaci teorie snů C. G. Junga umělecky dokumentuje situaci společnosti po přelomu století, ve které objevení hloubky lidské osobnosti odhalilo zároveň její tříštivost, nečitelnost, temnost a záludnost.
Zuzana Malá
Květa Jeníková
Slunce a stínů čas
Primus 2008, 193 s.
Květa Jeníková vydala se zpožděním básnickou sbírku z let 1949–2007, z období „nesvobodného Československa” (jak praví doslov). Už to je slovo do pranice, když tvůrčí svobodu si lze vydobýt – sice ztěžka, jde to ale! Sbírka Květy Jeníkové (skautská přezdívka nezveřejněna) je složena z cyklů, inspirovaných krásami Prahy, životem jednoho z mnoha malířů jména Benedetto (ten je nejzdařilejší) a přírodní lyrikou. Vcelku milá kniha, verše jsou složeny v seifertovské mélice, rondeau, a i několik málem trampských básní v próze do cancáku se najde. Lze jen doufat, že čundrácké prózy autorka ještě skladuje v bedně a poskytne je čtenářstvu v plen. Dokonce ani nepřijde líto té bezobsažné nostalgie, výrazné asi jako anglický puding, spíš je zjevné, jak verše ze šuplíku nežijí, když nejsou zveřejňovány; žel, překvapivý objev se nekoná... Že Květa Jeníková nemohla publikovat pro svůj původ? V uvedeném období takových vyznavačů Poezie byly desítky, každý se protloukal, jak mohl – Jiřím Kolářem, Janou Krejcarovou počínaje a třeba Hanou Fouskovou konče, a přesto se prosadili! Básnířky jsou tragické úděly, básníci jsou všechno jiné než normalizované existence; tvůrci uměním uvádějí existenci k chaosu, tedy tam, kam patří!
Vít Kremlička
Max Bubakoff, Renata W
Lucky Boy
Netopejr 2008, 132 s.
V rámci českého komiksu budete jen těžko hledat díla, která zaplavují třeba trh francouzský nebo americký – mainstreamová. Dnes frčí „grafický román“, a tak se všichni snaží napsat dílo s přesahem, které by mohlo mít i nějaký ten zahraniční potenciál. V tomto ohledu musíme Lucky Boye přivítat. Přesahy tu nehledejme, jde o čirou zábavu. Tedy pokud by to opravdu zábavné bylo, což ale není. Z ničeho se vyloupnuvší Renata W svými kresbami tak trochu kopíruje Millerovo Sin City, scenárista Max Bubakoff se zase pokouší vybafnout s ennisovskými hláškami a humorem pro otrlejší. Vznikl tak pokus, který by se při slušném zpracování mohl svézt na vlně zájmu o oba zmiňované vzory. Nakonec to, že se Bubakoff snaží být jazykově ještě radikálnější (sprostší) než Ennis, by ani tak nevadilo, z komiksu však čiší pocit, že dostat na jeden centimetr čtvereční co nejvíc nadávek byl prvotní cíl. Příběh z mafiánského prostředí o tom, jak okrást zloděje, se opakuje po mnohasté, filmové vstupy jednotlivých aktérů, jejichž příběhy vždy na chvíli ochladí „napětí“, jsou sice docela vtipné, ale také již viděné. Navíc jsou kresba i vyprávění nepřehledné. Lucky Boy mohl být první vlaštovkou ohlašující pronikání komiksu do populárních žánrů u nás, tedy na ploše delší, než je pár stránek. Nakonec je ale jen odbytou epizodkou, která pobaví snad jen ty „malý smrady“, kterým to podle nápisu na obálce nemáme kupovat.
Jiří G. Růžička
Milan Kuna
Dvakrát zrozený – život a dílo Karla Reinera
H & H 2008, 486 s.
V mimořádně zdařilé monografii sleduje muzikolog Milan Kuna osudy významného českého avantgardního skladatele Karla Reinera (1910–1979) a proměny jeho díla. Cesty Reinerova života byly osudově poznamenány československou politickou situací, především nacistickou a komunistickou totalitou. Kuna je tedy reflektuje v podrobně nahlíženém společenském kontextu a podobně i autorovo dílo začleňuje do soudobých hudebních souvislostí. Chronologicky zaznamenává Reinerovo dětství a pozvolné spění k hudební tvorbě, studia u Aloise Háby (který se stal jeho celoživotním přítelem), spolupráci s E. F. Burianem, věznění v koncentračních táborech i tři poválečná desetiletí, v nichž se jeho situace zlepšovala či zhoršovala opět podle míry občanské i tvůrčí nesvobody. S obdivuhodnou harmonií se v knize spojuje biografická linie s fundovaným výkladem Reinerova díla, a to nejen samostatných skladeb, písňových cyklů nebo tvorby pro děti, ale například i filmové hudby a opomenuta není ani reflexe dobové recepce. Autor klade důraz i na Reinerovy vztahy s dalšími osobnostmi domácího uměleckého života (např. přátelství s Norbertem Frýdem, s nímž byl za druhé světové války vězněn). Kuna vnímavě rozebírá také Reinerovy teoretické statě a kritiku a přibližuje i časopisy, do nichž přispíval, resp. které redakčně spoluutvářel. Životopis je doplněn podrobným soupisem komponistovy tvorby a obrazovou přílohou.
Karel Kolařík
Psí víno 4/2008
Konečně „válka básníků“! Jacek „Jack“ Sikora, polsky píšící básník až z Českého Těšína, se ohradil proti překladu svých veršů z polštiny do čestiny. Piš, barde, a buď rád, zde nezbývá než zvolat: „Kladsko! Domů, domů!“ Psí víno dále přináší: moderní sonety Pavola Garana, překlady básní Simona Ortize z kmene Acoma Pueblo; recenze Vladimíra Novotného na básnickou sbírku Hlenobytí Pavla Josefoviče Hejátka, z níž se dozví čtenář, underground že již zase umřel (zda smíchy či žalem, zřejmo není, hlavně už s ním ale skoncovat! – z autorova barbarského díla necitován ani verš, tak vidno, jak vypadá recenze od nedouka bez vhledu; co se dá dělat, když citům se nedá diktovat a loajalitu nelze vynutit?), Vladimíra Píši na antologii lužickosrbské poezie Jazyk, jímž uslyšíš vítr; Milana Hrabala ke sbírce Karly Erbové Smírčí kámen; dále recenzována díla Stanislava Černého, Milana Kozelky, Martiny Komárkové, Josefa Šofara, a interaktivní sborník Poemat – básně pro kancelářské myši vzniklé na www.vvv.eu.sk, mj. za přispění města Košice. K autorské poezii v Psím víně – prostor zde nabízí pouze možnost iniciál autorů s veršovaným shrnutím, tedy: nechte si svý medy! Co toužilo být završeno, zas bude snadno rozvráceno, což pravil dávný Šalamoun, který měl čepici na tkaloun, a zbývá jen doufat, že zas budeme zoufat…
Vít Kremlička
Volltext a Literaturen 9/2008
Zářijové vydání časopisu Volltext se věnuje převážně novinkám v německé a rakouské literatuře a jejich autorům. Patří k nim také Rakušan Norbert Gstrein. Jeho předešlá kniha Řemeslo zabíjení (Das Handwerk des Tötens) se odehrává na Balkáně a jejím tématem je podoba zpravodajství o zdejších válečných událostech. V novém románu Zimy na jihu (Die Winter im Süden) se autor zabývá válečnými událostmi v Jugoslávii z jiné perspektivy. Hrdinové jeho románu jsou s válečnými událostmi trvale spjati a ani po letech se od nich nedokážou odpoutat. Pojítkem děje jsou historické mezníky let 1945, 1968 a 1989. Dále časopis uveřejňuje recenzi na vydání korespondence Ingeborg Bachmannové a Paula Celana. Kniha, jejíž vydání bylo s napětím očekáváno, poodhaluje soukromí dvou nejvýznamnějších představitelů poválečné německy psané lyriky. Jejich dopisy dokládají výjimečnost nesourodého páru a jsou bezpochyby přínosem pro další poznání jejich díla. Z titulní strany časopisu Literaturen se směje Feridun Zaimoglu (A2 č. 22/2008), předznamenává tak nadcházející frankfurtský knižní veletrh, jehož čestným hostem je Turecko. Zaimoglu a jeho vztah k Německu a Turecku je tématem reportáže, kvůli níž ho její autorka navštívila v německém Kielu a turecké Ankaře. K nejdiskutovanějším knižním novinkám patří Polostín (Halbschatten) od Uwe Timma a druhý díl autobiografie Ruth Klügerové Ztraceno cestou (Unterwegs verloren).
Eva Vondálová
Willard Van Orman Quine
Covitosti – občasně filosofický slovník
Přeložil Jiří Fiala
Mladá fronta 2008, 260 s.
Matematik a překladatel (mezi mnoha jinými filosofy překládal Descartesa či Wittgensteina) Jiří Fiala zdolal mnoho úskalí knihy, jež se v angličtině nazývá Quiddities. Možná však měl přece jen zvolit vhodnější český název Costi jako ekvivalent anglického latinismu původního scholastického quiditas, tedy cost. S jinými lingvistickými nástrahami amerického logika a předního představitele analytické filosofie si však poradil zdařile. Fiala rovněž rozmnožil původní Quineův poznámkový aparát, zčásti jako nutný výklad nepřeložitelných záludných idiomů, zčásti jako demonstrace příslušného jevu na českém jazykovém materiálu. Občasně filosofický slovník je ve skutečnosti provázán nejen vzájemnými odkazy, ale je vystavěn na důmyslných významových vazbách, takže je na rozdíl od Voltairova lexikografického veledíla nejen slovníkem, ale i filosofickým dílem. Abecední pořadí posloužilo Quineovi jen jako záminka k tomu, aby založil svůj vtipný a poučný jazyk na rafinovaných logických základech. V knize se prolínají lingvistická, logická, matematická a fyzikální témata, takže si soustavnější četbou jednotlivých hesel čtenář uvědomí vzájemnou spjatost těchto stránek naší skutečnosti. Že i Gödelovu větu lze vyložit vtipně, možná u Quinea nepřekvapí, ale podobně zábavný dokáže být i při výkladu fonému či rétoriky. A to už je co říci.
Michal Janata
Béla Hamvas
Filosofie vína – průvodce po Onom světě
Přeložili Borbála Csoma, Ondřej Lebeda, Robert Svoboda
Malvern 2008, 95 s.
První esej napsal maďarský spisovatel a samorostlý myslitel v létě 1945, v nadějné přestávce mezi totalitními režimy. Je to především znalecká oslava různých druhů vína, zejména těch, jež plodí autorova vlast, a také dalších zdrojů slasti, jako jsou pokrmy či tabák. Autor radí, co, kdy a k čemu pít, a jeho sugestivní jazyk vyvolává neodolatelnou touhu neomezit se jen na čtení. Není opomenuta ani společenská role popíjení vína, jeho vliv na meditaci a rozhovor. A protože „pití je erotičtější než jídlo“, vzdává autor hold též kráse a tajemnosti žen. Do paměti se vryjí lapidární postřehy (ústa provádějí tři činnosti: mluví, líbají a jedí) či kuriózní záliba v tabulkách a schématech, např. ekvivalence dnů v týdnu, planet, nápojů, tónů, barev, kovů a čísel. Hlubším autorovým záměrem je polemika s atheismem („h“ vhodně zachováno v překladu), jehož formou je nejen scientismus, ale i pietismus a puritánství. Je jim společná neúcta k božím darům – scientisté si neuvědomují, že Bůh je i v uzené šunce, zatímco puritáni jsou pohoršení, když jim to někdo říká. O Bohu však autor přímo mluvit nechce a nechává na čtenáři, aby se dohadoval povahy jeho náboženství. Druhý, kratší esej líčí poměry na Onom světě jako groteskně zveličenou karikaturu vad světa tohoto.
Jan Novotný
Ivan Pop
Podkarpatská Rus – osobnosti její historie, vědy a kultury
Libri 2008, 312 s.
Nakladatelství Libri vydává Ivanu Popovi již třetí monografii o Podkarpatské Rusi. Tentokrát se jedná o medailonky nejrůznějších osobností, jež se nějak „zapsaly do dějin rusínského národa“, doplněné ilustracemi, rejstříkem a bibliografií. Publikace je přínosná, zvlášť při současném obnoveném zájmu (turistů a nostalgiků) o Podkarpatskou Rus; nicméně čteme-li v roce 2008 na obálce, že kniha přichází „po více než půl století falšování, zamlčování a zkreslování dějin Podkarpatské Rusi“, měli bychom být ostražití. U autora rusínského původu, který byl pronásledován jak sovětským režimem, tak současným ukrajinským nacionalismem, lze jistě pochopit nevraživost vůči Ukrajině, která považuje Rusíny za ukrajinské subetnikum; avšak do slovníkové práce takový tón nepatří. Autor na stránkách monografie v podstatě usiluje o třetí rusínské národní obrození, k čemuž jistě existují vhodnější kanály. Mezi osobnostmi je také poměrně mnoho Maďarů a snad až příliš Čechů: Jan Kristofori sice prožil dětství v Mukačevu – ale poněkud významnější výtvarník Mihály Munkácsy také, a své heslo nemá. Kupodivu chybí P. R. Magocsi, současný předseda Světové rady Rusínů. Přepis rusínských a ukrajinských jmen je nejednotný, zvlášť u toponym. Práci nicméně nelze upřít pečlivost, živost a nadšení.
Michal Špína