Politika má svá vlastní pravidla a ta jsou někdy obtížně pochopitelná. Vláda před sedmnácti lety schválila limity těžby uhlí, které chrání několik severočeských obcí před zbouráním. Nyní souhlasí s porušením těchto limitů – ale jen proto, aby mohly být obce opravdu natrvalo před těžbou uchráněny. Nerozumíte? Je to tak jednoduché. Severočeské doly měly zájem trochu přemístit linie těžby na dole Bílina. Vyhnuly by se tak jedné z obcí. Vláda jim vyhověla, ovšem s tím, že zároveň poněkud zpřísnila horní zákon. Navrhla zavést roční lhůtu, během níž musí těžební společnost dodat veškerou dokumentaci potřebnou k definitivnímu odpisu zásob uhlí. Zavedla také pokutu za porušení této povinnosti ve výši 20 milionů korun. To by mělo podle představ ministrů zabránit stávající praxi, kdy konečnému rozhodnutí o odpisu uhlí bránily uhelné společnosti tím, že prostě nedodaly poklady Českému báňskému úřadu, který jediný může dobývací prostor zrušit. Jenže tu zůstává háček. Obce ohrožené těžbou byly dosud znepokojené, že limity těžby zaručovalo v podstatě jen čestné politické slovo vlád. Na co a na koho se bude ale ve svých rozhodnutích ohlížet báňský úřad?
Filip Pospíšil
Věděli jste, že v České republice jsou reklamní billboardy i na místech, kde byste v Evropě nenašli jediný? Na to zřejmě chtěla upozornit výtvarná guerilla, která v noci z 5. na 6. září napadla většinu reklamních ploch na dálnici D1 růžovou barvou. Billboardy přímo u dálnic nebo ty, které se tyčí v okolních polích, jsou vandalským zásahem do okolní krajiny a můžeme se jen dohadovat, zda nejsou též jednou z příčin vysoké nehodovosti na nechvalně proslulé trase Praha – Brno. V době, které reklama vládne, se asi nesluší upozorňovat na skutečnost, že tenhle vládce není jen ulhaný, ale i nebezpečný. Firmy, jež tyto výtvarně vylepšené billboardy pronajímají, se rozhodly neznámé kritiky odhalit po svém. Vypsaly na jejich dopadení půlmilionovou odměnu. Divoký západ je dneska v módě. Ví to radní Richter i Miss World Kuchařová, kteří nabídli celý milion tomu, kdo udá autora pornokomiksu, v němž hrají hlavní roli. Udavačství se pomalu přesouvá z vysoké politiky a byznysu do nižších společenských pater a legitimizuje se jako normální postup. Normální už je i billboard, jenž nám přímo na dálnici sděluje: Nebojte se zrychlit! A na toho, kdo růžovou barvou přetřel písmena „Ne“, je vypsána odměna.
Lukáš Rychetský
Národní knihovna kvůli snaze postavit si novou budovu došla do dalšího uzlového bodu. Ministr Václav odvolal ředitele Vlastimila. Na Vlastimilovo místo byl dosazen Pavel, který byl už předtím dosazen za šéfa Památníku národního písemnictví. Ministr Václav prý Vlastimila odvolal kvůli tomu, že vyhlášená soutěž odpovídala sice mezinárodnímu, ale už ne našemu národnímu právu. Na nás si ti ze zahraničí jen tak nepřijdou a budou poslouchat, tak jak pískáme my…, tedy pokud tu chtějí něco stavět! A nejdřív by si měli zjistit, jestli na stejném místě nechce stavět někdo jiný něco velkolepějšího. Třeba tunel. Každopádně je trochu podivné, že si ministr Václav vybral zrovna Pavla, když Pavel v době, kdy se nová budova řešila, měl shodou okolností na starosti právě agendu kolem její přípravy. Druhou záhadou je, proč dostal Vlastimil přes prsty zrovna ve chvíli, kdy ohlásil, že knihovna se postaví jinde (kde, to už se asi nedozvíme). A do třetice je tu ještě záhada, proč křesťanští demokraté podpořili Vlastimilovu kandidaturu do Senátu a krátce před volbami mu podtrhli židli, která mohla dokázat, že má nějakou váhu. Jemu teď už zůstal jen bibliobus a s ním zřejmě moc slávy neudělá.
Jiří G. Růžička
Rozrazil, „Revue na provázku – poutavý časopis“, si za trojici témat letošního druhého čísla vybral tři témata: počítačové hry, spánek a katapult (s velkým i malým k). Třetí téma, kromě článku o dalekonosných pracích, přináší bezmála dvacetistránkový rozhovor s Oldou Říhou. Otázky kladl režisér Jan Gogola ml. za přítomnosti kameramana, který celou rozmluvu natáčel pro dokumentární film. Dlouze a obšírně analyzuje kaťácké texty a snaží se z Říhy vydolovat informace stran poetiky jeho skupiny a světonázoru. Nekonečné plácání obou zúčastněných má patrně za cíl udělat si z legendárního rockera legraci, ztrapnit ho tím, že z rozhovoru není, jak obvykle bývá zvykem, vyškrtána slovní vata a evidentní off record dialogy. Říha v nich balancuje mezi protiřečením si, nadáváním na poměry, hledáním slov a asi trojím „no jo, jsem píča“. Účel otištění celé rozpravy mi uniká. Nejsem fandou halekaček Katapultu a domnívám se, že za výroky typu „řval jsem z pódia bolševikovi pravdu do ksichtu“ (jak zněl nadpis interview, které dal Říha kdysi Metru) si jejich frontman zaslouží přinejmenším velmi sarkastickou spršku. Co ale předvádí Gogola na čtvrtině stran čísla časopisu, se zdráhám nazvat jinak než masírováním ega.
Petr Ferenc