Zimbabwe na cestě k demokracii
Po podpisu zářijové dohody mezi prezidentem Mugabem a šéfem opozice Tsvangiraiem se možná Zimbabwe vydalo na cestu k míru.
V červnu letošního roku pronesl britský ministr zahraničí David Miliband památnou větu, že čas zimbabwského diktátora Roberta Mugabeho již dávno vypršel. Po třech měsících se nyní Milibandovo přání splnilo, i když jen částečně. Dohoda o vládě národní jednoty, kterou 15. září podepsal prezident Robert Mugabe s lídrem opozice Morganem Tsvangiraiem, sice neznamená definitivní odchod diktátora ze scény, ale minimálně konec jeho vládní hegemonie. Od podpisu smlouvy o sdílení moci totiž bude muset každé rozhodnutí vlády vzejít z konsensu Mugabeho ZANU PF a opoziční MDC.
Robert Mugabe, který byl v červnových prezidentských volbách zvolen coby jediný kandidát hlavou státu, zůstává nadále prezidentem a šéfem kabinetu a Morgan Tsvangirai se stal ministerským předsedou, který by tak měl prakticky řídit činnost vlády. Opozice tímto sice získala post šéfa vlády, ale veškeré vládní kroky musí být schváleny kabinetem, v jehož čele zůstává Mugabe. Tato politická dohoda kop íruje tradiční uspořádání u Šonů, kteří jsou etnickou majoritou Zimbabwe. Také Šonové si volí zástupce do vesnické rady nazvané Dare, která řídí její praktický chod, ale všechny kroky Dare musí být schváleny kmenovým náčelníkem. Členové rady vše promyslí a připraví a pak zavolají stařešinu, kterému návrh představí, a ten jej buďto přijme či zamítne.
Těžko říci, zda takto může fungovat moderní Zimbabwe. Podobné uspořádání moci bude totiž vyžadovat notnou dávku diplomatických schopností na straně Morgana Tsvangiraie a jeho spolupracovníků. Členové opozice budou nuceni nalézat kompromisy společně s lidmi, kteří dosud vydávali pokyny k jejich zatýkání a mučení nebo stojí za vraždami jejich příbuzných či kolegů. Představa, že staré křivdy upadnou v zapomnění a bývalí nepřátelé budou ruku v ruce budovat nové Zimbabwe, je sice krásná, ale naivní.
Na druhé straně bude mít Mugabeho ZANU PF vyjednávací pozici o dost těžší. Všichni si uvědomují, že příchod opozice do vlády byl nutný pro zajištění finanční pomoci ze strany mezinárodního společenství. Politolog Armin Rabitsch, který v Zimbabwe dlouhodobě působil, k tomu říká: „Je otázka, co se bude dít ve chvíli, kdy se otevře přístup k financím Evropy či Spojených států, které nebudou chtít dávat peníze ZANU-PF, takže Mugabeho lidé o ně nejspíš budou muset v kabinetu bojovat. Těžko si představit, jak si tato strana dokáže poradit s pozicí druhořadého hráče, který bude muset žebrat u dotovaných ministerstev pod kontrolou opoziční MDC.“
Členové ZANU PF jsou ke spolupráci nuceni také vnitřním tlakem způsobeným ekonomickou krizí, do které se země dostala. Moc dobře si uvědomují, že i na prazích jejich vlastních domů čekají lidé žadonící o jídlo či bratrskou výpomoc. Slovy Armina Rabitsche: „V takové situaci nejspíš spolknete svou hrdost, jen aby se věci vrátily do normálu. Ti lidé nežijí na Měsíci, jsou nějakým způsobem společensky provázáni a vědí, co se v jejich zemi děje,“ říká Rabitsch.
Zahraniční pomoc je již na cestě. Hned dva dny po podepsání dohody dopravil Mezinárodní červený kříž do země 383 tun potravin pro 24 000 osob. Podle mluvčího červeného kříže Matthew Cochrane potřebuje okamžitou potravinovou pomoc přes dva miliony lidí a koncem roku bude záviset na zahraniční pomoci pět milionů obyvatel Zimbabwe, což je polovina tamní populace. Tato zahraniční podpora bude nahrávat Tsvangiraiovi.
Dá se předpokládat, že velkou politickou a ekonomickou oporu bude mít opozice brzy také v Jižní Africe, kde Jacob Zuma pravděpodobně vystřídá současného prezidenta Thabo Mbekiho. Tomu je sice připisován velký podíl na dosažení dohody mezi Mugabem a Tsvangiraiem, jeho volba hlavním vyjednavačem však byla velmi nešťastná. Mbeki byl pověřen vyjednáváním z pozice šéfa Jihoafrického rozvojového společenství (SADC), které udává politický směr celému jihoafrického regionu. V rámci SADC však patří Mbeki k těm nejopatrnějším kritikům Mugabeho režimu. Mbeki je navíc spíše typ vzdělaného intelektuála a přímý Tsvangirai s odborovými kořeny pro něj nepředstavuje důstojného partnera. Stane-li v čele Jihoafrické republiky odborář Zuma, který je ideově Tsvangiraiovi mnohem bližší, tlak na Mugabeho ze strany JAR výrazně zesílí.
Po poslední dohodě se dá tvrdit, že se oblast jižní Afriky vydává na cestu demokracie. V této oblasti dávají příklad Botswana či Zambie. Demokratizuje se i region západní Afriky. Perspektivní hrozbu pro tento trend však představuje končící globální hegemonie Ameriky. Na mezinárodním poli se do popředí dostává Čína, Rusko, Indie a Brazílie, což se odrazí i na africkém kontinentě. Dá se očekávat, že zájmy těchto zemí budou v blízké době hrát v afrických zemích mnohem větší roli než Evropa či Amerika, podmiňující svou ekonomickou pomoc nepříjemnými otázkami na téma demokracie či lidských práv.
Autorka je spolupracovnice redakce.