Krásotvůrky kněžnokvěté

Kosmos / Witold Gombrowicz

…upřel jsem se na ten korek a tak s ním odpočíval, dokud jsme neodešli spát, spánek, spát, několik příštích dnů nic, nic, rmut úkonů, slov, jídel, scházení po schodech a zase vystupování po nich, až na to, že jsem se to i ono dozvěděl, primo, že Lena je učitelkou jazyků, že si vzala Ludvíka sotva před dvěma měsíci, že si vyjeli na Hel, že teď bydlí oba tady, dokud on nedostaví svůj domek – to všechno vyprávěla Kataša, s prachovkou, od jednoho kusu nábytku k druhému, důkladně, ochotně, secundo (to řekla Kulička), „chtělo by to ještě jednou naříznout a sešít, říkal mi to jeden chirurg, Leonův starý kamarád, kolikrát já jí to už říkala, že náklady hradím, protože, abyste věděl, ona je moje neteř, i když je z vesnice, od Grójc e, ale já se svých chudých příbuzných nezříkám, a kromě toho to přece není estetické, uráží to smysl pro krásno, to je marné, přímo to člověka zaráží, kolikrát jsem jí za ta léta říkala, protože to je už pět roků, co se jí to stalo, nehoda, rozumíte, omnibus narazil do stromu, ještěže se nestalo nic horšího, kolikrát jí povídám, Katašo, nebuď líná, neboj se, zajdi k chirurgovi, dej si to přeoperovat, vždyť jak ty vypadáš, uprav si tu svou vizáž, ale kdepak, nechce se jí, bojí se, den za dnem ubíhá, řekne vždycky, už, teta, už půjdu, a nejde, my jsme si taky už zvykli, a jen když nám to připomene někdo jiný, zase si toho všimneme, ale ačkoliv já jsem, co se estetičnosti týče, dost háklivá, dovedete si to představit, uklízet, prát, a L eonovi hned tohle a hned zas ono, a Leně, a Ludvíkovi, od rána do večera, hned tady, hned tam, a tamhleto čeká, kde mám na to vzít čas, až se Ludvík s Lenou odstěhují do svého, pak snad, ale zatím, dobře aspoň, že si Lena našla solidního člověka, víte, kdyby ji udělal nešťastnou, zabila bych ho, přísahám, popadla bych nůž a zapíchla ho, ale díky Bohu, zatím nemůžu říct nic špatného, až na to, že sami si neudělají nic, ani on, ani ona, úplně jako Leon, je holt po tátovi, o všechno se starat, na všechno myslet musím já, vodu přihřát, kávu udělat, prádlo dát do prádla, ponožky zašít, vyžehlit, knoflíky, kapesníčky, svačinku, papír, zapečetit, slepit, oni sami nic, řízečky, saláty, od rána až pozdě do noci, a k tomu ještě nájemníci, však t o vidíte, já nic neříkám, pravda, platí, najímají si pokoje, ale člověk musí taky pamatovat, tohle tomu, tohle zas onomu, aby bylo všechno včas, jedno s druhým…“

…řada jiných událostí vyplňujících čas, absorbujících, a večer co večer večeře, neodvratná jako měsíc, sezení proti Leně s Katašinými ústy kroužícími kolem stolu. Leon hnětl chlebové homolky a kladl je do řady, velmi pečlivě – prohlížel si je velmi pozorně – chvíli uvažoval, jednu kuličku napíchl na párátko. Po další delší meditaci nabral někdy nožem špetku soli, posypal jí kuličku a pochybovačně ji skrze svůj cvikr pozoroval.

„Ti-ri-ri!“

„Kněžno moje, jestlipak bys svojínkovi papínkovi nepřipapila do papulky ředkvičkové paupapu? Hoď!“

To znamenalo, že prosí Lenu, aby mu podala ředkvičku. Tomu blábolu se dalo těžko rozumět. „Kněžno ty moje, otčí krásotvůrko kněžnokvětá!“ „Kulinko, copak to tam ňoumolíš, nevidíš, že je to ťumťum?“ „Slovotvorbu nepříšeřil“ vždycky, někdy začínal blouznivě, a končil normálně, jindy zas naopak – blýskavá kulatost jeho lysé báně, na níž byl dole upevněn obličej s dodatečně přimontovaným cvikrem, vznášela se nad stolem jako balon – býval často v dobré náladě a chrlil anekdoty, mámrlinku, pomalinku, znáš ten bicykl o tricyklu, o tom jak Icíkl sedl na bicíkl a byl z toho tricíkl, chachá… A Kulička mu mezitím rovnala něco kolem ucha nebo na límci. Upadal v zamyšlení a splétal střapce ubrousku do vrkoče ane bo zapichoval párátko do ubrusu – ne kamkoli, jen na určitých místech, k nimž se po delším uvažování opět se svraštělým obočím vracel.

„Ti-ri-ri.“

Přeložil Erich Sojka.

Králík se vrací / John Updike

„Ty jsi poslední dobou opravdu divnej, Harry. Možná ti ničí nervy ta nemoc tvý matky.“

„V tý restauraci – v tom jejich jídelníčku ses překvapivě dobře orientovala. Že by tě tam občas bral na oběd? Nebo na večeři, když musíte zůstat v práci přes čas? Což je teď skoro každej večer. Ale moc tam toho nenaděláte, zdá se.“

„Víš houby, co všechno se tam musí udělat.“

„Vím jenom to, že tvůj papínek a Mildred Kroustová předtím všechno v klidu stihli, a žádný přesčasy se nekonaly.“

„Jenže s tou licencí na nový toyoty dostalo všechno jinou dimenzi. Pořád samý nakládání, dovozní daně, celní formuláře.“ Janice napadají další zaštiťující slova; připomíná jí to chvíle, kdy jako malá holka stavěla ve škarpách přehrady ze sněhu. „A vůbec, Charlie nemá nouzi o ženský, může jich mít, kolik chce, svobodnejch holek, mladších, než jsem já. Ty chlapovi vlezou do postele, ani to po nich nemusí chtít. Každá bere pilulky. Protože s tím předem počítají.“ Poslední větu si už asi mohla odpustit.

„Jak tohle všechno víš?“

„Povídá mi o tom.“

„Takže jste velký kamarádi.“

„Tak velký zase ne. Jen občas se mi svěří, když je otrávenej nebo potřebuje něco jako mateřskou péči a tak.“

„No jo – možná je z těch jejich mladejch koz trochu vyděšenej, nebo má třeba rád starší ženský, mamma mia, a tak podobně. Takový ulízaný týpky od Středozemního moře potřebujou spoustu mateřskýho opečovávání.“

Janice fascinuje, jak Harry kolem toho krouží, a bojuje s riskantním pokušením manželky s tím svým spolupracovat, pomoct mu nalézt pravdu, která jí samé natolik zaměstnává mysl, že stěží hledá slova, jimiž by ji obešla.

„A žádná z nich taky není šéfova dcera,“ pokračuje Harry.

„Co by z toho měl, že jsem šéfova dcera?“

„Pocit, že stoupá vzhůru. Všichni tihle Řekové či Poláci či jaká jiná svoloč touží společensky avansovat.“

„Harry, mně nikdy nedocházelo, co máš v sobě rasovejch předsudků.“

„Tak jak je to s tebou a se Stavrosem. Ano, či ne?“

„Ne.“ Ale při té lži měla podobný pocit, jako když v dětství sledovala, jak ty její sněhové přehrady tají – že pravda musí prorazit, protože je tak jednoznačná, tak nepopiratelná. Má z toho hrůzu a asi by pak vřískala strachy, ale zároveň po tom touží, chtěla by se ke všemu přiznat, jako dítě, když něco provede. Ale ona je na svůj skutek vlastně strašně hrdá.

„Ty čubko pitomá,“ zavrčí její muž. A udeří ji, nikoli přes tvář, ale do ramene, jako někdo, kdo se snaží rozrazit zaseknuté dveře.

A ona mu tu ránu neohrabaně vrátí. Zasáhne ho ze strany do krku, co nejvýš kam dosáhne. Králík to paradoxně uvítá – jako záblesk slunečního světla na konci tunelu. Udeří ji znovu – třikrát, čtyřikrát, pětkrát, nemůže přestat, razí si tím cestu k tomu světlu, ne veškerou silou, kterou by do těch ran dokázal vložit, ale přece jen natolik prudce, že se Janice kvílivě rozeštká a zlomí v pase, takže nakonec jeho ruka dopadá jako kladivo na její týl a záda, v úhlu, kdy z ní mnoho nevidí – jen křídově bílou pěšinku ve vlasech, voskově bílou šíji, páseček podprsenky, který jí vzadu prosvítá skrz blůzičku. Její tlumený vzlykot sílí a Harry, vyvedený z míry krásou jejího ponížení, zrůzněnou tváří, kterou vzhle dem k té její schouleně obranné pozici může jenom tušit, ji přestane bít. Janice vycítí, že Harry už skončil, přestane se chránit, zhroutí se na podlahu na bok a začne hlasitě kvílet – pronikavým, vyděšeným jekotem, který přerývá jen křečovité lapání po dechu. Obličej má zarudlý, zkrabacený, cize nový, a on nad ní zvědavě klesne na kolena, aby ho prozkoumal zblízka. Její tmavé oči po něm blýsknou a vzápětí na něj plivne, ale nedoplivne, a slina jí dopadne na vlastní tvář; jeho políbí jen slabounká sprška. Potřísněná vlastním plivancem ze sebe Janice vyrazí: „Spím s ním, to víš, že jo. Spím!“

„Ty děvko,“ řekne Králík tiše, „já věděl, že se s ním kurvíš.“ A zaboří jí hlavu mezi ňadra, aby se chránil před jejími škrábanci, sevře ji v bocích a napůl se ji snaží obejmout a napůl zvednout ze země.

„Já ho miluju. Kašlu na tebe, Harry. Nejradši bysme se milovali od rána do večera.“

Přeložil Miroslav Jindra.

Miroslav Krleža

(1893–1981)

Bezvětří v podvečer

Moře točí ploškami svých šperků jako žena,

ve stínu plachty krajkovou pěnu splétá.

Blýská zelenomodrá, žlutá i šedivá faseta,

dřevěné žebro lodi houpané vodou sténá.

Na dno do šedi tmy bahna uvržená,

každá věc se noří jako na kraj světa.

Nad modrým zrcadlem bílé hejno vzlétá.

Voda je těžká jako olejová stěna.

V komíně lodi pramen sazí černá,

na roštu škvíří ryba, pach smůly a jodu.

Lesklí úhoři světla stínují němou vodu.

Na moři plachta, loď v urputném chodu

a tykadlo majáku ospale mžiká.

V podpalubí oheň. Řehot. Harmonika.

Slavko Mihalić (1928–2007)

Pohřeb jara

Umíráček

za záblesk slunce promíchaný

s deštěm.

Pohřební pochod

za zeleň,

jež vyhlodala oblaka.

Smuteční projev

za stromy

vracející se

z bojiště zimy.

Žalozpěv

za těla žen

poznovu oblékajících nahotu.

A po tom všem modlitba

za tebe, duše,

jež se zkurvená

spouštíš

do tiché rakve

mého těla.

Igor Zidić (1939)

Kristus Veronice

Přidrž

Boha,

ženo,

abych já

mohl

dál.

Přeložil Dušan Karpatský.

Na vlnách / Ibuse Masudži

Dnes jedu s otcem generálem po levici do Tanby na inspekci cest. Z Ičinotani jsme projeli vesnicemi Šioja, Šimohata, Taibata, Miki, Ono a nakonec Mikusou. Část východní armády Minamotů tudy téměř s jistotou potáhne. Provázelo nás asi čtyřicet jezdců a místy jsme se hnali tryskem. Teprve za Šiojou jsem si všiml, že Sedmimílový Džiródži běží za mým koněm! Čekal asi na svou příležitost, protože nejraději ze všeho má, když může letět za jízdním oddílem. Při naší rychlosti to pro něj ovšem muselo být utrpení, a přece ještě dokázal natrhat snítky s květy slivoní a donést je do tábora jako dárky, aniž mu opadaly!

Silnice do Tanby je nesmírně úzká. Těsně před vesnicí Taibata se vklíní do hor a je ještě užší. Nakonec je z ní jen neschůdná stezka, rozrytá stružkami vody, spíš vymleté koryto potoka, po němž by koně těžko prošli a mohla by se z něj stát v případě zákeřného přepadu osudná past.

Na cestě zpět nás v Šimohatě zaskočilo stmívání a my jsme poslali „Sedmimílového“ napřed. V táboře jsem zastihl Kakutana, jak se hřeje u ohně a recituje Mijadžimu ze spisu o válečné taktice. Vypadalo to, že Kakutan se uvolil vyjmout svitek na naléhavé prosby svého druha. Když jsme tábořili v Jašimě, mnich se zdráhal ze svitku číst, dokud ho Mijadži opakovaně nepožádal, protože věděl, že už zná všechny oblíbené pasáže, přednášené zvučným hlasem muže, jehož nadevše zbožňoval.

Starý válečník naslouchá v předepsané uctivé pozici. Kakutan sedí zády k ohni, před sebou rozestřený svitek, a deklamuje stejnou pasáž znovu a znovu. Zdá se, že ji oba považují za velice závažný výrok:

Slyšel jsem,

že v bitvě

je třeba být rychlý

a prudce udeřit.

Neznám

zkušeného generála,

který by váhal

během příprav na válku.

Slyšel jsem, že v bitvě…

Mijadži se na mě mlčky ohlédne, pak si přesedne a pozdraví mě. Kakutan složí svitek a hluboce se mi ukloní. Popisuji jim cestu do Tanby, jak je úzká, stav horské stezky a tak dále. Ale mnich už je o cestách lépe zpraven než já.

Poslouchám chvíli tiché a pokojné šumění vln…

Kakutan má ve zvyku obrátit se zády k ohni, než usne. Mijadži pak pro mě udržuje oheň. Před chvílí připomněla Kakutovi větévka slivoně, kterou přinesl „Sedmimílový“, čínskou báseň, již v mládí rád recitoval a která patří k „Rozmanitým slokám“:

Viděl jsem,

jak rozkvetly zimní slivoně,

a znovu zaslechl zpěv ptáků…

Se smutkem v srdci

hledím na jarní trávu

a v duchu vidím,

jak schody paláce

zarůstají býlím…

Autorem této skladby je tchangský básník Wang Wej, jehož pseudonym byl Wej Mo-ťie a který pocházel z okresu Tchaj-jüan. Námětem básně je samozřejmě příchod jara.

Přeložil Antonín Líman.

Dobrodružství Huckleberryho Finna / Mark Twain

Předčítal jsem mu hodně o králích a vévodech a hrabatech a různejch takovejch, jak jsou vymóděný a všecko na sobě musej mít akorát, a místo aby si říkali pane, oslovujou se veličenstvo a milosti a lordstvo a tak podobně. Jimovi lezly zvědavostí oči z důlků, strašně ho to zajímalo. Povidá:

„Ani sem netušil, že jich bylo tolik. Já asi vo žádným královi eště neslyšel, jen vo starým Šulimonovi, když samosebou nepočitám ty čtyry, co sou v kartách. Kolikpak takovej král asi bere?“

„Myslíš, jakej dostává plat?“ povidám já. „No, králové mají třeba i tisíc dolarů měsíčně, když potřebujou, ale můžou si brát, co chtějí, ponivač jim všecko všude patří.“

„Ty si teda žijou. A co musej dělat, Hucku?“

„Nic! Králové nedělají nic. Jak se můžeš tak hloupě ptát? Králové jen seděj a kralujou.“

„No né, je to možný?“

„No jo. Seděj a kralujou. Snad jedině když je válka, tak jdou válčit. Ale zbytek času jen tak lenošej nebo se honěj a štvou – jako že chodí na hony a pořádaj štva... Pšt! Neslyšíš nic?“

Vyskočili jsme a rozhlíželi se, ale to jen v dálce o kus níž pleskalo koleso parníku, co zrovna objížděl výběžek. A tak jsme si zase sedli.

„Jo,“ povidám. „A jindy zase, když už nevědí, do čeho píchnout, tak se jdou hádat s prdlimentem. A kdo je nechce poslouchat, tomu nechají useknout hlavu. Ale věčinu času se povalujou v harému.“

„V čemže?“

„Ve svým harému.“

„Co to je?“

„Takový místo, kde král drží svoje manželky. Ty vážně nevíš, co je to harém? Král Šalamoun ho taky měl. Ten měl snad milion manželek.“

„No jó vlastně. Já... já úplně zapomněl. Harém je takovej barák, ubytovna pro žencký, né? A v dětský cimře musí bejt pořádnej binec. Taky bych řek, že ty manželky si každou chvíli vjedou do vlasů, né, a to pak bude větší binec. A pak že Šulimon byl nejmoudřejší muž, jakej kdy na světě žil. To ať povidaj holubum. Moudrej? Copak moudrej muž by chtěl od rána do večera žít mezi tím věčným klafáním a šplácháním? Co vás vede. Moudrej muž by šel a postavil by továrnu na hrnce. A až by ho z toho rambajzu začala brnět hlava a chtěl by si dáchnout, prostě by tu továrnu na hrnce zavřel, no né?“

Přeložila Jana Mertinová.

Den co den / Terézia Mora

V sobotu před čtyřmi lety přišel Ábel Nema pozdě na vlastní svatbu. Řekl, že si něco popletl, a usmíval se, neumím říct jak. Mercedes se také usmívala a ani se nezeptala, proč nepřijel taxíkem. A proč si případně neoblékl něco jiného. Lesknoucí se pot v rozhalence nad pomačkanou légou s knoflíky, to si Mercedes ze své svatby pamatuje nejzřetelněji. To a pach, který z něho sálal, když uprostřed proslovu státní úřednice, na žádném konkrétním místě, beztak nebylo rozumět tomu, co říkala – Možná by se dala řeč zkrátit nebo úplně vypustit, pronesla Mercedes, aby získala čas, ale žena na ni jen pohlédla svýma jasnýma očima, nadechla se a dál vykládala o všem možném, o lásce a zákonu jako základu občanského života –, a já si jen myslela: právě se vdávám, já se vdávám, když on najednou… vzdychl. Hrudník a ramena se nadzvedly do výšky a zase klesly, a přitom se vzedmula vlna, podivná směs zápachu ze saka, v němž se mísil prach s deštěm, a vůně pracího prášku z propocené košile, jeho pokožky pod ní, směs pachů a vůní mýdla, alkoholu, kávy a mastných vlasů, a ještě cosi jako guma, přesněji: latex, s lehkým, syntetickým vanilkovým aroma, ano, měla pocit, že z něj cítí i vůni kondomu, plus zápach počítačové klávesnice roztékající se v žáru podkroví, s bílými kroužky v černé špíně, tam, kde se kláves dotýkají prsty, a tak dál, ještě víc známých pachů, ale ty jsou teď vedlejší, neboť to, co bylo v této chvíli opravdu důležité, bylo cosi, co by nevěsta Mercedes nedokázala pojmenovat, páchlo to jako čekárna, sálalo to z něho jako vůně dřevěných laviček, kamen na uhlí, nepoužívaných kolejí, papírového pytle se zbytky cementu, soli a popela hozeného do křoví na zledovatělé ulici, škumpy orobincové, měděných kohoutků a smolně černého kakaového prášku a vůbec: jídla, jaká v životě nejedla, a tak dál, cosi nekonečného, pro co už nenacházela slova, jako by po kapsách nosil – zápach cizoty. Cítila z něj cizost.

Přeložil Tomáš Dimter.

Čirá anarchie / Woody Allen

Oděn ve spisovatelském tvídovém saku se slušivými záplatami na loktech a s kostkovanou čepicí na hlavě, vystoupal jsem do prezidentského apartmá hotelu Carlyle na schůzku se samozvaným titánem E. Coli Biggsem.

Biggs byl rozbředlý strejc s paručkou, kterou si jistotně objednal na čísle 1-800-Příčesy. Na tváři mu třeskutě explodovaly nepředvídatelné tiky v podobě teček a čárek jako v morseovce. Měl na sobě pyžamo a hotelový froté župan a dlel ve společnosti podivuhodně tvarované blondýny, zaměstnané jako sekretářka a masérka, která patrně právě zrealizovala jakousi stoprocentní proceduru, jíž mu pročistila chronicky ucpané dutiny.

„Půjdu hned k věci, Potemnicku,“ prohlásil a kývl směrem k ložnici, kam se odvlnila jeho šmajchlovací chráněnkyně, jen co si seřídila kulminační body na podvazcích.

„Já vím,“ řekl jsem, sestupuje z Venušina Pahorku. „Přečetl jste si mou knihu, zaujala vás vizualita mé prózy, a chcete po mně scénář. Jistě si uvědomujete, že i kdybychom dosáhli kompatibility ohledně finanční stránky, do uměleckého ztvárnění si rozhodně nedám mluvit.“

„Jasně, jasně,“ mumlal Biggs a nad mým ultimátem mávl rukou. „Víte, co je beletrizace?“ zeptal se a strčil si do úst prášek na zažívání.

„Ne tak docela,“ odvětil jsem.

„Když má biják kasovní úspěch, producent najme ňákýho zombíka, aby z něj udělal knihu. Takovej ten lacinej exploatační spisek – prostě pro blbce. Ty hovadiny, co vídáte na letišti nebo v obchoďáku.“

„Hm,“ řekl jsem a cítil, jak letální sevření s klamnou neškodností atakuje mou bederní krajinu.

„Já jsem ovšem lepší člověk. Nekšeftuju s řemeslníkama, kooperuju s autorama, co jsou pravý vořechový. Tudíž abyste věděl, to vaše dílko zmerčila minulej tejden má holka v jednom venkovským krámě. Já teda ještě neviděl knihu ve výprodeji vystavenou na regálu s dřívím na otop. Ne že bych ji celou přečet, ale ty tři stránky, co jsem stihnul, než jsem šel do švestek, mě přesvědčily, že mám co do činění s jedním z nejnevídanějších dělníků slova od starýho Hemingwaye.“

„Musím se příznat,“ sdělil jsem mu, „o beletrizaci jsem nikdy neslyšel. Mým povoláním je seriózní literatura. Joyce, Kafka, Proust. Pokud jde o mou první knihu, tak kulturní redaktor Holičského zpravodaje – “

„To se ví, ale každej Shakespeare musí jíst, aby nenatáh bačkory, když drápe svůj magnum opus.“

„Ehm,“ řekl jsem, „poprosil bych o trochu vody. Jsem na těch prášcích na žaludeční nevolnost poněkud závislý.“

„Věřte mi, hochu,“ pravil Biggs zvýšeným hlasem a pomalu artikuloval. „Pro mě dělají všichni laureáti Nobelovky. Vydělávají tak na chleba.“ Jeho sošná asistentka zapózovala ve dveřích, nakoukla dovnitř a zatrylkovala, „E. Coli, volá García Márquez. Tvrdí, že mu ve spíži došel proviant. Ptá se, jestli mu dohodíš nějaký filmeček na beletrizaci.“

„Vyřiď Gabovi, že se mu ozvu, kotě,“ odsekl producent.

„A jaký film bych měl zbeletrizovat?“ pípl jsem a dávil se tím slovem. „Jde o milostný příběh? Gangsterku? Akční dobrodružný film? Jsem znám jako mistr na popisné pasáže, především bukolické texty a la Turgeněv.“

„O Rusákách mi ani nemluvte,“ vyštěkl Biggs. „Chtěl jsem loni ze Stavroginova doznání udělat muzikál pro Broadway, ale všichni sponzoři najednou lehli se slintavkou. Vypadá to takhle, milej zlatej. Mám práva ke klasický grotesce Trojka jede na výlet. Vyhrál jsem ji před lety v kartách na producentovi Starkovi v Cannes, když jsme spolu mastili karty. Je to taková ztřeštěná komedie pro ty tři mešuge pometla. Narejžoval jsem z tý kopie už slušný many – za kina i zahraniční a domácí vysílání – ,ale řek bych, že i z  beletrie se dá něco vytřískat.“

„Z Trojky na výletě?“ otázal jsem se nevěřícně a hlas mi glissandem vylétl do píšťalovité oktávy.

„Ani se neptám, jestli ty komedianty máte rád. Kdo by neměl!“ tlačil na mě Biggs.

Přeložila Dana Hábová.