Posedlí

Kapitola IV

Leščuk dospěl k přesvědčení, že bude nejlepší, když profesorovi neřekne, že byl včera na hradě. Ještě teď ho mrazilo, když si vzpomněl na šílené výkřiky starého knížete a panický útěk bludištěm schodů a komnat.

Ještě štěstí, že ho kníže, probuzený z dřímoty, zřejmě považoval za někoho jiného, když křičel „Fráňo“. Leščuk doufal, že z toho dobrodružství vyklouzne celý, pokud nikomu nic neřekne.

Vlastně vůbec neměl v úmyslu tam chodit. Ale když se včera po hádce s Majou vydal do lesa a najednou se ocitl v blízkosti hradu, vzpomněl si, co říkal profesor: že na západní straně jsou hradby napůl zbořené.

Dvakrát byl nucen se svléknout a přeplavat odpornou zabahněnou vodu. Opravdu – zblízka byla hladká zeď hradních hradeb plná rýh a puklin, tu a tam byly dokonce vypadlé kameny, vytvářejíce velké díry asi tak ve výšce prvního patra. Po několika nezdařilých pokusech se přece jen vyšplhal do jedné z nich a chytil se vydrolených cihel.

Byl na hradě. Podíval se na všechny strany a řekl si: Když už jsem tady, tak se tu porozhlédnu…

Opatrně slezl na nádvoří a zašel do budovy, v níž ve tmě zely otvory po vytlučených oknech. Prázdno. Nikde žádné poklady. Veliké místnosti, vlhké a holé, oprýskané. Nikde živé duše. Krysy.

Kráčel stále volněji, pak stiskl kliku nějakých dveří a nevěřil vlastním očím: spatřil před sebou ve světle svíce stařečka na lůžku. Ten začal křičet, když ho uviděl. Zabouchl dveře a jako šílený se rozběhl zpátky ke vchodu. Naštěstí si nespletl cestu. Za pár minut už byl pod hradbami a za dvě hodiny v Polyce.

To je vše.

Proč jsem tam vlastně lezl? přemýšlel, když kráčel parkovou alejí. Žvýkal stéblo trávy. Ta zatracená náhoda! Předtím almara, a teď hrad! Už dvakrát mě mohli chytit… Až doteď jsem přece nikomu nevzal ani pětník! Co se to děje? Nejlepší bude, když se seberu a odjedu. A konec.

Ohlédl se.

Vedle něho stála Maja a šelmovsky se usmívala.

„Chtěla bych vám něco vrátit,“ řekla.

Ukázala mu kapesní nůž.

„Kde jste to našla?“ otázal se udiveně.

„Na hradě.“

Ztuhl.

„Takže to není moje!“

Usmála se.

„Nepřetvařujte se,“ řekla svým ztišeným hlasem. „Vím, že jste tam byl… Viděla jsem vás. Já jsem tam včera taky byla. Nebojte se, nikomu to neřeknu.“

„Neřeknete?“

„Ne…“

Blýskla po něm očima a on najednou ucítil, že to opravdu nikomu neřekne. Jako kdyby si rozuměli už léta.

„A jak vás napadlo, že na hradě je něco, co se dá sebrat? Kdo vám to řekl? Profesor Skoliňski?“

„Jak to víte?!“

Přimhouřila oči.

„Zajímá mě to. Můj snoubenec přece bydlí na hradě a je sekretářem knížete. Jsem na tom za-in-te-re-so-vá-na. Ale… Chcete si se mnou promluvit zcela upřímně?“

„Ano.“

„Ruku na to?“

„Ruku na to.“

Podali si ruce.

„Poslal vás na hrad pan Skoliňski?“

„Vlastně ano. Řekl mi, že tam můžou být velké poklady, že to vyčetl v nějakých starých papírech. Poslal mě tam, abych se podíval, jestli tam opravdu něco je. Tak jsem si řekl – půjdu tam a podívám se. Ale slíbila jste mi, že to nikomu neřeknete.“

Krátce jí vyprávěl, jak ta jeho výprava proběhla.

„No a co?“

„Ále… Viděl jsem jen pár místností, a ty byly prázdné. Holé stěny. V jiných třeba něco je. Tak co, jsou na hradě ty poklady, nebo nejsou?“

„Mluvil jste se Skoliňským, když jste se vrátil?“

„Ještě ne. Teprve budu.“

„Tak mu nic neříkejte… Prozatím,“ řekla. „Vydržte to do zítřka. Ještě o tom budu přemýšlet. Neřeknete mu to?“

„Nemusím mu to říkat.“

Večer se vydala za svým snoubencem. V dlouhém plášti, ruce v kapsách, hlavu sklopenou, šla rychlým krokem po hrázi mezi zarostlými spícími vodami. Vycházel měsíc.

Henryk by měl být spokojen – myslela si, když nervózně kráčela po kluzké pěšině. – Všechno jsem zjistila dokonce rychleji a snáz, než jsem předpokládala. Získala jsem si jeho důvěru a on teď beze mne nic neudělá. Ano, Henryk bude spokojen – opakovala si a voda jí čvachtala pod nohama – bude spokojen!

Ona sama však spokojena nebyla. Ani trochu! Když si vzpomněla na ten jejich rozhovor, na své úsměvy, na to, jak snadno si porozuměli, a potom na ten běh pro rakety, zrudla a přidala do kroku jako někdo, kdo se pokouší utéci, zatínala zuby a pěsti jako při vzpomínce na bolestnou netaktnost, a marně si namlouvala, že to všechno byla jen úmyslná hra, snižování se k úrovni toho kluka. Jak si teď připadala směšná! A jemu podobná! Stále podobnější!

Ne, to je k zbláznění!

Cholawicki na ni čekal ve sklepě a zavedl ji do svého pokoje. Krátce mu vyprávěla všechno, co se od Leščuka dověděla.

„Tak jsem se nemýlil,“ zašeptal zděšeně. „Profesor něco ví! Od začátku jsem si to myslel! Co budeme dělat?“

„Když nebudu chtít, neřekne mu Leščuk o tom, že tady byl, ani slovo. Slíbil mi to.“

„Koukám, že jste si porozuměli.“

Odpověděla:

„Ano, porozuměli.“

„Ale ne, to je hloupost!“ chodil po místnosti a mnul si ruce. „Kdo mi zaručí, že mu nic neřekne? Ostatně myslíš si, že ten dotěrný estét přestane čenichat? To je neznáš! Musíme ho uklidnit jednou provždy!“

„Co chceš udělat?“ zeptala se.

Zasmál se.

„Mám prostě v úmyslu ho přesvědčit, že tady nemá nic na práci, že tu žádné poklady nejsou, a konec. On přece žádnou jistotu nemá. Už vím, jak to uděláme!“

Vypil skleničku vodky a chvíli naslouchal. Každých pár slov se odmlčel a poslouchal – jestli se kníže neprobudil – jestli se nezačal procházet po sálech… Ale všechno bylo v pořádku.

„Budeme muset schovat všechny předměty, které by mohly mít nějakou hodnotu. Především obrazy a závěsy. Skříň nebo jiný kus nábytku můžou být sice pěkné, ale velká umělecká díla to nejsou. Na to políčeno mít nebude. Až se přesvědčí, že tu nic jiného není, nechá nás na pokoji. Musíme ho sem nějak dostat, aby si to prohlédl.“

„Ale jak?“

„To nebude tak těžké. Psst…“

Někdo tam chodil, bylo slyšet šourání pantoflí a po chvíli se na konci řady sálu ozval suchý stařecký kašel. Poté uslyšela Maja polohlasné, bezmocné volání:

„Henryčku, Henryčku…“

Chlawicki zaklel a odešel.

Zůstala sama. Jak nesnášela samotu na hradě! Dokud byl Cholawicki s ní a trval věcný hovor, dalo se to ještě vydržet, všechno vypadalo jakžtakž střízlivé a normální, ač riskantní.

Maju neděsilo konkrétní riziko ani obtíže, které bylo nutno překonat. Ale když zůstala sama a když ticho, melancholie a prázdnota hradu narůstaly ze všech stran, útočily ze všech skulin a otvorů, pak jí celá ta spleť událostí, do níž se dostala, připadala odporná a zlověstná, hříšná a hrůzostrašná, a dívčinu jímala předtucha, že kráčí po šikmé ploše, jež ji postupně a nepostižitelně přivede k strašlivým věcem.

Bála se hradu – bála se snoubence – ale nejvíc se bála sebe samé, těch nebezpečí, jež na ni číhaly v hloubi její povahy, příliš odvážné, příliš neklidné a příliš toužící po štěstí. Chmurné staré zdivo, z něhož čišela minulost, jako by šeptalo: Běda tomu, kdo příliš lehkomyslně běží za efemérním štěstím!

Jenže ona chtěla být šťastná! Musí být šťastná! Všechno, co dělala, dělala proto, aby byla šťastná a mohla si plně vychutnat rozkoš ze své krásy a mládí.

Jak mě to všechno vtahuje! pomyslela si se strachem, nehybně stojíc uprostřed místnosti.

Raději se ani nepohnula, měla pocit, že každý její pohyb by mohl být zaznamenán a zapamatován těmi němými vidoucími stěnami.

Jak mě to vtahuje! Už jsem Henrykovou společnicí! A co tamten, Leščuk? Jak tohle všechno skončí? Neměla bych si o tom promluvit s matkou? napadlo ji, ale hned tu myšlenku zapudila. Má hledat pomoc u matky? Ne, zvládne to sama.

Cholawicki mezitím zaklepal na pokoj knížete, a aniž čekal na odpověď, vešel dovnitř dost neomaleně, s rukama v kapsách a se zamračeným a nespokojeným výrazem na tváři.

Byl to divný pokoj. Poměrně nevelký, s vyklenutým stropem, kruhovitý, protože byl ve věži, se třemi okny ve zdi tak silné, že boční stěny oken byly hluboké dva metry. Stěny byly do poloviny pokryty dubovým obložením se sotva viditelným vzorem.

Obrovské lože s baldachýnem stálo přímo uprostřed, kromě toho tam byly dvě lenošky, umyvadlo – a spousta maličkostí, nekonečné množství lahviček, krabiček, součástí oděvu, příborů, sklenic od zavařeniny, talířků, bibelotů a jiných podivných předmětů pokrývala celý pokoj.

Kníže už léta nedovolil nic odnést, protože neměl sílu udělat pořádek sám, a hrozně se bál, aby mu neodnesli něco, co by ještě mohl potřebovat. Jelikož byl starý komorník Řehoř také dost nemohoucí, byla všude neuvěřitelná špína. Ložní prádlo bylo skoro šedivé, protože kníže už několik měsíců váhal, jestli ho má dát vyprat. Nenáviděl jakoukoli změnu.

Malý hubený stařeček s aristokratickým ptačím obličejem seděl na posteli a ustrašeně se díval na Cholawického.

„Volal jste mě, Milosti?“ zeptal se tvrdě sekretář.

„Ale kdepak, ale kdepak, Henryčku, to se ti jen zdálo. Přece tě nebudu volat, když vím, že to nemáš rád.“

„Oč jde?“

„Ale o nic, opravdu ne.“

„Ptám se, oč jde. Řekněte mi to, protože vím, že jakmile odejdu, budete křičet zas. Radši mi to povězte hned.“

„Ale Henryčku... No dobře, dobře, povím ti to,“ vykřikl pisklavě, protože se Cholawicki obrátil ke dveřím. „Víš, chci tu udělat pořádek, je tu hrozná spousta smetí. Začal jsem touhletou flaštičkou, ale nejsem si jistý, co když se mi ještě bude hodit?“

„Tak ji nevyhazujte.“

„Ale neměl bych ji radši vyhodit? K čemu by se mi mohla hodit?“

„Tak ji vyhoďte.“

Kníže se rozplakal.

„Bože, mám já to s tebou kříž! Nikde žádná pomoc, nikde žádné pochopení, žádná útěcha, žádné ukojení, žádné zapomnění!“

„Jestli mě budete nudit, Milosti, tak se odtud odstěhuju!“ podíval se Cholawicki nenávistně na starce, který mu dělal ze života peklo. Jako ošetřovatel se nehodil! Nesnášel tyhlety hovory s debilem, hrozně ho otravovaly.

„Neopouštěj mě, Henryčku!“ vykřikl kníže v šíleném strachu. „Sám tady nezůstanu za nic na světě! Na hradě? Sám? Nikdy! Tohle není dobrý hrad,“ dodal tišeji a jakoby po úvaze.

„Proč?“ zeptal se Cholawicki.

Pořád ještě doufal, že kníže začne mluvit o pokladech, někdy míval podezření, že je starý šlechtic při smyslech víc, než by se zdálo, a jen pro nějaké stařecké představy anebo ze zlomyslnosti ze sebe dělá idiota.

„Proč tenhle hrad není dobrý?“

„Vcelku dobrý je. Jo. Ale je tu jedno nedobré místo.“

„Které?“

„Prostě jedno... Jedna komnata.“

V tomto bodě byl kníže neúprosný. Nikdy nechtěl říct, která místnost je nedobrá a proč. Cholawicki v tom tušil nějaké tajemství a často se snažil z knížete vyrazit nějakou informaci, ba dokonce stařečka sledoval při jeho putování po hradě, ale nikdy nic nezjistil.

To místo muselo souviset s nějakou starcovou strašlivou vzpomínkou, protože vždy, když se o něm zmínil, zavíral oči, což byl důkaz, že má hrozný strach. I tentokrát zavřel kníže oči a delší dobu lapal bledými rty po dechu.

Konečně řekl jakoby mimochodem:

„Tady straší.“

Cholawicki sebou trhl. To byl druhý oblíbený koníček tohoto maniaka. Pořád se zmiňoval, že tu straší, a říkal to zlomyslně, šibalsky a provokativně.

Cholawicki míval dojem, že se staroch baví jeho nervózním úlekem, který nedovedl skrýt – skutečně měl pořád roztřesené nervy a žil v ustavičném strachu z čehosi... neznámo čeho... co číhalo v prázdných pokojích. Byla to tedy možná od knížete mazanost a vzdor, zlomyslnost blázna, dětinské strašení hradem. Jenže na něm bylo vidět, že se bojí doopravdy – ví bůh, co si vysnil a jaké míval halucinace, ale vypadal jako člověk jednou provždy vyděšený.

I jeho smích byl přehnaně pisklavý. A pořád se rozhlížel, jeho oči ustavičně pracovaly, noříce se do temných koutů.

Cholawicki věděl, že i on působí stejným dojmem. Na oba takhle působila nepostižitelná, jímavá atmosféra hradu.

Když se však díval na knížete, na jeho věčnou vyděšenost, vystrašenou mazanost a hrůzu krčící se v jeho očích, vždycky ho napadlo, že minulost toho starého podivína poznamenalo něco strašlivého. Jeho šílenství mělo zřejmě nějaký zvláštní důvod, nebylo způsobené jen degenerací organismu.

Co se mu mohlo stát? Proč křičel „Fráňo“? Kdo je ten Fráňa? O minulosti knížete věděl jen tolik, že se v mládí bujaře bavil ve všech evropských metropolích. Potom se oženil, ale jeho žena zemřela při porodu.

Tehdy se usadil na hradě a žil zcela sám. Ozvala se v něm povaha Holšaňských. Když ho Cholawicki před lety poprvé spatřil, vypadal už tak jako nyní a stejně tak podléhal záchvatům strachu.

Proč bylo v jeho chování tolik strachu? Řehoř to Cholawickému, kterému se mozkové zatmění knížete moc hodilo, neuměl vysvětlit. Když kníže tehdy v noci spatřil Leščuka, považoval ho za „Fráňu“ – zřejmě za „Fráňu“, o němž nikdy nechtěl mluvit, považoval každého chlapce.

„Vezměte si kapky,“ řekl mu Cholawicki. „Už jste na tom s nervy zase hůř.“

Nalil mu dvojnásobnou dávku silného prostředku na spaní a vrátil se k Maje. Byl si jistý, že se kníže po těch kapkách celou noc neprobudí, takže bude moci v klidu přenést obrazy. Delší dobu ještě hovořil s Majou, a když odešla, zamířil do přízemí a polohlasně zavolal:

„Řehoři!“

„No copak?“ ozval se starý komorník z maličké místnosti u schodů, kde bydlel.

„Pojďte se mnou, Řehoři. Mám nějakou práci.“

„Chvilenku, jen co se oblíknu. Že taky v noci…“

„Tak dělejte!“

„Nojo, nojo… Co ráčíte přikazovat?“

Komorník Cholawického nesnášel, ale tušil, že to bude příští pán, a tak se snažil s ním nějak vycházet. Praktikoval politiku přísné neutrality. Knížeti neříkal, co si o sekretářových „machinacích“ myslí, a Cholawickému také neposkytoval žádné informace.

„Já nic nevím,“ odpovídal, když sekretář vyzvídal, „já pána nešmíruju, tak nic nevím!“

Cholawicki by se nejraději obešel bez jeho pomoci, ale nechtěl, aby Řehoř pojal podezření, že se tu nějak „spekuluje“ za jeho zády.

„Pomůžete mi, Řehoři,“ řekl. „Budeme muset sundat některé obrazy a přenést je jinam.“

„Na co? Když tam visí tak dlouho, tak ať si visí!“

„Nehádejte se se mnou, Řehoři. Už jsem řekl! A knížeti o tom vykládat nemusíte. Musím ty obrazy ukázat jednomu pánovi. Jsou hrozně zničené, musí se dát restaurovat.“

„To už takovým mazanicím nepomůže.“

Přesto začal sundávat ty obrazy, na které Cholawicki ukázal. Dalo jim práci, než sundali skoro všechna plátna – až na několik, tak ošklivých, že nebylo třeba si dělat iluze o jejich hodnotě. Stočili některé závěsy a koberce.

„Kam to složíme?“ otázal se Řehoř hlasem ochraptělým od prachu.

Cholawicki se zamyslel. Šlo o to, aby ty věci nemuseli nosit daleko a mohli je schovat někde nablízku a dobře. Vzpomněl si na nárožní místnost, které se říkalo „stará kuchyně“.

Byla to místnost stranou od hlavních síní, nikdo tam nechodil, a hlavně měla výhodu v těžkých dubových dveřích, zamykaných a zpevněných železy.

„Pojďte, zaneseme to do staré kuchyně,“ řekl.

„Do staré kuchyně? Proč do staré kuchyně?“

„A proč ne? Co je vám?“

„Tam je... špína.“

„Špína je všude. Tak Pojďte. Máte klíč?“

Vzal lampu a kráčel úzkou chodbou, starý komorník za ním. Když však došli ke dveřím, řekl komorník zase:

„Nebylo by lepší to dát do ariánského sálu?“

„Otevřete!“ zvolal Cholawicki, kterého jalo podezření. Sluha mu podal klíče.

„Otevřete sám.“

„A proč?“

„Jen tak...“

Cholawicki otočil obrovským klíčem.

„Radši neodmykejte, pane,“ zašeptal Řehoř horečnatě.

„A proč?“

„Tam... straší.“

Aha – napadlo Cholawického – tak to asi bude ta „nedobrá“ komnata.

Otevřel dveře. Spatřil dost velikou vybílenou místnost, která zřejmě opravdu kdysi sloužila jako kuchyň, protože v ní byla pec a komín s roštem.

Vzduch tu nebyl špatný, protože v okně chybělo několik malých tabulek. S údivem si povšiml, že u zdi stojí obyčejná železná postel přikrytá plédem a že je tam i umyvadlo a skříň... Jako by tu někdo ještě nedávno bydlel. Na zemi se válely staré noviny.

Chtěl vstoupit dovnitř, ale Řehoř ho chytil za ruku.

„Pane,“ pravil varovně, „nechte to být. Tohle je nečisté místo.“

„A co tu straší?“ zeptal se Cholawicki zvědavě. „Viděl jste něco?“

„Ale pánbůh chraň! Jenže co já pamatuju, umřeli tu strachy dva lidi. Pan Rudžaňski, praktikant, před patnácti lety taky říkal, že se duchů nebojí, a schválně sem šel přenocovat. Ráno jsem ho našel pod schody, jen seděl a kýval sebou, vlasy mu trčely jako kartáč. V životě už neřekl ani slovo, dočista se zbláznil. Já tam přenocuju a uvidím, řekl. No, a tak přenocoval a uviděl... a teď je v blázinci a pořád si tiskne ruce obličeji, až se mu nadělaly vředy. A ten druhý byl Vincek, kuchařův syn. Taky se z něj stal idiot a nakonec z toho umřel.“

„Co je to za nesmysly? Asi se jim něco zdálo...“

„Zdálo nezdálo. Pojďte pryč. Ostatně, je to tady přece vidět. Každý vidí, že je tu nečistá síla. Každý to vidí.“

„A co?“

„To vám nebudu říkat.“

Cholawicki zvedl lampu, ale nic zvláštního neviděl. Bílé stěny byly dokonce příjemnější a veselejší než stěny v ostatních místnostech. A přece tu bylo něco nenormálního... Člověk měl pocit, že se v místnosti děje něco, co odporuje přírodním zákonům, jenže nebylo jasné co.

Nakonec do něj Řehoř šťouchl a mlčky ukázal na špínou zšedlý ručník visící na starém železném věšáku. Mírně se chvěl, asi ve vanu čistého vzduchu od okna.

Jenže ten pohyb byl divný... Ručník se nepohyboval volně v průvanu, ale chvěl se a byl n a p n u t ý . Vypadalo to, jako by ho zdola napínala neviditelná ruka. Ten pohyb nemohl vzniknout vlivem vanu vzduchu, byl to j i n ý pohyb.

„Co je to?“ řekl, dívaje se na ručník.

Pohled na pohybující se napjatý ručník byl odpudivý, tak nějak odporný. Přemohl zhnusení a chtěl k ručníku přistoupit blíž, ale Řehoř ho chytil za ruku:

„Nechte to být!“

„Hloupost! To musí mít nějakou příčinu.“

„Jistěže má,“ zabručel šedovlasý komorník a nenápadně se pokřižoval.

„A jakou?“

„Jistěže má,“ opakoval Řehoř.

Cholawicki pochopil, že se nic nedozví. Žádná moc by z Řehoře nevymáčkla bližší informace. Ani on se teď necítil zrovna příjemně, přestože na duchy nevěřil. Zasmál se.

„Ale no tak, uklidněte se, Řehoři. Každý hrad má své strašidlo. Můžeme konečně ty věci složit jinam, i když tady by to bylo nejlepší, protože tu nejsou krysy.“

„To se ví, že tu nejsou krysy. Tady se žádná krysa neobjeví,“ odpověděl pověrčivě a zavřel za sebou dveře. „Jsou moudřejší než lidi.“

„A co kníže, zajde sem občas?“

„Ne, nikdy.“

Přenesli věci do jedné ze sousedních síní. Ale Cholawicki se ještě dlouho nemohl zbavit odporného pocitu – hrůzy nebo hnusu – který prázdnotu a ticho na hradě činil ještě nepříjemnější než dosud.

Z polského originálu Opętani přeložila Helena Stachová. Redakčně kráceno. Román vyjde v nakladatelství Argo.

Gombrowiczův román pro služky. Román Posedlí má v autorově bibliografii výjimečné postavení. Pod pseudonymem ho zveřejňoval v roce 1939 na pokračování ve varšavském denním tisku. Gombrowicz tento gotický příběh s dobrodružnou zápletkou začal psát na výzvu svých bohatých kolegů, kterým se jednak tímto zdánlivě populárním čtivem snažil dokázat, že umí napsat zábavný brakový román s tradiční formou, a zároveň se tak snažil vylepšit svou finanční situaci. Právě díky honoráři za Posedlé mu bylo umožněno odjet před vypuknutím druhé světové války do Argentiny, kde vznikl jeho Trans-Atlantik.