Pražský radní pro kulturu Milan Richter na podzim na setkáních s odbornou veřejností propagoval novou koncepci rozdělování financí v kultuře, která měla mimo jiné snížit objem peněz vydávaných na tzv. partnerství města. Neexistující pravidla při tomto rozdělování byla již v minulosti terčem kritiky. Richter sliboval snížení objemu rozdávaných peněz ze 60 milionů v loňském roce na 25 milionů v roce letošním. Pravidla však dodnes nejsou schválena a milionů se v loňském roce přerozdělilo dokonce 90. Předložena ke schválení mají být 13. února na stejném zasedání, na němž mají být schváleny i došlé žádosti o partnerství v objemu 125 milionů na další rok. I s další Richterovou inovací – novým grantovým systémem, založeným na čtyřech finančně prakticky stejně dotovaných pilířích, to vypadá neslavně. Jeden ze čtyř pilířů – čtyřleté granty –, v jehož rámci mělo být rozděleno 60 milionů, je už před začátkem rozhodování komise v osmimilionovém mínusu. Až dodatečně se totiž zjistilo, že město má vůči subjektům, které už granty čerpají, závazky ve výši 68 milionů. Buď bude muset radní chybějící peníze vyškrábnout někde jinde, anebo se budou snižovat částky, které měly směřovat k mladým do 35 let či na tzv. příspěvek na vstupenku. Grantová komise stojí před dilematem. Má rezignovat, protože nebude moci dělat práci podle pravidel, za kterých byla najata? Má začít rozdělovat finance podle původního plánu (i když v pokladně nejsou), nebo rovnou iniciovat návrh změny, kterou by schválilo zastupitelstvo hlavního města? A na kom zůstane zodpovědnost za to, že se pravidla mění „za pochodu“?
Olga Škochová
V soukromé nemocnici v jižní Jakartě umírá muž, který patří k nejobludnějším tyranům v historii lidstva. Místní servilní tisk se však před ním chvěje hrůzou i teď, když bývalému diktátorovi zkolabovaly téměř všechny životně důležité orgány. Noviny tisknou články o tom, že mu národ odpustil a že je třeba zapomenout. Před postelí umírajícího se promenuje téměř celá současná politická a ekonomická elita země. V září roku 1965 zorganizovala Suhartova vojenská klika převrat proti levicovému prezidentovi Sukarnovi. Začal hon na členy legální komunistické strany, na občany čínské menšiny, na učitele, intelektuály a umělce. Během několika měsíců zahynulo 500 000 až 3 miliony obyvatel Indonésie. Země se po puči změnila v ráj pro mezinárodní naftové a těžební společnosti. Zprivatizovalo se téměř vše – včetně zdrojů pitné vody a veřejných parků (které se změnily na golfová hřistě pro nejbohatší). Suhartova rodina během své vlády zpronevěřila přes 70 miliard dolarů a podle OSN a Světové banky je tak Suharto ve světě bezkonkurenčně nejzkorumpovanějším diktátorem všech dob. Pod Suhartovým velením bylo během okupace Východního Timoru vyvražděno asi 30 procent místního obyvatelstva (přes 200 000 osob). Další desítky tisíc padly v oblasti Acehu a na Papue. Jak převrat v roce 1965, tak i okupace Východního Timoru byly přitom podpořeny západními mocnostmi. To zřejmě vysvětluje, proč bylo možné ještě za jeho života postavit před mezinárodní soud Miloševiče a nikoliv Suharta.
André Vltchek
Z hlediska hojně nasazené policie proběhly demonstrace neonacistů a jejich odpůrců 19. ledna optimálně. Vzdálenost mezi nimi se totiž rovnala vzdálenosti mezi Prahou (kde byli neonacisté) a Plzní (kde se setkali antifašisté). Obě akce byly plně pod kontrolou černě oděných strážců zákona. V poněkud policejním duchu se ovšem neslo i televizní informování o obou demonstracích: důraz byl na dodržování platných zákonů, na udržení pořádku a zachování kontroly veřejného prostoru policejními složkami. Kdo by takový kýžený stav narušoval, představoval v mediálním diskursu pro většinu mluvčích extremistické zlo, lhostejno, zda by se jednalo o neonacisty nebo jejich odpůrce. Jako kdyby právě výročí nacistických zločinů nepřipomínalo, že vedle legality existuje i legitimita a že někdy je třeba řídit se spíše tou druhou než tou první. Mnozí z těch, kteří se k problému vyjadřovali, by raději než náročné občanské úvahy o tom, jaký postoj zaujmout, prostě posunuli hranice legality, aby k „řešení“ problémů měly větší prostor radnice. Nakolik je takový přístup nebezpečný, ukazují projevy byrokratické tuposti v situacích, kdy se orgány samosprávy k demonstracím vyjadřují. Ukázalo se to i v Plzni, kde byla původně demonstrace odpůrců neonacismu zakázána. Zodpovědná místa přihlédla i k upozornění policie, že organizátoři antifašistické demonstrace „měli vazby“ na konání technoparties. Můžeme tedy být zvědaví, k čemu budou při svých zákazech páni úředníci přihlížet příště.
Pavla Červeňáková