umíme protestovat?

Proč Češi veřejně málo protestují a demonstrují, nepořádají happeningy – zvlášť když k hospodským stropům nepřetržitě stoupají mraky námitek a stížností? Jan Keller se domnívá, že důvodem jsou vypasení, ve vatě chovaní, ideologicky téměř jednolití obyvatelé hlavního města (s. 5). Konformní Pražany v posledních letech k pořádné akci donutí jenom drzí nácci; vzpomínky na povadlé demonstrace za Kaplického chobotnici nebo za procento na kulturu nejsou radostné. Ne-dění v zemi však neovlivňují jen pražské nohy v teple (s čímž lze pochopitelně ostře polemizovat), ale především média (s. 18), jež milují a zpeněžují maximální stabilitu. Vzývají předvídatelnost, jasně rozdělené dobro a zlo, kýč a „fakta“ (v omezeném pojetí nové ředitelky Radiožurnálu Barbory Tachecí). Každý zpochybňovač stávajícího klidu je pak bez rozdílu nepříjemný. Počítejme s tím. – V recenzní části listu bychom rádi upozornili na povídky Egdara Dutky, na sbírku básní Jana Štolby či výstavu Michaela Rittsteina. Martina Musilová v divadelní rubrice váží dramata českých prozaiků Michala Viewegha, Miloše Urbana, Jáchyma Topola, Jaroslava Rudiše a Jiřího Kratochvila. Domnívám se, že její text souvisí s tématem. Ale mohu se mýlit. Nepřehlédněte prosím nové verše Violy Fischerové věnované Pavlu Buksovi (neboli spisovateli Karlu Michalovi).

Pochybné čtení!