Egon Bondy literárněvědný

Téměř patnáct let od vydání posledního svazku básnického díla Egona Bondyho se poezie tohoto autora dočkala své první monografie. Kniha Oskara Mainxe Poezie jako mýtus, svědectví a hra není čistě literárně-historická (jakkoli i tak ji můžeme číst), nýbrž má ambice interpretační a analytické; jako zvláštní cíl si autor vytyčil lokalizovat Bondyho místo v prostoru české i světové literatury, a postihnout tak mezitextové vztahy jeho básnického díla. Význam knihy výrazně zvyšuje textová příloha, Martinem Machovcem edičně připravené tři dosud nevydané Bondyho juvenilní texty (Fragmenty prvotin, 1947–48), Churavý výtvor, 1948–50, a Druhá sbírečka, 1975); Mainxova práce díky ní funguje i jako čítanka.

První monografie se vždy potýká s jistými potížemi, spočívajícími v absenci ucelené sekundární literatury i vyzkoušené metodologické báze. Poezie jako mýtus, svědectví a hra je rozšířená disertační práce, a tato geneze je z textu patrná občasnou snahou k přespříliš pregnantnímu vyjádření nebo příliš častým (a pravopisně nedomyšleným), ne zcela přehledným odkazováním; citáty jsou tak četné, že Mainxova kniha je někdy spíše čítankou citovaných autorit. Text poněkud trpí terminologickými nepřesnostmi nebo naopak vyjadřováním snad zbytečně metaforickým („topografie, v níž se pohybuje lyrický subjekt, není prostorem empirické reality, ale nespoutané fantazie, pohádkou a opojným čarodějnickým sabatem“), stejně jako nedokonalou redakcí (zvláště u interpunkce). Závažnější připomínky lze vznést proti nejasnostem metodologickým. Tak například intertextualitu chápe Mainx jako jednosměrné směřování od textu předcházejícího k textu novému, což však intertextualita není. Nicméně je to právě kapitola o intertextualitě, která patří k nejzajímavějším nejen v rámci této knihy, ale také v diskursu o undergroundové literatuře obecně: zdůraznění její stránky literární a zřetelné naznačení jejích literárních kořenů je v českém literárněvědném kontextu jasné a význačné novum.

Autor je bohemista.