Americká média minulý týden informovala o tom, jak jsou v USA placeni ředitelé a top manažeři v neziskových kulturních organizacích. Nejvíce si vydělal ředitel newyorského Muzea moderního umění (MoMA) Glenn Lowry – 1,7 milionu amerických dolarů. Na druhém místě skončil generální ředitel Metropolitní opery v New Yorku Peter Gelb (1,1 milionu USD). Na třetí příčku dosáhl u nás dobře známý prezident Centra Johna F. Kennedyho ve Washingtonu DC Michael
Kaiser s 1,06 milionu dolarů. Srovnávání s tabulkovými platy v českých kulturních příspěvkovkách samozřejmě postrádá jakýkoliv smysl. Je však otázka, zdali by se náš kulturní sektor neměl postavit po bok hasičů, policistů a dalších a více se zapojit do debaty o platech ve veřejné sféře. A nejde jen o odměny pro ředitele a pracovníky v administrativě. Živit se uměním v Česku a zejména mimo Prahu vyžaduje v současnosti celou řadu kompromisů jak osobních, tak profesních, včetně uměleckých. V extrémních případech, které se ale bohužel reálně dějí, pak například tanečníci opouštějí stálé české baletní soubory a jdou řídit kamiony, aby měli na nájem.
Martin Cikánek
„Je na palubě lékař?“ ozvalo se z reproduktoru. Letadlo Lufthansy na lince z Mnichova do New Yorku před necelou hodinou přeletělo nad francouzským Brestem a zamířilo nad otevřené moře. Doktor nebo někdo, kdo by dokázal pomoci postaršímu muži z Asie, který měl zdravotní problémy, na palubě nebyl. Po zhruba půlhodině už jeho přátelé nesli nehybné tělo do zadní části letadla a letušky přitom jen řízně pokřikovaly na cestující čekající ve frontách na toalety: „Zpět na svá místa!“ Letadlo ještě nebylo příliš daleko od evropské pevniny – méně než hodinu letu od irského města Cork a méně než hodinu od portugalského Oporta. Letiště Shannon a Oporto mohou přijímat i velkokapacitní letadla a určitě mají i dobré nemocnice. Kapitán se však rozhodl šetřit palivo a letět dál. Před dvěma lety za mnou do Jakarty jela maminka. I ona tehdy letěla s Lufthansou. Po několika hodinách letu se jednomu z cestujících udělalo špatně. „Je na palubě lékař?“ ozvalo se z reproduktorů. Muž umíral dlouho a těžce, zatímco letadlo letělo nad velkoměsty jižní Asie. Ve škole nám tvrdili, že je lidský život nade vše. Pro jeho záchranu prý není žádná cena dost vysoká. Časy se však změnily a ceny leteckého benzínu stouply.
André Vltchek
Kdyby někdo své poznání světa čerpal hlavně z masmédií, musel by téměř nad každým závažným tématem chtě nechtě nabýt dojmu, že je klamán. Doložme to na příkladu, jak o současné finanční krizi referuje Rádio Česko. Dlouhé měsíce jeho ekonomickou publicistikou zněla ujišťování o tom, že problém bude jen omezený, respektive že se již blýská na lepší časy. Jak je takový lapsus možný? Jednoduše. Až na výjimky totiž v RČ dostávají prostor k ekonomickým komentářům jen zaměstnanci soukromých finančních institucí, především investičních bank a brokerských společností. Tedy ti, jejichž optimismus a skalní víra ve volný trh jsou těsně svázány s jejich povoláním. Stejným lidem RČ často předkládá i ekonomicko-politické otázky ČR: také zde rozhodně podporují neoliberální reformy a omezení státních zásahů. Legračně tak v poslední době z RČ znějí výroky týchž expertů, například Davida Marka, volající po státních sanacích obřích finančních ztrát. Ty ale vzešly právě z mentality a praxe, kterou RČ svou jednostranností soustavně velebí. Snad tato blamáž přivede jeho novináře k poznání, že například na univerzitách mohou najít rozumnější ekonomické analytiky než mezi obchodníky s akciemi.
Petr Šafařík
S prasklou chobotnicí nejsme sami. Podobné tahanice jako kolem Kaplického návrhu Národní knihovny mají i ve Varšavě. V roce 2007 tam vyhlásili soutěž na novou budovu Muzea moderního umění, což vytvořilo příslib jedné z nejprestižnějších polských investic posledních let. Vyhrál funkcionalisticky strohý návrh švýcarského architekta Christiana Kereze. Záměr byl jasný – kromě vzniku reprezentativní umělecké instituce světového formátu mělo muzeum oživit tísnivou pustinu náměstí Defilad, které vzniklo v padesátých letech jako přístupová plocha k monumentálnímu Paláci kultury. V dubnu město podepsalo smlouvu s architektem a ten v červenci představil projekt dvoupatrové budovy. Byl odmítnut, protože budova prý má mít patra tři. Poté město projekt ještě několikrát vrátilo bez udání smysluplného důvodu a nakonec byl odložen na neurčito. Za touto hrou je podle polských novinářů postoj radnice k městské zástavbě – ačkoliv je v územním plánu z roku 2006 ustanoveno, že budovy v okolí Paláce kultury mají být nízké, radní se předpis snaží zrušit s vidinou výnosných věžáků. A problém je možná i v penězích, jež bude před mistrovstvím Evropy ve fotbale nutné investovat do obstarožních stadionů. Pokud se tento scénář stane normou, máme se na co těšit.
Karel Kouba