evropské divadlo

Do ohledávání tendencí i podivností, které lze zahlédnout na evropských divadelních scénách, se pod vedením divadelní redaktorky Marty Ljubkové pouštějí naši autoři hned v několika článcích čísla. Zatímco si kritik Ian Herbert pochvaluje, že v Británii je komerční divadlo profesionálně kompetentnější než „umělecké“, zábava není považována za sprosté slovo a divadlo je zde založené na pohybu (s. 10), německý dramatik Buchsteiner si naopak stěžuje, že u nich se herci málo hýbou a moc mluví. Polský režisér Jan Klata si v rozhovoru (s. 1, 14–15) pochvaluje svou vlastní práci s hudbou, zvláště hip hopem. Naopak fanouškovi hip hopu, kolegovi Rychetskému, v rozhovoru dramaturg Tomáš Zdenek slibuje, že kromě hudby bude v klubu Cross více divadla (s. 19). Pochopitelně jestli na to budou peníze. A třebaže se to mnohým z nás nezdá, ony opravdu jsou. Zázračně mizí a zase se objevují. To je alespoň závěr, který si ekonomický laik může udělat z posledních zpráv o americké finanční krizi. Ve skutečnosti však nejde o opravdové peníze, ale jen o dluhy, jak vysvětluje Tereza Stöckelová (s. 25). Produkuje je volný trh, který ovšem, jak uvidíme, neexistuje. Pro ty, kdo věří jiné pověře – tedy že volby produkují demokracii –, nabízíme příklady z Ukrajiny (s. 5), Rakouska (s. 24) a Běloruska (s. 23).

Znejišťující čtení!