Získejte vlastní styl

1. Existuje něco jako „evropské divadlo“?

2. Jaká jsou specifika vašeho národního divadla?

3. Jakými rysy se vyznačuje současné divadlo?

Rok Vevar (Slovinsko), novinář a divadelní kritik

1. Když se tak zamýšlím nad tím, co jsem v poslední sezoně viděl, vzpomínám si na představení divadelních skupin z Kanady, Spojených států, Argentiny, Mexika, Austrálie, Japonska, severní Afriky, Izraele, Libanonu a dalších, a nedá se říct, že bych je dokázal nějak zásadně odlišit od kusů evropského divadla. Většina umělců odkazovala ke stejným jménům, tradicím, estetikám, strategiím. Na těch představeních jsem prožíval stejnou estetickou hrůzu či radost jako na jakémkoliv evropském kusu. Když si na druhé straně vezmu za příklad některé inscenace v Lublani, shledávám, že dokážou místního diváka překvapit stejně jako lecjaký dovoz z Japonska. Co je pro Evropana neznámé například v egyptském představení, může být stejným překvapením i pro Egypťana. A taková zkušenost je globální právě tak lokální.

Domnívám se, že moderní, současné divadlo je víceméně globální, se stejným množstvím podobnosti a odlišnosti. Nicméně každé území má své charakteristiky, vycházející z místních zvyklostí. Ovšem většina z nich změnila své společenské funkce a proměnila se v ryzí estetický fenomén. Muzeální objekt.

Řekl bych, že estetické závěry na bázi geopolitického rozdělení mohou být zajímavé pro kulturní či postkoloniální studia, a proto se jimi můžeme zabývat v dějinách a teorii jevištních umění. V tomto ohledu je to produktivní otázka. Ale jinak si myslím, že pojem „evropské divadlo“ se hodí tak pro kulturní ideologii EU, což je více či méně tolerantní teror multikulturní evropské identity, kterou chce EU vytvářet (chcete-li se účastnit některých výběrových řízení, musíte spolupracovat s umělci jiných národností – a nemáte jinou možnost!).

2. Samozřejmě, že jednotlivé národy mají svá specifika – kupříkladu jazyk –, plynoucí z kulturního fenoménu zvaného národ. Řekl bych, že takový koncept sahá do dob, kdy divadlo mělo za cíl definovat společnou identitu lidí hovořících tímtéž jazykem. Kdy mělo svou silnou ideologickou a politickou funkci. A divadlo hrálo v národní sebeidentifikaci roli velmi zásadní. Ve Slovinsku byla zřetelná ještě v roce 1991, kdy jsme získali nezávislost. Zároveň však můžeme říct, že „národní“ teatralita dokáže zajít ještě mnohem dál: vzpomeňme například nacistické Německo ve třicátých letech. Teatralita, spektakulárnost a estetizace politiky může změnit roli umění v propagandu.

3. Hlavním rysem soudobého divadla je absence jednoho základního rysu. Co se dá říct o stylu? V současné situaci, kdy se styl stává požadavkem vládnoucích strategií pozdního kapitalismu, základem kapitalistické regenerace, která slibuje vyšší zisky („Získej svůj vlastní styl!“), je jeho pojetí pro umělce značně
problematické. Pojmy jako hlavní rysy či tendence pramení z diachronního chápání dějin (umění).

Pokud bych se odvážil tvrdit, že existuje nějaká hlavní tendence, tak bych ji zřejmě aplikoval na umění jako takové, ale možná i na vědu, vzdělání, společenský a kulturní život. Pojmenoval bych ji nová politizace divadla. K čemu dochází? Slovinská filosofka Alenka Zupančićová říká, že v situaci, kdy oficiální přístup státu vylučuje politiku, vše kolem nás se stává politickým. Když se z veřejné debaty (základny demokratického konsenzu) vyloučí nějaké důležité politické téma, jeho absence se projeví v  jiné oblasti. Když strany razí unifikované názory, když je politika redukována na morální postoje, demokratický dialog je znemožněn. Slovinští politologové říkají: Za co jsme bojovali? Což jinými slovy znamená, nemůže-li demokratický diskurs zahrnovat žádné odlišnosti, jaký je pak jeho smysl?

Pokud chceme nalézt společné rysy teatrality, měli bychom se obrátit k soudobým politickým stranám – od Evropy po Spojené státy (s výjimkou Číny a Severní Koreje). Předvádějí svou politiku a PR, zatímco političtí novináři je reflektují stylem odpovídajícím konzervativní divadelní kritice, která vynáší estetické soudy (dobře zahráno, přesvědčivé, slušně ztvárněná role, přehnané, zahráno podle programu, dobré vyjadřovací schopnosti atd.) a která tyto soudy mísí s bulvárním stylem. Taková je dnešní politická žurnalistika – jde ruku v ruce s politickým stylem. Všechny ostatní oblasti společenského života jsou ztraceny v poušti demokracie, která otročí oficiální politice.

Torsten Buchsteiner (Německo), dramatik

1. Myslím, že něco jako „evropské divadlo“ ještě neexistuje. Myšlenka Evropy je pro lidi ještě pořád příliš abstraktní, kromě jednotné měny a cestování bez hranic. Témata důležitá pro divadlo jsou většinou národní povahy. Každá země má své dějiny vzájemných vztahů, například dějiny vztahů Německa a České republiky jsou naprosto odlišné od vztahů mezi Německem a Itálií nebo Německem a Dánskem. To není stížnost, spíš výzva, aby se člověk snažil dozvědět co nejvíce o historii všech evropských zemí. Což je velká naděje pro divadlo.

2. Divadlo v německy hovořících zemích pořád není dostatečně založené na pohybu. Mnoho divadel o svých tématech „hovoří“, což znamená, že produkují množství textu. Myslím, že by naše divadlo mělo hovořit víc vizuálně a pohybem, bylo by tak mezinárodnější – jako například film.

3. Myslím, že pořád oslovuje jenom určitou elitu. A možná pořád není dost současné. Mimo velká města nevídám v divadlech mladé lidi. Ještě jsme k nim nepronikli. Snad bychom měli otevřít dveře do divadel dokořán, celodenně zpřístupnit divadelní kavárny, pořádat výstavy ve foyeru, promítat filmy, dělat koncerty. Divadlo by mělo být místem setkání, nejen „chrámem umění“.

Owen McCafferty (Irsko), dramatik a režisér

1. Domnívám se, že existuje tradice evropského divadla spojená s konceptem dobře napsané hry. Podle mých zkušeností z posledních let se prohlubují rozdíly mezi Irskem/Anglií a kontinentální Evropou. Ti první se více zajímají o slovo, ti druzí o akci.

2. Myslím, že irský přístup k divadlu se moc neproměňuje. Jako by to mělo co dělat s naší národní povahou. Máme dlouhou tradici vyprávění příběhů a odtud se také sytí naše divadelní tradice. Potřebujeme takové příběhy, které nás rozesmějí a rozpláčou zároveň.

3. Vzhledem k ekonomické situaci je hlavním rysem současného divadla zmenšování. Což je škoda, protože kvůli tomu píšeme hry komornější, méně výpravné.

Ian Herbert (Velká Británie), kritik, zakladatel britského kritického časopisu Theatre Record

1. Pojem „nové evropské divadlo“ je jedním z charakteristik žánru, spojovaného s dílem Sarah Kaneové, Marka Ravenhilla a dalších britských dramatiků, který se vyvíjel před zhruba dekádou a v současné době už upadá, ačkoliv i dnes se v celé Evropě vyskytují dramatici, kteří dávají přednost nesmyslnému násilí před nosnou myšlenkou. Tomuto způsobu tvorby se oddává i poměrně značný počet evropských režisérů, takže jsou evropská divadla plná řvoucích polonahých nebo zcela nahých herců.

2. Ačkoliv trend v dramatice, který jsem právě popsal, začal u nás v Británii, je tu směr ignorující nebo potlačující text méně běžný. Tady je stále ještě zvykem, že většina režisérů text respektuje. Spíše předpokládáme, že dramatik nám má co říct, takže zde panuje nedůvěra v režiséry, jejichž zřetelná sebepropagace naznačuje, že nechtějí, anebo spíše nedokážou hledat a nacházet, co autor zamýšlel vyjádřit.

3. V Británii se klade stále větší důraz na fyzické divadlo, divadlo založené na pohybu, někdy na úkor textu. Nicméně zásadní pohybové skupiny, jako Complicite, Kneehigh nebo Cheek By Jowl, dokážou skloubit vzrušující vizuální efekty a skutečnou interpretaci původního textu. Tím chci říct, že lacině efektní postmodernismus nikdy nebyl v Británii populární a zdá se, že se mu přestává dařit i jinde. Británie je země, kde je komerční divadlo oblíbenější (a často také profesionálně kompetentnější) než „umělecké“ divadlo, a zábava tu není sprosté slovo.