Islámský svět neexistuje

Události posledních let zneklidnily mnoho lidí v Evropě i ve Spojených státech. Lidé se obávají terorismu a někomu se může zdát, že strach polarizoval svět na „křesťanský“ a „islámský“. Myslíte, že spolu mohou tyto „světy“ koexistovat klidněji, než je tomu nyní?

To je všechno mnohem složitější. Sám termín islám je nesmírně složitý a má mnoho významů. Především znamená náboženství – systém věrouky, kultu, práva a politické teorie, obsahuje etický kodex, institucionální a vzdělávací strukturu, mystiku a lidové podoby zbožnosti, v dějinách i současnosti je ho možné zcela otevřeně sledovat jako ideologii nebo politickou teorii. Islám je prostě stejně bohatý a mnohotvárný monoteistický pohled člověka a společnosti na jeho vztah k transcendentnímu Bohu, jaký nám nabízí křesťanství. V druhém smyslu, o nějž vám asi půjde především, je islám chápán jako „civilizace“, tedy sociální a kulturní prostor, v němž většina obyvatel sdílí podobné hodnoty životního způsobu.

Jak ale podle vás chápou tyto civilizace média, když odkazují na autory, jako je třeba Samuel P. Huntington?

Tady vzniká jeden důležitý problém. S pojmy „islámská civilizace“ nebo „islámský svět“ ve věcné diskusi nevystačíme. Nic takové­ho totiž reálně neexistuje, ledaže bychom za svůj přijali právě koncept „křesťanského světa“, na což se mne ptáte. Ale to odmítám, to je jistě neudržitelná představa. Islámský svět je vlastně jen často používaná stylistická zkratka, za níž se neskrývá nic víc než zhruba padesát zemí, v nichž většina obyvatel více nebo méně formálně, více nebo méně niterně prožívá a vyznává islámskou náboženskou doktrínu. Mnoho na tom nemění ani skutečnost, že většina „křesťanského světa“ prošla a stále prochází dramatickým obdobím sekularizace a že náboženství tam již nehraje tak významnou úlohu v ideologii a politice, jakou hraje v islámských oblastech.

Ale vždyť vy sám jste ve svých článcích a na přednáškách často výrazu „islámský svět“ použil.

Ale ano, vždyť vám říkám, že v určitých souvislostech se tohoto zjednodušení člověk dopouští, činí tak i odborníci, když chtějí formulovat určité zobecnění. Ale já se tu snažím poukázat na to, že takové zjednodušení mnohé z nás může dovést k nesprávným nebo zkresleným úsudkům. Uznejte sami: co společného mají historicky a kulturně takové země jako Švédsko, Portugalsko, Řecko, Etiopie, Brazílie a Filipíny? Vidíte – a přece jde o země z oblasti takzvaného křesťanského světa. Téměř stejně je tomu v případě „islámského světa“, když vedle sebe postavíme takové země, jako je Mali, Albánie, Uzbekistán, Írán, Sýrie a Indonésie.

Dobře, ale islámské země spolu přece jen více solidarizují. Copak neexistuje Organizace islámské konference nebo koordinované postoje islámských zemí při hlasování na půdě OSN o Izraeli?

Jistě, ale takovou solidaritu na půdě OSN najdete i mezi jinými zeměmi, které vůbec nejsou motivovány náboženskými tradicemi. A naopak – v rámci „islámského světa“ můžeme jen od druhé světové války vypočítat řadu mezistátních i vnitropolitických konfliktů i diplomatických „naschválů“, jejichž aktéry jsou muslimské země. Víte, já bych islámský faktor v mezinárodní politice nepřeceňoval. Státy se obvykle chovají pragmaticky, často ve zjevném rozporu s jejich oficiálně deklarovanými ideologickými ideá­ly. Mnohokrát nám to v uplynulých desetiletích ukázal bývalý Sovětský svaz a s ním spjaté komunistické režimy i Spojené státy a jejich vazalové nebo taková Francie a Velká Británie. Francouzi a Britové jsou mistři, pokud jde o podřizování nejvyšších mravních a demokratických ideálů reálpolitice.

Opravdu si nemyslíte, že islámské země mají k sobě tak trochu blíž, že pokud se něco děje v jedné islámské zemi či oblasti, jiné to dramaticky prožívají?

Ale ano, máte pravdu v tom, že náboženství vstupuje do každodenního života islámských společností intenzivněji, než je tomu třeba v Evropě. To je způsobeno tím, že společnost a kultura v těchto zemích je vysloveně prosáknuta náboženskými symboly, rétorikou, kulinářskou kulturou, způsobem oblékání a já nevím, čím vším ještě, co je spjato s archaickými paradigmaty náboženství. Islámské společnosti neprožily svou variantu reformace a s ní spjatých teologických bitev o povahu náboženství a napojení jeho mravních ideálů na společenské a politické procesy.

Myslíte si tedy, že by byla islámu třeba reforma?

Ano, v islámu nám, Zápaďanům, chybí především ona kultivovaně rozehraná exegetická a teologická rovina etické a sociální reformy, kterou známe už od Johna Wycliffa a Jana Husa a již pak plnohodnotně rozvinuli Martin Luther, Jan Kalvín a další velikáni evropské reformace, kterou v moderní době obohatilo například katolické aggiornamento a další nepřeberné množství myšlenkových směrů, jež reagovaly na rozvoj kapitalismu, sekularismu, politického liberalismu a podněty kulturní moderny. Ideologicko-náboženský potenciál, s nímž pracuje reformistický islám, je vlastně teoreticky a intelektuálně nepoměrně chudší. A další aspekt spočívá v tom, že v islámu nevznikla potřeba zásadního ekonomického a společenského přerodu, jaký zažila Evropa v době buržoazních revolucí a reforem. Předpokladem jejich úspěchu bylo především zlomit moc katolické církve, respektive jejích politických institucí, vytěsnit církev z plnohodnotného podílu na politické a často i legislativní moci a vymezit jí prostor vně veřejného politického a společenského života. Protestantismus šel v tomto smyslu vlastní cestou a jeho různé podoby – včetně vývoje v britských koloniích v Severní Americe a následně v USA – sehrály významnou roli při budování základů amerického kapitalistického úspěchu.

Jak vůbec probíhala modernizace v „islámském světě“?

Islámské země se od konce 15. století rozvíjely zcela izolovaně od svého někdejšího partnera. Islám a Evropa spolu ve středověku stále neválčily, mnohem raději obchodovaly nebo dokonce válčily společně proti společným nepřátelům. Ale od pádu Granady roku 1492 a následného vyhnání muslimů a židů ze Španělska se osudy obou kulturních okruhů vyvíjely odlišně. Islám na celá staletí ustrnul. V dobách, kdy Španělé a Portugalci drancovali indiánské kultury Jižní a Střední Ameriky, kdy Angličané a Nizozemci (po nich též Francouzi a další) intenzivně pracovali, akumulovali kapitál a také budovali koloniální říše, v islámských zemích se nedělo téměř nic kvalitativně nového. Pak přišly osvícenské revoluce a reformy, s jejichž odkazem se muslimské země seznámily až v průběhu 19. století, kdy se rovněž staly obětí evropské hospodářské, vojenské a ideologické nadvlády. Jedna oblast, která nakonec přejala západní systém hodnot, bylo centrum někdejší Osmanské říše, na jejíchž troskách po první světové válce vznikla Turecká republika. Ideologie turecké republikánské revoluce už byla založena na důsledné odluce islámu od veřejného a politického života. Její ideolog a vůdce, generál Mustafa Kemal Atatürk, však začal tím, že mužům zakázal nosil fezy a turbany a donutil je nosit evropský klobouk. Ženy musely sundat závoj a začít chodit v kalhotách a pracovat společně s muži. Byla to drastická revoluční diktatura, srovnatelná s bolševickou. Žádná jiná islámská země se k podobnému vývoji dosud neodhodlala.

Mnozí autoři – třeba Oliver Roy – zase nacházejí prvky modernizačního hnutí v islámském fundamentalismu…

Jev, který se v soudobé odborné literatuře nazývá islamismus nebo islámský fundamentalismus, má ve skutečnosti několik vývojových fází a ideologických rovin. Potomci klasických hnutí, jako byli Muslimští bratří v Egyptě, jsou dnes dobře zavedenými stranami, v některých zemích pak dokonce zvítězili v parlamentních volbách – například Alžírsko, Palestina. Kromě toho se dnes jako dominantní jeví činnost hnutí, jako je Tálibán v Afghánistánu, ale především al-Káida. Tyto „klasické strany“ je možno chápat spíše jako nacionalistické politické útvary, zatímco současní „terorističtí internacionalisté“ vytvořili nový typ hnutí, jehož podstatou není nic víc než destrukce.

Jak vidíte po tom, co jste nám tu právě nastínil, perspektivy demokracie v islámských zemích?

Demokracie není v islámském kulturním a politickém prostředí původní a obecně požadovaná hodnota. Většinové veřejné mínění tam netouží ani tak po svobodě v evropském nebo americkém slova smyslu – bez cenzury, politických vězňů či možnosti jezdit do zahraničí, jako spíše po elementární spravedlnosti, prosazované nejspíše silným legitimním vládcem. Chce rovněž pocítit alespoň minimální míru emancipace a zadostiučinění po vlnách ponížení, jimiž islámský svět omývá svět křesťanství a liberální demokracie. Kdybychom kupříkladu chtěli zohlednit historický vývoj politického modelu demokracie, nemohli by se někteří „znalci“ nebo „myslitelé“ pohoršovat nad názorem, že demokracie je historicky nepřenosná zkušenost moderních dějin a že její originalita je spjata s velmi omezeným množstvím společností v západní Evropě a Severní Americe. Nemohli by nabádat k tomu, aby Západ usiloval v islámském světě o prosazování univerzálních lidských práv a demokracie. Hlavně politologové by přece měli vědět, že reálná politika států, USA především, se neřídí ohledy na to, zda jejich spojenci či nepřátelé spravují svou vnitřní politiku v souladu se západoevropským nebo americkým modelem. Tyto ohledy je možno nasadit selektivně, v rovině propagandistického zdůvodnění těch či oněch kroků, jejichž motivace ale spočívá v rovině ekonomických, geopolitických nebo vnitropolitických potřeb.

Jak se to má s tvrzením, že by Západ mohl předávat dál některé zkušenosti s fungováním demokratických institucí?

Je třeba říci, že časté používání termínu demokracie různými osobami v různých ideových kontextech vede k úplné degradaci tohoto pojmu u veřejnosti a především k vyprázdnění nebo zamlžení jeho obsahu, což komplikuje věcnou diskusi. Jen ve druhé polovině dvacátého století byl termín demokracie tolikrát použit a zneužit různými politickými subjekty, že je nezbytné si pro něj stanovit nějaká kritéria. Demokracii bez přívlastků používal generál Franco ve Španělsku, junta „černých plukovníků“ v Řecku, vojenští diktátoři v Pákistánu, Jižní Koreji a Jižním Vietnamu, na její ochranu vystoupil i generál Pinochet v Chile. „Lidová demokracie“ zase byla oblíbeným klišé komunistických režimů, zatímco „řízená demokracie“ je termín, kterého používají někteří vládci, když chtějí Západu ukázat liberálnější stránku své politiky nebo získat lepší přehled o vlastní opozici. Při obhajobě „vývozu demokracie“ se nelze zjednodušeně odvolávat na to, že „někde to jde“. Za všeobecně demokratické se považují země, v nichž po několik desetiletí do značné míry fungují mechanismy zastupitelské demokracie – například Indie, Izrael, Libanon, Šrí Lanka, Turecko. Každá z těchto demokracií však vykazuje přinejmenším v několika parametrech tak zásadní odlišnosti od západního modelu, že je to jako „nezápadní“ příklady demokracie diskvalifikuje. V každém případě je směšné vyslat do nějaké země intervenční jednotky, zajistit si tam loutkovou vládu a s její pomocí pak uskutečnit „demokratické volby“. To není k ničemu ve společnosti, která není „občanská“, nýbrž kmenová, klanová nebo konfesionální. Tohle je přesně politika, kterou v plné míře rozehrála Bushova administrativa po září 2001 a která nemůže uspět. Ale mnozí přece vědí, že nastolení demokracie nebylo hlavním důvodem americké intervence do Afghánistánu v říjnu 2001 a americko-britské intervence do Iráku v březnu 2003.

Jak dalece je reálná hrozba radikálního islámu?

Hrozba radikálního islámu je vděčným tématem některých českých sdělovacích prostředků, ačkoliv existují v rámci Evropské unie země, které by o tomto problému mohly hovořit mnohem konkrétněji (například Francie, Nizozemí či Velká Británie). Ovšem naše země se takzvaného islámského nebezpečí ještě dlouho bát nemusí, protože pro migranty z islámských zemí není dostatečně atraktivní.

Asi se shodneme na tom, že popularizace islámu je nezbytným předpokladem k tomu, aby veřejnost u nás tomuto náboženství skutečně porozuměla. Je to podle vás práce jen pro vědce, nebo také pro novináře a aktivisty? Jakou roli v tom hraje Orientální ústav, kde působíte?

Mezi oběma rovinami informování veřejnosti není rozpor a já osobně jsem dokonce pro širší propojení obou. Konkrétním důkazem může být třeba zrovna článek v časopise Nový Orient 3/2008 o působení nevládních organizací na území Somálska. Bylo by ale užitečné, kdyby konzultace mezi novináři a odborníky z vysokých škol nebo Akademie věd byly častější a otevřenější. Rovněž doufám, že se nám v ústavu podaří prosadit sérii přednášek a besed pro širší veřejnost. V současnosti se snažíme zvýšit obsahovou i odbornou úroveň Nového Orientu, takže časopis asi není úplně vhodnou četbou před spaním. Na druhé straně se ale snažíme, aby si něco zajímavého našla i širší zainteresovaná veřejnost. Nový Orient se ostatně nezaměřuje pouze na „islámský svět“, ale i na oblasti jihovýchodní Asie a subsaharské Afriky, také prostřednictvím informací o velkých náboženských systémech, jako je buddhismus nebo hinduismus.

V televizních debatách nebo v novinových článcích týkajících se problematiky islámu ale člověk vídá často stále stejné komentátory. Nemohla by být komunikace vědců z Orientálního ústavu s médii častější?

Vědci tu primárně nejsou proto, aby se vnucovali do sdělovacích prostředků, ale projeví-li o ně média zájem, vycházejí vstříc – alespoň pokud jde o Orientální ústav. Já sám jsem byl mnohokrát v ČT, napsal jsem desítky článků, esejů a analýz. Musím se ale přiznat, že v posledních letech se veřejnému vystupování raději vyhýbám, protože odmítám referovat o dění v islámském světě způsobem, který by novináři ode mne chtěli slyšet, který se prostě „nosí“. A když pak vidím, jak se v médiích objevují někteří „specialisté“, kteří vždy vědí, „jak je to doopravdy“, nemám chuť se s nimi dohadovat nebo vyvracet jejich interpretace.

Nemohl by třeba v budoucnu nabídnout kratší kritické komentáře, týkající se aktuálního světového dění, i časopis Nový Orient? Nebo je jeho koncepce úplně jiná?

Koncepce Nového Orientu je jiná. Snažíme se přiblížit ho jiným, opravdu odborným periodikům, psaným v češtině. Navíc je to čtvrtletník, takže sotva může pružně reagovat na aktuální dění ve světě. Souborné analýzy o mezinárodní politice ale přesto uveřejňujeme – například o dění v Barmě, na Blízkém východě, v Thajsku, Šrí Lance, v Dárfúru apod. Je to také nízkonákladový časopis. Před třemi lety se nám ho ovšem podařilo dostat do distribuční sítě Kosmas; jsme rádi, že tam pro nás měli pochopení a že zohledňují i jiné než jen ekonomické aspekty svého podnikání.