Jan Malinda
Ilegální vztahy
Labyrint 2008, 180 s.
Číst tenhle „fresh“ román je jako pít plechovku Gambrinusu. Povrchově se to sice tváří jako piksla piva, ale jakmile ji načnete, zbude bezduchý rezatý patok, který hořce vyznívá do ztracena. Další pokus o generační výpověď. Další znuděné přemítání o lásce, nevěře a nádavkem o fotbalu. Mladý vypravěč se nudí v Čechách, tak si sbalí kufry a odjede do Států. Nudí se tam také. Aby se banální epizody a ošoupané „pravdy“ ze života chlapa patřičně nesly, vypomáhá si expresivními metaforami a frajersky úsečnou syntaxí. Je otevřený, čtenáři nic nezakrývá. Nač ale otevírat dveře, když za nimi to zívá prázdnotou? Usebrání všednosti, banality, nudy a vychytračených formulací toho, jak je tahle generace v prdeli. Utěšená porce prozaického vzdychání, která se z formálního hlediska zmítá v křečovité samoúčelnosti a uvnitř nabízí cosi jako třikrát vypitou a zase vyplivnutou výčepní sedmičku. Fráze, světácké anglismy (korunované slovem „looser“), žurnalistická plochost jazyka, marné pokusy o to být bolestně autentický, odkrýt se čtenáři, něčím ho upoutat. Únavné repetice opileckých historek, několika tuctových nevěr, výjevů ze života fotbalového chuligána, to vše prokládané klišovitými výroky na téma život, láska a tak vůbec. Seismograf, který kreslí stereotypně rovnou čáru literární hlušiny. Proč vlastně tohle sebeobnažování marnosti a usebrání povrchních poznatků ze života číst? Nevím.
Vítek Schmarc
Louis-Charles Fougeret de Montbron
Rudá pohovka
Dybbuk 2008, 60 s.
Erotické pohádky často bývají součástí lidové kultury. Rudá pohovka od francouzského spisovatele Louise-Charlese Fugereta de Montbron je sice dílem původním, ovšem žánrově čerpá z módních orientálních povídek. Text je doplněn komentářem Guillauma Apollinaira, který mimo jiné sděluje, že je to „povídka čistě francouzská“. Novomanželé se snaží vykonat svůj první akt na letitém kanapi, ovšem starému soudci se to nezdaří a na místě pohovky stojí mladík – kavalír Pohovka. Ten svým zachráncům vypráví příběh svého zakletí, do něhož ho uvrhla šeredná královna víl Crapaudina kvůli selhání erekce. Za trest musel nést tíhu párů oddávajících se vášni až do doby, kdy se někomu stane to samé. Následuje popis erotických eskapád v pařížských bordelech, v nichž Pohovkův potah i konstrukci nejvíce plundrují různí zhýralí mniši, opati i kardinálové. Antiklerikální zabarvení umocňuje údiv obou novomanželů, Pohovkova fyzicky prožitá nenávist a zejména vtipné a zručně podané historky, v nichž mniši například rozebírají vliv chřestu na zápach moči nebo rozdíl konzistence stolice po špenátu a šťovíkové nádivce. Konec je samozřejmě šťastný: Pohovka se může vrátit ke své milované víle Printaneiře, ale nejdříve musí napravit své fatální selhání. To se mu tentokrát povede a Crapaudina ho jmenuje „dvorním lučištníkem, pro jeho mimořádné schopnosti, jež prokázal v zacházení se samostřílem“.
Karel Kouba
Kodži Suzuki
Smyčka
Přeložil David Petrů
Knižní klub 2008, 336 s.
Třetí fantasy (po Kruhu a Spirále) japonského autora. Vypravěč Kaoru, výjimečně nadaný vědec, se cítí být povolán zbavit svět virové rakoviny. Pátráním, na němž má osobní zájem – jeho blízcí už onemocněli nebo jsou nakaženi –, se přenáší z Japonska do Ameriky, částečně i do počítačového světa, jenž předstihl ve svých důsledcích svět lidský. Prožije si svůj umělý život a nakonec zjistí, že jedině on má šanci svým sebeobětováním zachránit lidstvo. Příběhu jakoby vystřiženému z katastrofických filmů v kombinaci s prvky fantasy, milostnými vsuvkami a dokonce i sporadickým humorem nic podstatného nechybí. Profesionálně zpracovaný s ohledem na čtenáře nejen domácí, nabízí slušnou zábavu pro různé generace. Střídáním tempa vyprávění, odpočinkových pasáží s akčními, je v podstatě ideální knížkou svého žánru. Čtenářskou idylu místy ruší nadměrně složité až vědecké úvahy, které – pokud nechceme ztratit nit – musíme alespoň zhruba pochopit. Některé scény by Evropan vyškrtl jako nadbytečné, zejména popisy a na naše poměry nepříliš vkusné detaily rádoby lechtivých momentek. Při četbě se vnucuje podezření, že autor už plánuje filmovou podobu díla. Pokud by se kniha dostala do rukou profesionála, mohla by vzniknout pěkná podívaná. Rozmanitost obrazů předlohy k tomu vybízí.
Miriam Löwensteinová
Martina Růžičková
Povídky
Knihovna Jana Drdy 2007, 57 s.
Po třech básnických sbírkách přichází Martina Růžičková se svým prozaickým debutem v podobě útlé sbírky povídek. Kniha obsahuje kusy Psi, Patrik, Sidalit a Dědictví. Jednotlivé texty nejsou propojeny společným hrdinou, ani, jak se může na první pohled zdát, tematickou jednotou. Když se však nad nimi zamyslíme, nalezneme pár styčných bodů, které tato čtyři dílka spojují. V povídkách Psi a Dědictví se objevuje tajemná síla obklopující jednotlivé hrdiny, která zasahuje v jejich neprospěch. Ať už se jedná o smečku vyhládlých psů šikanujících město nebo o duchy. Sidalit představuje prózu laděnou v duchu sci-fi. Povídka o lidské misi hledající vodu na nové planetě svou povahou přesahuje rámec sbírky. Avšak s výše zmíněnými texty je sjednocena jakousi nereálností a tajemnem. Naopak Patrik se nejvíce odlišuje od předchozích povídek, protože jde o realistický příběh ze současnosti. Ve všech čtyřech prózách můžeme sledovat touhu hlavních či vedlejších postav nalézt, zvětšit či uchovat si svůj životní prostor. Škoda jen, že sbírka není rozsáhlejší, takhle můžeme jen těžko vysledovat, kam až je schopna autorka ve své fantazii dojít.
Andrea Fiřtíková
La Quinzaine littéraire 974
Platí ještě dnes dělení na dobrou a špatnou literaturu? Je bestseller, životopis, cestopis, detektivka, rodokaps, fantasy a sci-fi, harlekýnka, červená knihovna a pornografie... četba ostudná? Anebo poslední dobou, vlivem stále komerčnější podstaty běžné nakladatelské praxe, kdysi jasná hranice mezi doporučenou a pokoutní četbou mizí? Na konec léta připravila redakce francouzského časopisu souhrn článků, jež se snaží odpovědět na základní otázku: co vlastně je „nižší“ žánr, proč je tak přehlížen, a přitom se tak vehementně vydává, protože i výborně prodává? Zvídavý čtenář se tu dobírá stále detailnějšího pohledu na vytčenou problematiku. Po analýze témat, definice kostry a dalších pravidel vyprávění v daném žánru se autoři článků zaměřují na pokus o zachycení formálních proměn fenoménu, který od 19. století sveřepě a většinou úspěšně bojuje s klasickou, vpravdě „krásnou“ literaturou: tedy přesunů mezi seriálem příběhů otiskovaných v novinách přes tištěný sešit či knihu, dále divadlo, film, televizi či komiks až po nostalgické antologie nebo namluvená CD. Následuje zamyšlení o Angelice, Jamesu Bondovi, Maigretovi a dalších postavách, na což Quinzaine littéraire naváže texty o těch nejúspěšnějších, jako Marc Lévy, San Antonio, Léo Malet..., a v závěrečném článku Alain Joubert zkoumá pokušení „špatného románu“ vysledovatelné v dílech „velkých“ autorů, jako je spisovatel Witold Gombrowicz či režisér Satjádžit Ráj.
Jovanka Šotolová
Nové Břehy 2/2008
Obvykle člověk „nestíhá“, ale Nové Břehy – kulturní čtvrtletník pro Opavsko a Ostravsko stihnout lze; tak i ten, jehož „většinové mínění“ označuje za trosečníka, s Novými Břehy začasté vyráží k novým břehům. Obsahová náplň čísla je vydatná a polemická: kupř. v Miroslava Černého překladu Písně umírajícího Hjálmara si lze maně položit otázku, co jsou „makeupy šperků“ – lesky, třpyty, či třpytky? Pozoruhodná stať Jaroslava Michny Žije současný pomník? naznačuje trend umělecké recepce obětem totality uplynulých devadesáti let; co přinese další epocha – památníky Existencím? Zdá se, že oběti se letos nenosí. Prvním z cyklu medailonů věnovaných uměleckému řemeslnému školství je stručná historie Střední odborné školy a středního odborného učiliště nábytkářského v Rousínově od Romana Rychlého. Ze současného uměleckého dění přineseny zmínky o hudební skupině Koistinen, dívčím vokálním souboru Adash, webové kontakty, medailon Galerie Albertovec. V literární části rozhovor s Pavlem Šrutem, vzpomínka na básníka Michala Čapka, recenze, studie o próze Bohumila Hrabala od Jakuba Chrobáka, básně Víta Slívy, Petra Frončka, Drahomíry Holčákové, Alexandy Lasskové, Anny Štohanzlové, Vratislavy Holčákové a povídka Barbory Urmaničové. V glosáři je avizovaná výstava Orbis Pictus. Vcelku zřejmé informativní počtení!
Vít Kremlička
Vliv díla Jacquesa Derridy na současné myšlení
Editorka Marcela Sedláčková
Filosofia 2007, 303 s.
Sborník vzešel z kolokvia uspořádaného v roce 2005 na počest významného francouzského postmoderního filosofa. M. Crépon se ve své úvaze zabývá Derridovými myšlenkami o Evropě. Věřit v Evropu znamená do ní vkládat naději. To ale předpokládá určitou dekonstrukci pojmů identity a kultury, aby se mohla více uplatnit jinakost, aniž by byla ohrožena demokracie. Rozvíjet evropské dědictví lze právě jen ze zkušenosti jinakosti, hledání vlastní cesty mezi více místy a jazyky. V. Umlauf, P. Lauret uvažují o Derridově pojetí hermeneutiky, vždyť i jeho dekonstrukce v sobě podržuje jistý hermeneutický přístup, jímž se napájí jedinečný způsob jeho myšlení. Ve srovnání s Gadamerovou hermeneutikou se však ukazuje, že nějaký předchůdný smysl v dekonstrukci neexistuje. Autoři zjišťují nepřekročitelnou trhlinu mezi dekonstrukcí a hermeneutikou, jež se ještě stále otáčí metafyzicky za sluncem pravdy. Porozumění sobě i druhým je předpokladem pochopení světa, v němž žijeme. J. Fulka zmiňuje Derridovo pojetí události: jde o radikální a vertikální zkušenost s tím, co přichází, co se vynořuje náhle a nepředvídatelně. I zkušenost s přízrakem je časovou událostí, která Derridovi umožní dekonstruktivně podkopat i Husserlův a Heideggerův fenomenologický přístup k myšlení, a otevřít tak otázku spravedlnosti.
Jiří Olšovský
Goethe dnes = Goethe heute
Editoři Milan Tvrdík, Alice Stašková
Goethova společnost v České republice, Pavel Mervart 2008, 237 s.
O tom, že Goethe je i dnes autor aktuální, vypovídá obsahově vydatný a pestrý sborník, zabývající se jeho dílem v nejrozmanitějších kontextech. Hned první studie, Goethe a Evropa od P. Lützelera, poukazuje na inspirativnost Goethových myšlenek o světové literatuře, díky níž lze překlenout rozdíly staletí, ras, jazyků i kultur. Na toto pojetí později navázal soudobý literární teoretik Homi Bhabha s konceptem hybridity. I když pochopitelně Goebbels ve své době novinářům zakázal spojení „Evropan Goethe“ a soudobá EU se ve své jednostranné zaměřenosti na ekonomické sjednocování podle Lützelera na Goetheho také neodvolává, přední evropští intelektuálové R. Steiner, Croce, Tillich, Cassirer a další právě u Goetha objevovali „matici pro vlastní představu o humanitě“. Studie Goethe, žena a (zabité) dítě osvětluje naturfilosofický a přírodovědecký kontext románu Spřízněni volbou – na své si přitom mohou přijít i znalci chemických vzorců. Jednotlivé postavy jsou přiřazeny k jednotlivým prvkům (například oxid uhličitý – Charlotta, voda – setník) a děj je znázorněn jako série chemických reakcí. Na západ od nás je Goethe často ironizován, ale převažuje prý „kontrolovaný obdiv“ a „kritická náklonnost“, k čemuž ale u nás chybí jak novější edice jeho děl, tak souhrnné knihy o něm i jeho textech.
Jan Lukavec
Dušan Karpatský
Labyrint literatury
Albatros 2008, 541 s.
Již počtvrté vychází tato encyklopedie literatury pro mládež. Poprvé se na trhu objevila v roce 1982 jako Malý labyrint literatury, poslední vydání zahrnuje úpravy z elektronické verze z roku 2006. Sestavovat literární encyklopedii a k tomu pro děti je nevděčná práce. Publikace by neměla působit příliš objemně a zároveň by neměla vynechat to podstatné. V tom bych Karpatského publikaci rozdělil do tří částí: literární a knižní terminologie, klasická literatura a současná literatura. Pokud jde o ustálenou terminologii, nenajdeme tu mnoho chyb a pojmy jsou vyloženy výstižně a čtivě, podobně je na tom zpracování kanonizované literatury. Problematičtější je, jako ostatně i jinde, současnost. Objevují se tu vysloveně chyby, například: na DVD se podle autora vejde 17 GB dat, přičemž skutečná maximální kapacita je poloviční; kniha O (ne)mrtvých jen dobré prý informuje o tom, jak vypadá komiks u nás – v tomto případě jde však o několik různých autorských zpracování jednoho scénáře. Se zařazením a zhodnocením některých autorů jako by si Karpatský nevěděl rady, a tak se o J. K. Rowlingové zmíní jen v hesle „bestseller“ a na konci knihy, do chronologické přímky, zařadí první díl ze série Harry Potter mezi „významná díla světové literatury“. Ostatně na stejné příčce se po roce 2000 objevují jen tři zahraniční, ale devět českých knih včetně Báječných let s Václavem Klausem Michaela Viewegha.
Jiří G. Růžička
Joshua Gee
Encyklopedie hrůzy
Přeložil Matěj Čuchna
Mladá fronta 2008, 136 s.
Divný vlak… z amerického Středozápadu probleskují zprávy o „vlacích duchů“, které nikam nejedou – jenom se zjevují a mizejí; zase u táborových ohňů Brd zní mj. hrůzostrašná anekdota o Zlaté ručce, již kostlivec tak dlouho vymáhal, až jej bylo nutno rázně odmítnout. Jistě lze považovat věci paranormální za projev oklamaných smyslů či za výmysly, ovšem zůstává záhadou, proč se kapitán Titaniku strefil právě do ledové kry. Podobným oříškem je růst cen základních potravin i přes vládní sliby anebo záhadná mizení lidí a psů do hospod v podvečerním čase. Ano, jsou ještě věci mezi nebem a zemí; zůstávají třeba tajemnými důvody, proč právě Anglosasové popisují vévodu Vlada Draculu, který vedl v 15. století válku proti osmanské expanzi ve Valašsku coby vampýra. Z historických pramenů působí Vlad III. Dracula jako vcelku sympatický chlapík, sice ráznějších způsobů, ale doba už byla taková; na rozdíl od našich současníků jistě neměl přehnané ambice. Jestliže popatříme na dlouhodobé kulturní a literární strategie, mnoho k údivu nezbývá – jakých oportunismů a konjunkturalismů se ještě můžeme dočkat? Jisté výzkumy parapsychologické (ESP) samozřejmě pokračují nadále, expertům DIA o tom ale ani muk (jenom vyrušovali). Zdá se však, že by autor měl víc kouřit marjánku, pokud chce opravdu hovořit s duchy.
Vít Kremlička