Praha (21. října 2008) – U příležitosti státního svátku 28. října byla v Českém muzeu hudby na pražské Malé Straně udělena Státní cena za literaturu a Státní cena za překladatelské dílo spolu s Cenami ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla, hudby, výtvarného umění a architektury. Jeden z laureátů, Jan Kaplický, cenu odmítl přijmout.
Ministerstvo kultury oceňováním tvůrčích počinů v jednotlivých oblastech umění navazuje na tradici první republiky. Státní ceny za literaturu a za překladatelské dílo se udělují od roku 1995, ocenění za výjimečné umělecké tvůrčí nebo interpretační počiny nebo za dlouhodobé umělecké zásluhy v oblasti divadla, hudby a výtvarného umění a architektury od roku 2003.
Na udělení ceny mohl být navržen kdokoli z příslušné umělecké oblasti, jména se zdůvodněním kandidatury měly možnost zasílat organizace, sdružení i jednotlivci. Ocenění jsou spojena s finanční odměnou ve výši 300 000 Kč. Ministr kultury rozhoduje o udělení shora uvedených cen na základě doporučení svých poradních orgánů. Laureáty v jednotlivých kategoriích vybírá z navržených kandidátů pět nezávislých odborných porot, jejichž členy jmenuje ministr kultury na základě doporučení profesních organizací a institucí na tříleté období. Výrazným znakem letošních cen je Kaplického odmítnutí státní ceny a jakési hromadné předávání cen literárních spolu s hudebními, výtvarnými a divadelními.
Laureáti 2008
Ludvík Vaculík
Státní cena za literaturu – za dosavadní literární a publicistickou tvorbu s přihlédnutím k bilanční próze Hodiny klavíru.
Prozaik, fejetonista a publicista Ludvík Vaculík (nar. 1926 v Brumově-Bylnici) působil po vysokoškolských studiích jako redaktor v nakladatelství Rudé právo, v Československém rozhlase a v týdeníku Literární noviny (později Literární listy, Listy). Z jeho veřejných vystoupení v druhé polovině 60. let měl největší ohlas diskusní příspěvek na IV. sjezdu SČSS (červen 1967) a manifest Dva tisíce slov (otištěn v červnu 1968). Poté nemohl oficiálně publikovat, zvolil si svobodné povolání a výrazně se podílel na aktivitách samizdatu – jako autor, editor i vydavatel (Edice Petlice, časopis Obsah). Jako jeden z prvních podepsal Chartu 77. Do společenského života i do literatury se mohl vrátit až po listopadu 1989. Žije v Praze.
Z díla: Na farmě mládeže, Rušný dům, Sekyra, Morčata, Český snář, Jak se dělá chlapec, Milí spolužáci!, Nepaměti, Cesta na Praděd, Loučení k panně. Pravidelně publikuje v Lidových novinách sloupek Poslední slovo. Za doklad slovesně brilantního a k polemice vyzývajícího umění je pokládána jeho bilanční próza Hodiny klavíru (2007), komponovaný deník z let 2004–2005.
Ludvík Vaculík patří k významným a uznávaným českým prozaikům, je laureátem mnoha cen (Cena George Orwella, Cena Egona Hostovského, Cena Jaroslava Seiferta). Jeho publicistické texty přinášejí velmi osobní a naléhavou zprávu o morálním stavu české společnosti.
Jiří Stromšík
Státní cena za překladatelské dílo – za dosavadní činnost v oblasti překladů literárních děl.
Překladatel a literární vědec Jiří Stromšík (nar. 1939 ve Valašském Meziříčí-Krhové) vystudoval obor němčina a čeština na FF UP v Olomouci, poté působil na jako aspirant na FF Univerzity P. J. Šafaříka v Prešově a jako odborný asistent na FF UK v Praze, kde mu jako neprověřené osobě nebyla v roce 1974 smlouva prodloužena. V průběhu dalších let učil němčinu na pražské jazykové škole, od roku 1985 pracoval v teoreticko-naukové redakci nakladatelství Odeon. Od roku 1990 působí na Katedře germanistiky a nordistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, zprvu jako asistent, v roce 1996 se habilitoval pro obor německá literatura a v roce 2004 byl jmenován profesorem. Žije v Praze.
Se jménem Jiřího Stromšíka jsou spojeny závažné překladatelské počiny, které českému kulturnímu kontextu zpřístupnily výrazná díla německé literatury. Vynikající germanista je svému autoru hodnotným partnerem, a to v rovině filologické i v rovině kulturněhistorické. Tuto skutečnost dokládá například jeho překlad rozsáhlého korpusu z díla Johanna Joachima Winckelmanna – vzhledem k tomu, že pro řadu textů nejsou dosud k dispozici komentované kritické edice. Uznání si zaslouží také brilantní přetlumočení krystalického narativního stylu Franze Kafky, osobitých textů Martina Walsera, Siegfrieda Lenze nebo Güntera Grasse. Překladatelsky snad nejzáslužnější je téměř úplný převod hlavních děl velkého středoevropského autora Eliase Canettiho (autobiografická trilogie Zachráněný jazyk, Pochodeň v uchu, Hra očí, román Zaslepení, eseje Svědomí slov, psychologická studie Masa a moc).
Jan Borna
Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla – za režijní přínos současnému divadlu v České republice nejen pro dospělé, ale i pro děti.
Divadelní režisér, autor scénářů a dramatizací, básník Jan Borna (nar. 1960 v Příbrami) absolvoval obor teorie kultury na FF UK a režii na DAMU. V roce 1981 se podílel na založení divadla Vizita, s nímž spolupracoval čtyři roky. Stal se jedním z členů Volného spojení režisérů, režíroval v HaDivadle v Brně, loutkovém divadle DRAK v Hradci Králové, Realistickém divadle v Praze. Od roku 1990 vede ateliér herectví na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. V letech 1993–1996 byl uměleckým šéfem a režisérem Dejvického divadla. Od roku 1996 je režisérem a členem uměleckého vedení Divadla v Dlouhé.
Bornovy režie budily pozornost již v osmdesátých letech, kdy v HaDivadle inscenoval Mrożkovy Bajky o lišákovi, v divadle DRAK autorské představení Zpívej, klaune a jako člen Volného spojení režisérů Jarryho Ubu spoutaného a Spiróovu Kuřecí hlavu. Jeho první inscenací v Divadle v Dlouhé bylo divadelní provedení Skoumalových písniček Kdyby prase mělo křídla, které se hraje dodnes, jako všechny Bornovy inscenace pro děti, které tu nastudoval. Mimořádnou přízeň publika i kritiky si získaly jeho kabarety pro dospělé. Podstatný podíl jeho režijní tvorby představují autorské inscenace. Obdiv si zaslouží důsledná herecká stylizace postav i citlivé vyvážení hravého nadhledu a promyšleného výkladu textu. Jeho inscenace pro děti často spojují prvky činoherního a loutkového divadla a využívají výjimečné muzikálnosti souboru. Pro jeho režijní rukopis je typická precizní práce s herci, smysl pro detail a atmosféru i pro celkové výtvarné ladění inscenace. Je jedním z mála českých režisérů, kterému se podařilo najít osobitý a moderní přístup k úspěšnému inscenování rodinných představení – vytváří je s fantazií, vkusem a citem pro dětské (i dospělé) vidění.
Zdeněk Šesták
Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby – za mimořádnou uměleckou a muzikologickou činnost v oblasti české hudby, kultury a umění.
Skladatel a muzikolog Zdeněk Šesták (nar. 1925 v Cítolibech u Loun) patří k významným osobnostem českého hudebního života od 60. let 20. století. Celoživotně badatelsky a edičně zpracovává hudební tradice svého rodiště, které od 18. století patřilo k hudebním centrům českých zemí. V letech 1945–1950 studoval na Pražské konzervatoři skladbu a hudební teorii u E. Hlobila a M. Krejčího, současně také hudební vědu na FF UK u prof. J. Huttera. Jako muzikolog se celoživotně věnuje především studiu a realizaci hudebních pramenů cítolibských autorů. Připravil k vydání komplet Hudba cítolibských mistrů 18. století (Supraphon, LP 1968), vydal řadu muzikologických studií.
Šestákova zaměstnání a funkce jsou často spojeny s jeho všestranností, respektem k hudební tradici a zájmem o hudební vzdělávání, přičemž se vždy snažil překonat dobové ideologické redukce. Po absolutoriu školy pracoval v Ústředí lidové tvořivosti, v letech 1968–1969 jako hlavní dramaturg symfonické, koncertní a vokální hudby v Čs. rozhlase v Praze, poté krátkodoběji v různých funkcích v hudebních sdruženích (SČSKU, v porotách vokálního festivalu v Jihlavě), uplatnil se i jako pedagog. Jeho umělecký styl vychází z potřeby významové smysluplnosti díla a jasné formy. Hudba je často rytmická, kontrastní, instrumentace a orchestrace brilantní. Symfonická a komorní tvorba čerpá mnohdy z filosofické nebo poetické inspirace (Symfonie č. 5 Chronos, Symfonie č. 6 Věčný nepokoj srdce, Symfonické variace Zpřítomnění okamžiku ad.). Dílo obsahuje jak symfonickou, koncertní, tak vokální i komorní tvorbu. Respekt k muzikantské a amatérské tradici jej vedl také k tvorbě sborové a instruktivní. K jeho novějším dílům patří oratorium Královna Dagmar, Dramatická freska Euripides, Koncert pro violoncello č. 1 Světlo naděje k památce otce, Koncert pro violoncello a orchestr č. 2 Cesta poznání, jehož provedení bylo zařazeno na festivalu Pražské premiéry 2008 v provedení Plzeňské filharmonie (partituru vydal Čs. rozhlas). Jeho komorní tvorba je často realizována na koncertech sdružení Asociace hudebních umělců a vědců.
Jan Kaplický
Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění a architektury – za mimořádné architektonické dílo, kterým proslavil českou architekturu doma i v zahraničí.
Architekt Jan Kaplický (nar. 1937 v Praze) složil absolutorium na zdejší Vysoké škole umělecko-průmyslové. V roce 1968 emigroval. Kaplický sbíral zkušenosti v ateliéru Denyse Ladsuna, působil i ve studiu Rogerse a Piana a v ateliéru Spencer & Webster Associates. V roce 1979 zakotvil po boku Normana Fostera, kde působil až do roku 1983. Založil vlastní studio Future Systems. Kaplický tvoří bez kompromisů, s jasnou vizí a předem stanoveným programem. Odhodlání a vůle mu umožňují dosahovat mimořádných a překvapivých výsledků. Mezinárodní věhlas mu příznačně přinesla futuristická novostavba media centra v Lord’s Cricket Ground, objekt zasazený přímo do centra anglické tradice – významného kriketového hřiště. Stavba získala v roce 1999 prestižní Stirlingovu cenu. Kaplického vztahy s místem provokují a inspirují. Výsledkem jsou pak unikátní koncepty s nezaměnitelným rukopisem, které vznikají v originální kombinaci techno-organické vize. Takovým případem je síť butiků Comme Des Garcons (New York, Tokio, Paříž – 1998), „neviditelný“, do krajiny vrostlý dům ve Walesu (1994) či londýnský Floating Bridge, redefinující vztah mezi dvěma urbanisticky i měřítkově nesourodými částmi čtvrti Docklands (1996). Věhlas architektovi přinesl i amébický obchodní dům Selfridges, „katalyzátor urbanistické regenerace“ beztvaré části Birminghamu. Vedle unikátního hmotového řešení stavba vyniká i objevitelským využitím moderních technologií, dnes dalším výrazným prvkem architektonického rukopisu.
Pro Jana Kaplického je příznačná touha po objevování. Boří hranice, pokouší a provokuje. V kontrastu s finálním technicistním až futuristickým vyzněním jeho staveb je samotný proces vzniku stavby a projektu, kdy architekt hledá a nachází inspiraci v přírodě i světě lidí, kterou pak definuje charakteristickým výtvarným stylem svých skic a náčrtů. Jan Kaplický žije a tvoří v Londýně, jeho stavby vyrůstají po celém světě. Jeho rodná země však na jeho dílo zatím stále ještě čeká.
Složení porot státních cen
Literatura: Aleš Haman (předseda), Pavel Kosatík, Vladimír Křivánek, Jan Lukeš, Lubomír Machala, Jiří Trávníček, Jan Wiendl.
Překlad: Jaroslav Kovář (předseda), Zbyněk Černík, Vlasta Dufková, Anna Housková, Jiří Josek, Olga Lomová, Marie Zábranová.
Divadlo: Petr Pavlovský (předseda), Václav Postránecký (místopředseda), Beno Blachut, Jan Císař, Kamila Černá, Josef Kovalčuk, Eva Měřičková, Jana Návratová, Jiří Středa, Eva Šormová, Vladimír Vašut.
Hudba: Roman Dietz (předseda), Hana Jarolímková (místopředsedkyně), Ondřej Bezr, Svatopluk Čech, Jiří Hlaváč, Ivo Medek, Jan Pikna, Milan Slavický, Vít Zouhar.
Výtvarné umění a architektura: Jiří Ševčík (předseda), Lenka Bydžovská (místopředsedkyně), Oleg Haman, Ondřej Chrobák, Marek Pokorný, Marie Klimešová, Pavel Zatloukal.