Projekt radního pro kulturu Lipovského v desáté městské části „10 dnů Prahy 10“ je naprosto jedinečný. A co více, 10 dnů pro Prahu 10 se koná v 10. měsíci, končí 10. 10. v 10 hodin 10 minut a navštíví jej bezmála desítky lidí. Původně se na jednotlivé akce mělo vybírat vstupné 10 Kč, ale z obav, že nikdo nepřijde, se rozhodlo, že bude vše zadarmo. Vyskytl se jediný problém: kde by se akce měly konat? Téměř veškeré pozemky městská část prodala soukromým investorům. A tak byly jednotlivé akce umístěny na školní hřiště, do panelového komplexu Vlasta, na parkoviště u Bohemky apod. Odvážil jsem se v rámci dětského dne přiblížit na 50 m od pódia, na němž se míhaly barevné siluety progresivních umělců ze skupiny Maximální Turbulence. Zajímal jsem se o soutěže pro děti, které Lipovský sliboval. Ano, děti se mohly vyskákat na nafukovacím hřišti s obřím míčem. Opodál byl stan s nápisem „Hromadné neštěstí“, kde zájemci mohli dávat zažloutlým figurínám umělé dýchání, což je v době vrcholící žloutenkové epidemie obzvlášť zábavné. Vydržel jsem na parkovišti cca 5 minut. Během této doby jsem si vyslechl od avantgardních interpretů skvělou píseň Jede mašinka, v níž mě zaujala zvláště slova: „Lásko má, jsi jediná do 13 nevinná, vyhrnu si rukávy, praštím s tebou do trávy.“ Utíkal jsem, co mi nohy stačily. Za sebou jsem ještě zaslechl, jak člen maximální kapely křičí do mikrofonu: „Vydržte a bavte se! Dnes ještě vystoupí Lucie Bílá!“ Zastavil jsem se až na Praze 2, kde jsem si už připadal tak nějak v bezpečí.
Miroslav Ottomanský
Český squatting má o sobě sice už i knihu, ale jinak se zdá, že jeho síla patří minulosti. Posledním mohykánem je stále obydlená vila Milada v pražské Troji, která krom sociálního bydlení funguje i jako centrum alternativní kultury. Minulý čtvrtek se před ní kvůli hrozbě možného vyklizení spontánně sešla stovka lidí, která byla snad připravena tenhle skoro vyhynulý druh kultury bránit. Nakonec to ale nebylo třeba, úředníci městské části spolu se zástupci ÚIV ji v početném policejním doprovodu navštívili jen kvůli tomu, aby prý squatterům uklidili a bulvárnímu tisku dodali zřejmě další munici o nepřizpůsobivých obyvatelích vily. Squatteři nebyli informováni a tvrdí, že by se na akci podíleli, kdyby k ní byli vyzváni. Vzhledem k stoupající četnosti policejních návštěv na Miladě se zdá, že město se chystá konat stejně, jak předvedlo v minulosti v případě střešovických Medáků a břevnovské Ladronky. Český squatting by se pak stal s výjimkou obsazených domů, které slouží „jen“ jako noclehárny, vzpomínanou minulostí. A po pravdě, vzhledem k velké části aktivních obyvatel Milady, kteří pocházejí ze Slovenska, už tak trochu minulostí i je. Pokud by Milady nebylo, možná by mohli squatteři využít nabídky městské části Praha 1, která na svých webových stránkách zveřejnila fotografie a adresy opuštěných budov, o něž evidentně jejich majitelé nemají zájem. Bylo by to rovnou v centru!
Lukáš Rychetský
Zdá se, že jsme již dostihli „vyspělý“ svět, a tak je zcela běžné, že řediteli téměř čehokoliv se stávají vystudovaní manažeři. Jakmile se stanete univerzálním manažerem, máte vystaráno. Můžete si přecházet mezi jednotlivými organizacemi a obory, jak je vám libo. Trochu to připomíná střídání fotbalových trenérů nebo ministrů: když nejste na jedné štaci úspěšní, můžete to po chvíli zkusit jinde. A tak byl manažer Ježek ve vedení Národní knihovny nahrazen manažerem Hazukou a manažerovi Mathému se sice připletl do cesty umělec Hlaváč, ale díky spřízněným manažerům to nakonec dobře dopadlo. Zatím posledním manažerem v umělecké branži je Milan Bufka, který šéfoval recyklaci plastů, papírnám a plzeňské Škodovce. Teď bude ředitelovat Galerii hlavního města Prahy, kam ho dosadil stranou jmenovaný manažer Richter. Tihle muži snad tuší, kudy plynou finanční toky, a možná pomohou jednotlivým organizacím ušetřit pár nepotřebných lidských zdrojů. Vědí své; nečekají, že v kulturních institucích jim bude někdo dávat z veřejných peněz něco navíc. Daleko před nimi stojí ve frontě banky, dálnice, vojenské stíhačky a dokonce i čeští kapři.
Jiří G. Růžička
Výsledky krajských voleb byly pro mnoho lidí, včetně mě, velkým překvapením. Předpokládal jsem, že znechucení občané potrestají všechny strany volební neúčastí. K volbám ale nakonec přišlo přibližně čtyřicet procent voličů, což je o dost více, než se čekalo (ovšem ani tak to není žádná sláva), a ti se rozhodli, že budou trestat všechny, kromě sociální demokracie. Vynikající výsledek přinesla ČSSD ostře kritická kampaň v americkém stylu, která nabízela vůči dosavadním vládcům alternativu spíše obecných hesel (Šance dětem, Zajištěná rodina, Stáří s jistotou), připravenou za velké peníze starými známými šíbry (Paroubkem a Tvrdíkem). Konkrétnějším tématem se stalo snad jen zdravotnictví, což se také pozoruhodným způsobem odrazilo v senátních volbách, kde se dá mimo ČSSD označit za celkového vítěze lékařský stav, který protlačil do druhých kol nejvíce kandidátů. Propad či úplné vyzmizíkování (Zelení) menších stran se ovšem nedá přičítat umělému Elvisovi či hvězdám muzikálů, které sociální demokraté nasadili v kampani. Voliči zřejmě usoudili, že jim pozitivní program umírněné změny nikdo nenabízí.
Filip Pospíšil