Možným dopadům amerických prezidentských voleb na Kubu se již 4. září věnoval obsáhlý komentář madridského deníku El País. Oba američtí prezidentští kandidáti už totiž vykonali povinnou návštěvu na Floridě, aby vysvětlili své pojetí vztahů s ostrovem. Především Obama vyvolal dojem, že za jeho vlády by mohlo dojít k radikálnímu zlepšení vztahů s tamním režimem, když oznámil konec limitů na výši peněžních prostředků posílaných na ostrov, stejně jako zrušení cestovních omezení. Deník uvádí, že by tím jednak napomohl posílení „kubánské národní jednoty“ a jednak by mohlo dojít „k nárůstu vlivu demokratických idejí v zemi“, nemluvě o snížení napětí, k němuž by vedlo možné obnovení diplomatických styků. Ale právě to se jisté části kubánského establishmentu nemůže líbit. Především by zmizel pocit obklíčení, „využívaný vždy extremistickými elementy castrovského režimu“. Ne nadarmo prý sám Fidel tvrdě napadl ideje demokratického kandidáta, když 23. května přirovnal jeho návrhy vůči Kubě ke snaze zavést „hlad pro národ, peněžní zásilky jako almužnu a návštěvy jako propagaci konzumismu a neudržitelného způsobu života, který ho podporuje“. Režimní ideologové, jako Armando Hart, pak upozorňují na nebezpečí, jež by Obamovo vítězství znamenalo, především pokud by ho následoval příjezd mas kubánských emigrantů. Jako určité memento slouží rok 1979, kdy na ostrov dorazilo z USA velké množství emigrantů, kteří mluvili s krajany o podmínkách života na severu a své povídání doplnili o velmi ceněné dárky ze Spojených států. Jak deník dodává, režim byl tehdy plně podporován ze SSSR, a nacházel se tak v lepší kondici než dnes. El País přidává další důvody, proč Obama není vhodným kandidátem ostrovního vedení. Vítězství člověka tmavé pleti by narušilo kubánské teze o rasismu v USA, na které kubánská černošská či mulatská komunita celkem dala. Naopak, McCain slíbil pokračovat v dosavadní politice, již deník definuje jako „zkrachovalou“, jelikož pomohla kubánskému režimu přežívat dlouhých padesát let. Neochota cokoli změnit, kterou arizonský senátor ukazuje, je pro ostrovní vedení nadějí. Přenechává mu tak možnost vysvětlovat neúspěchy vnějším tlakem. Je však otázkou, zda by McCain tuto propagovanou tvrdou politiku skutečně realizoval, především vzhledem k tomu, že vliv radikálních emigrantů mezi miamskými Kubánci klesá a mladší aktivisté nejsou tolik zatíženi nenávistí. McCainův záměr posílit nezávislost USA na dovozech ropy a zvýšit vlastní produkci u pobřeží by mohl vést ke snaze najít kompromis s Kubánci ohledně těžby v jejich teritoriálních vodách, Floridě tak blízkých. Takovou spolupráci by mohly uvítat reformistické sektory komunistické vlády, zvláště když by se do programu zapojily i jiné státy. El País dokládá, že navzdory verbálním a jiným konfrontacím se spolupráce mezi oběma zeměmi prohloubila a podíl USA na kubánském zahraničním obchodě roste. Pravděpodobné je, že tato kooperace bude narůstat, a deník vyzývá USA, aby jednaly pružněji a aktivně.
Samotný kubánský oficiální stranický list La Granma otiskl 27. září jeden z mnoha komentářů, kterými ho zásobuje Fidel Castro (minimálně je u nich jako jejich autor uváděn). Tentokrát se Castro obsáhle vyjádřil ke svému politickému spojenci a deklarovanému obdivovateli, venezuelskému prezidentu Chávezovi. V článku nazvaném Demokratický socialismus označil Castro Chávezovu verzi socialismu za nejlepší odpověď na Bushův prý „demokratický kapitalismus“. Rozdíl mezi oběma ekonomickými a politickými styly je podle něj stejný jako mezi idejemi, které svého času sledovali Simón Bolívar a americký prezident Monroe [který je v Latinské Americe považován za jakéhosi zakladatele severoamerického vměšování
– pozn. R. B.]. Bolívar prý symbolizoval zájmy Jihu v boji proti bohatému Severu, když už v roce 1829 prorocky napsal, že USA „zamoří Ameriku bídou ve jménu svobody“. Tyto ideje zanechaly podle Castra hluboký vliv na myšlení Huga Cháveze, který nakonec vyhrál volby v rámci mechanismů buržoazní ústavy a zahájil revoluci. „Žádný čestný člověk nemůže pochybovat, že je ve Venezuele realizována opravdová revoluce a že se tam odehrává výjimečný boj proti imperialismu,“ píše Fidel. Chávez „neodpočívá ani minutu“ a doma i v zahraničí se věnuje řešení světových problémů, přičemž užívá „reálnou moc své vlasti“, jíž je ropa. Vypracoval „internacionalistický program, který nemá obdoby“. Jeho aliance s Čínou, Ruskem a jinými zeměmi „uvolňuje osvobozenecké síly pro otevření cesty k multipolárnímu světu“, přičemž prý „nevylučuje Spojené státy z dodávek energie a mezinárodního obchodu“, a tudíž jde o koncept „objektivní a vyvážený“. Pomohl
přitom i Kubě v době, kdy byla „bita přírodou a kriminálním náporem upadajícího impéria“. Ale nyní by měl Chávez podle Castra všechno úsilí napřít do kampaně před regionálními volbami, jež se budou konat koncem listopadu. V době, kdy Castro tyto řádky psal, byl Chávez zrovna na návštěvě v Havaně a měl se den poté vracet zpět do vlasti. Článek proto Castro vydal dříve, již v pátek namísto obvyklého pondělku, protože Chávez se zase obrací ke svým občanům doma každou neděli a „vždy užije něco z těchto (Castrových) reflexí ve svém boji“.