O japonskosti

O staré japonské kultuře nevím skoro nic. Neviděl jsem ani kjótskou vilu Kacura, na kterou pěl chvalozpěvy německý architekt Bruno Taut, neznám ani díla malířů jako Gjokusen, Ike no Taiga, Čikuden, nebo Tessai. Nic mi neříkají ani jména jako Hatazó Roku, nebo Čikugen Sai, a jelikož se někam vydávám jen velmi výjimečně, nemám ponětí ani o všech těch městech, vesnicích a lidových obyčejích, nebo horách a řekách své vlasti. Narodil jsem se v Niigatě, městě, které Taut označil za nejvulgárnější v Japonsku, a tu část Tokia s neonovými nápisy, která se táhne z Uena na Ginzu a kterou Taut tolik pohrdá, já vyloženě miluju. Namísto znalostí způsobů čajového obřadu ovládám leda tak umění, jak si pěkně přihnout a dostat se do nálady, a výklenku tokonomě ve svém osamělém obydlí jsem v životě nevěnoval jediný pohled.

Nikdy jsem ale neměl dojem, že by tím, že jsem nepoznal zářné starobylé tradice své vlasti, byl snad můj život o něco ochuzený (čímž rozhodně nechci říct, že by nebyl dost citelně ochuzený v úplně jiných ohledech).

Cocteau a kimono

Architekt Taut byl kdysi hostem u jistého japonského milonáře, velkého milovníka malíře Čikudena. Hostí tehdy bylo dohromady přes deset. Hostitel sám bez pomoci služebných pobíhal mezi skladištěm a parádním japonským pokojem, jeden po druhém přinášel a do tokonomy věšel svitkové obrazy, nechal hosty, ať se vynadívají, načež odcházel zas pro jiný svitek a těšilo ho, jak se všichni kochají slavnými díly, které vlastní. Pak prý se všichni přemístili a konal se čajový obřad a podávalo jídlo v tom nejformálnějším stylu na malých jídelních stolcích. Že by život v takovémto stylu měl být příkladem niterného bohatství jenom proto, že „neztrácíme spojení s tradiční kulturou“, je prostě absurdní – taková kritéria pro niternost jsou jaksi příliš nízká. Čímž ale pochopitelně netvrdím, že já, který jsem spojení s tradiční kulturou ztratil, bych byl proto snad o něco vnitřně bohatější.

Když kdysi Cocteau přijel do Japonska, divil se, proč už Japonci nenosí tradiční kimono a hořekoval, že Japonsko zapomíná na své tradice a čím dál tím víc se pozápadňuje, až to pěkné není. Opravdu, Francie je zvláštní země. Když začala válka, kritizovali tam lidé ze všeho nejdřív, jak se exponáty a zlato z muzea v Louvru vyvážily osudem celé vlasti, jen aby se udržela Paříž. Nikdo z Francouzů zdá se neocenil, že jim tak přece zůstaly v rukou zdroje vlastních kulturních tradic.

Co je to vůbec „tradice“? Co je to „národnost“? Mají snad Japonci nějaký vrozený charakter, který je předurčil k vynalezení kimon a na jehož základě je teď musí nevyhnutelně nosit?

Tradice pomsty a krvelačnosti?

Začteme-li se do starých příběhů, zjistíme, že některé naše předky ovládala touha po pomstě tak silně, že proto schválně začali žít jako žebráci a prohledávat málem každý drn trávy jak posedlí, jen aby dopadli svého nepřítele. Doby takovýchto samurajů jsou pryč sotva nějakých osmasedmdesát let, nám, jejich následníkům ale takové příběhy připadají jako nějaký neskutečný sen. Dnešní Japonci jsou ve srovnání s ostatními národy zřejmě jedněmi z nejmíň ovládanými nenávistí. Vzpomínám si na příhodu ze svých studentských let, kdy se na Athénée Français v Tokiu konal slavnostní večírek k uvítání profesora Roberta, při kterém byl zasedací pořádek stanoven jmenovkami, rozestavěnými na stolech a kde jsem se kdoví proč já jediný ocitnul usazený mezi dvěma cizinci a přímo naproti mě seděl profesor Cotte. Profesor Cotte byl vegetarián, takže měl jako jediný zvláštní menu a jedl jen jakousi ovesnou kaši. Neměl jsem se s kým bavit a nudil jsem se a to jediné, čím se dalo rozptýlit, bylo pozorovat páně profesorův apetit. Jedl takovou rychlostí, že jakmile jednou pozvedl lžíci a rozkmital ji mezi talířem a ústy, už ji do konce jídla neodložil a mezitím co já sotva spořádal sousto masa, měl on v sobě celou kaši do poslední kapky. Myslím, že měl nejspíš potíže s trávením. Mezitím začaly u stolu projevy. Profesor Cotte vstal. Jeho hlas zněl velmi vážně a zničehonic se pustil do nekrologu za Clemenceaua, předválečného francouzského předsedu vlády. Clemenceau byl politik, kterému se pro jeho zálibu v soubojích přezdívalo Tygr a noviny právě ten den otiskly zprávu o jeho smrti. Profesor Cotte byl nihilista a stoupenec Voltaira, navíc byl bez vyznání. Nejradši ze všeho měl Herediovy básně a s nadšením učil studenty Voltairovy Epigramy, které i velmi rád recitoval. Proto by mě ve snu nebylo napadlo, že zrovna on, který jakživ nevěnoval ničí smrti pozornost, si tu bude podobně vylévat srdce z bezprostředního zármutku. V první chvíli jsem si myslel, že se jedná o vtip, že to má být další z jeho zvrácených žertů, který si na nás připravil. Profesorův projev však z vážnosti přešel do tragičnosti a bylo jasné, že se o žert jednat nemůže. Bylo to něco tak nečekaného, že jsem se neovládl a vyprskl smíchy. Nikdy nezapomenu, jak se tehdy profesor zatvářil. Zadíval se na mě tak zle a krvelačně, jako by mě chtěl přinejmenším na místě zabít.

Takovýhle pohled u Japonců nikdy neuvidíte. Aspoň já jej do té doby nikdy u žádného Japonce neviděl. A ani od té doby, i když jsem si na to dával speciálně pozor. Z čehož jinými slovy vyplývá, že Japonci podobnou nenávist nejspíš neznají. Nenávist, o níž se píše v čínské Kronice tří království, nenávist, kterou popisuje Milenec Lady Chatterleyové, krvelačná zloba, při níž by člověk druhého nejradši rozčtvrtil, se mezi Japonci téměř nevyskytuje. Těm jsou spíš vlastní city jako shovívavost, se kterou jsou dnes s to brát za kamarády lidi, co byli ještě včera jejich nepřáteli. Většina nás Japonců si naopak nejspíš bolestně uvědomuje, že se pro nějaké bojování s nepřítelem dost možná ani nehodíme. Že prostě skoro nejsme schopni někoho důkladně po dlouhou dobu nenávidět a i pouhý hrozivý pohled pro nás představuje skoro nezvládnutelný problém.

Rychlý vlak na zmizelém mostě

Docela stejným způsobem jsou občas klamné i samy pojmy jako „tradice“ nebo „národnost“. Jako by s sebou člověk musel vláčet i zvyky a tradice, které odporují jeho charakteru, jako by to byly nějaké jeho vrozené touhy. Fakt, že se nějaká věc děla v dřívějším Japonsku, z ní ještě nutně nedělá záležitost bytostně japonskou. Je totiž docela dobře možné, že to jsou právě zvyky z jiných zemí a ne z Japonska, které mohou být pro Japonce ty nejlepší, a že to třeba jsou právě zvyky z Japonska, a ne ty z ciziny, které mohou být docela dobře vhodné pro cizince. Nejedná se tu o napodobování, ale o objevování. Tak jako Goethe sepsal svá mistrovská díla na základě podnětů ze Shakespeara, se i v umění, které si tolik cení původnosti, k objevům dostáváme právě přes proces který začal napodobením. Inspirace vždycky pramení ze spousty napodobování, které je nakonec završené nějakým objevem.

Copak je vlastně vůbec kimono? Pouhý kus oděvu, který po tisíc let nepřišel do styku s evropským oblečením. Prostě byly k dispozici jen omezené prostředky a odnikud nepřišly žádné jiné, které by inspirovaly nové vynálezy. Kimono se opravdu nezrodilo jen proto, že jsou snad Japonci křehčí fyzické konstituce. A ani není pravda, že snad Japoncům nic jiného nesluší. Když do tradičního japonského odění obléknete urostlé mužské z ciziny, je jen samozřejmé, že v něm budou vypadat mnohem líp, než my.

Když jsem chodil do obecné školy a v ústí řeky Šinano strhli starý dřevěný Most desetitisíc věků, říční tok zregulovali na polovinu šířky a přemostili jej novým železným mostem, bylo mi z toho smutno. Že zmizel největší dřevěný most v celém Japonsku, řeka se zúžila a já tak přišel o věc, na kterou jsem byl pyšný, mi tehdy připadalo palčivě, bolestně beznadějné. Vzpomínky na takové podivné smutnění mi dnes připadají jako sen. Jak jsem já sám rostl a dospíval a moje vztahy k věcem se prohlubovaly, mých podobných smutků naopak ubývalo. A tak mi dnes nejen že nepřijde smutné, že dřevěný most nahradili železným a řeka že je užší, ale považuji to za něco docela samozřejmého. Jenže takové názory na změny zdaleka nebudu mít jen já sám. Většina Japonců nijak netruchlí, ale spíš se raduje, kdykoli se v jejich rodných vískách bourá to staré a objeví se nějaká budova západního typu. Potřebujeme nové dopravní prostředky, taky potřebujeme výtahy. Mnohem spíš než nějaké tradiční krásné opravdové Japonsko potřebujeme především pohodlnější živobytí. Kdyby totiž ze světa zmizely chrámy v Kjótu nebo sochy Buddhů v Naře, nijak zvlášť se nás to netkne, kdyby ale zmizely ze světa elektrické vlaky, bude to znamenat citelnou újmu. Pro nás jsou potřebné především „životní nezbytnosti“. I kdyby zanikla celá naše tradiční kultura, náš život půjde dál, a dokud se tak bude dít, bude s naší svébytností všechno v nejlepším pořádku. O potřeby nás samotných a o těmto potřebám odpovídající požadavky totiž nepřijdeme ani v nejmenším.

Líní japonští intelektuálové

Když Taut pořádal v Tokiu své přednášky, bylo prý v obecenstvu osmdesát nebo devadesát procent studentů a až zbytek tvořili architekti. Všem architektům z Tokia byly rozeslány pozvánky a tohle byl výsledek. To by se v Evropě docela určitě nemohlo stát. Tam je totiž vždycky architektů drtivá většina, zbylých deset dvacet procent tvoří lidé prestižních povolání jako starostové měst a městeček, kteří mají zájmem o kulturu urbanizace, a pro nějaké studenty tam už prostě není místo.

V architektonických kruzích se pravda moc nevyznám, ale i pokud si uvedeme pří­klad třeba z oboru literatury, musíme říct, že pořádat v Tokiu přednášku i takový André Gide, rozhodně by neměl v publiku devadesát procent spisovatelů. Spíš by přišlo devadesát procent studentů, a z těch by zas nejspíš takovou třetinu tvořily dívky. Když jsem studoval na vysoké škole buddhismus a šel na přednášku jakéhosi francouzského či anglického buddhologa, byli v obecenstvu, poněkud překvapivě na zemi tak plnou buddhistických mnichů jako je Japonsko, jen samí studenti. Samozřejmě, že to nejspíš byli studující právě na buddhistické duchovní.

Možná to bude tím, že jsou japonští intelektuálové líní, anebo že jsou naopak ti evropští víc „společensky“ aktivní. Být společensky aktivní ovšem nutně neznamená totéž, co být pilný a nebýt aktivní ve společnosti už vůbec není totéž, co být líný. Ať už ale jsou japonští intelektuálové pilní nebo líní, jsou s nimi hlavně jen samé problémy. Jaktěživ neviděli vilu Kacura, neznají Čikudena ani Gjokusena, natož Tessaie, neovládají ani čajový obřad. Když se řekne jméno Kobori Enšú, nevědí ani pořádně, jestli to byl architekt, tvůrce zahrad, feudální pán, čajový mistr, nebo snad patriarcha rodu nindžů. Zmůžou se leda tak na to, aby vybourali staré chalupy v rodných vískách, místo nich nasázeli mizerné západní baráky a pak se tvářili jako mistři světa. A to přesto, že je nikdo nikdy nevidí ani na Tautových, ani na Gidových přednáškách. Jen se opile potácejí ve stínu neonů a v doprovodu ženštin v trvalé ondulaci do sebe lijí falšovanou whisky. Jeden by nevěřil vlastním očím.

Nejenže nemají ponětí o japonských tradicích, ještě se opičí po Západu, jakživi nevytvoří nic krásného a jsou jen samá faleš. Pak má Garry Cooper vyprodaná představení a tradiční herci divadla Nó jako Umewaka Manzaburó diváků jen co bys na prstech napočítal. S těmi intelektuály je to prostě špatné.

Přehnané trápení a křivé nožky

Mezi Tautovým objevováním Japonska s jeho krásnými tradicemi, a mezi námi, kteří sice japonské tradice ztrácíme, ale přesto nepřestáváme být současnými Japonci, je ovšem pro Tauta stěží představitelný rozdíl. Taut totiž musel Japonsko objevovat, my toho ale nemáme zapotřebí, právě proto, že jsme Japonci. Dost možná přicházíme o své staré tradice, tím však ještě neztrácíme Japonsko jako takové. My prostě nemáme zapotřebí teoretizovat o tom, co snad je nebo není pravý japonský duch. Japonsko se totiž nerodí z toho, že si vysvětlíme jakéhosi jeho ducha, kterého nota bene ani není proč vysvětlovat. Pokud bude všechno v pořádku se životem Japonců, bude všechno v pořádku i s Japonskem samým. Natahujeme si na své křivé krátké nohy kalhoty, oblékáme si západní oblečení a pak v něm pomalu cupitáme, tancujeme moderní tance, vyhazujeme z domů tatami a potom v nich sedíme s nataženýma nohama u laciných stolů a židlí a naparujeme se. Pohledu zápaďana to možná připadá jako vrchol vší směšnosti, to však nijak nesouvisí s tím, že nám samotným to tak přijde pohodlné a jsme s tím spokojeni. Mezi stanoviskem, ze kterého se nám oni útrpně usmívají, a postavením, ve kterém zatím my dál žijeme své životy, je zcela zásadní rozdíl. Pokud žijeme své životy na základě oprávněných potřeb, představují pro nás jejich útrpné úsměvy jen nanejvýš povrchní záležitost. Navlékat si kalhoty na krátké křivé nohy a pak v nich cupitat je opravdu směšné a není divu, že se tomu někdo směje, pokud se tím ale nebudeme přehnaně trápit a raději si stanovíme vyšší cíle, může se ještě ukázat, kdo se nakonec bude smát nejlíp.

Z japonštiny přeložil Tomáš Jurkovič.

Mezititulky redakce.