Kdysi okrajová amatérská filmová činnost – natáčení videa – je významným a oblíbeným uměleckým odvětvím, které se těší zájmu akademiků i – což také dlouho trvalo – diváků. Pohyblivé obrazy, často nevalné technické kvality, nyní běžně sledujeme v galeriích, kinech či na internetu a vlastně jsme se už přestali ptát, v čem tkví jedinečnost a naděje tohoto média. A to nikoli jen umělecky, nýbrž i společensky, třeba jako možnosti projevu méně obvyklých nebo vítaných názorů. Martin Mazanec nabízí pro váš možný další zájem a pro základní orientaci výrazná jména českého videoartu, Michal Pěchouček v rozhovoru tvrdí, že českým výtvarníkům je vlastní touha vyprávět příběh a Lenka Dolanová líčí různé případy instalací videa – velký význam v jejím textu hraje šum, nečistota a hroucení systému. Téma připravili Kamila Boháčková a Petr Vaňous; vydání finančně podpořil Odbor umění a knihoven Ministerstva kultury ČR. – Pokud si vzpomínáte na letošní jarní a letní akci Za prahu kulturní, možná máte pocit, že společný duch vzpoury proti (nejen pražskému) tržnímu mýcení kultury a veřejné debaty zmizel. Není tomu tak úplně (minulý týden se odehrálo benefiční představení v pražském divadle Archa pro téměř zaříznutý festival Tanec Praha), ale v podstatě ano. Hlavní viníci zmatků a tím i úniků pražských veřejných financí do šoubyznysu, Milan Richter a Ondřej Pecha, vládnou kultuře dál. Čerta sem.
Čtení jako šipka do sněhu!