Nejmladší syn slavného nigerijského hudebníka a aktivisty Fely Kutiho nezapře svou krev.
„Vláda zavádí moderní otrokářský systém: otroctví se mzdou, ale s malou mzdou. Zatímco vydělává miliony dolarů, 130 milionů lidí v zemi se 150 miliony obyvateli stále žije za dolar denně. A to má být pokrok?“
Seun Kuti je rozzlobený. Rozzlobený na stav, v němž se nachází Nigérie a celá Afrika, rozzlobený na skupinu domácích elit, které za posledního půlstoletí neudělaly nic víc než to, že se pohodlně zabydlely ve stylu koloniálních pánů. Je mu dvacet pět let a je nejmladším potomkem rodiny Ransome-Kuti, dynastie, která již dlouho stojí v čele nigerijských disidentských aktivit. Jeho zesnulý otec Fela Kuti je bezpochyby mezinárodně nejznámějším členem rodiny, a to jako politický aktivista i jako vynálezce hudebního stylu afrobeat.
Příběhy z Kalakuty
Když bylo Seunovi osm, začal vystupovat s otcovou skupinou – rozehříval publikum, než Fela vystoupil na scénu. Po otcově smrti v roce 1997 (na následky AIDS) se stal vedoucím otcovy skupiny, legendárního patnáctičlenného ansámblu Egypt 80. Eponymní debut Seun Kuti & Egypt 80 vyšel začátkem tohoto roku na značce Disorient a následovalo jej letní evropské turné, v jehož rámci skupina předvedla triumfální koncert na slovenském festivalu Pohoda. Repertoár kombinoval nový materiál s felovskou klasikou.
Otcův odkaz jsou boty, v nichž není snadné naučit se chodit. Fela Kuti zkrátka zůstává jednou z nejdůležitějších politicko-kulturních osobností moderní historie Afriky. Byl synem ministra a první nigerijské feministické aktivistky, studoval kompozici na londýnské Trinity College a brzy se se svou kapelou etabloval v Lagosu. Ale až po roce 1969, kdy pobýval v Los Angeles, si přisvojil pro svou tvorbu typické vlivy funku, soulu a „žhářské“ afrocentrické politiky hnutí Černých panterů. Po návratu do Nigérie poznamenané občanskou válkou založil novou skupinu Afrika 70 a s ní celý nový hudební styl afrobeat, hypnotickou kombinaci tradičních jorubských polyrytmů, jazzu a syrového funku Jamese Browna. S hudbou šla ruku v ruce bouřlivá panafrická revoluční agenda a provokativní vyhlášení politické nezávislosti na nigerijské vojenské vládě.
V roce 1970 založil republiku Kalakuta, samosprávnou komunitu umělců, intelektuálů a disidentů žijících v třípatrovém domě v Lagosu. Vztahy Kalakuty a nigerijské vlády byly pochopitelně od začátku nepřátelské. Původní kalakutské sídlo bylo v roce 1977 rozbořeno a vypáleno více než tisícovkou ozbrojených vojáků. V rámci zásahu došlo k defenestraci Seunovy dvaaosmdesátileté babičky Funmilayo Ransome-Kuti.
V otcovském domě
Když v Kalakutě v osmdesátých letech vyrůstal Seun, byly vztahy s vládou relativně klidné, přesto mělo jeho dětství daleko od toho, co si představujeme pod pojmem „normální“: „V domě bylo na pět set lidí. Můj otec už byl takový, měl místo pro každého, ať už byl odkudkoliv. Takže jsem docela brzy dospěl, víte?“ směje se. „Pět set lidí rovná se pět set individualit – včetně zlodějů, kriminálníků, umělců, byznysmenů, filozofů, ideologů, fanatiků a dalších zatracených typů. A taky šílenců, totálních šílenců. Takže jsem se v raném věku naučil říkat si: ‚Lidé jsou různí, tenhle je blázen, raději na něj pozor.‘“
Seun v komunitě stále žije, i když občas zahořkle přiznává: „Ano, pořád tam bydlím, ale nerad to říkám, protože je mi pětadvacet a bydlím v otcově domě.“ Věří, že Felova republika fungovala, protože byla založena na správných vůdcovských principech. „Víte, z mého otce nikdo neměl strach, ale všichni ho respektovali. To spousta vůdců v současné Africe postrádá – chtějí mít tisíce vojáků a policistů, protože chtějí vzbouzet strach, ale nedbají o respekt.“
Je otázkou, kolik se toho v nigerijské politice od sedmdesátých let změnilo. Vojenská diktatura vedená Felovou arcinemesis, generálem Obasanjem vstoupila do jednadvacátého století coby demokracie – s tím samým Obasanjem v prezidentském křesle. V loňském roce se v čele státu ocitl Obasanjem posvěcený nástupce Umaru Yar’Adua, vítěz voleb, o jejichž legitimnosti by se dalo úspěšně pochybovat. Země je stále bohatá na ropu, infrastruktura je ale ubohá a korupce všudypřítomná. Seun věří, že poselství jeho otce je dnes důležitější než dříve: „Dnes je to mnohem horší. V Africe se v sedmdesátých letech děla spousta věcí. Co se děje dnes, tedy kromě válek, hladomoru a toho, že naši vůdcové neustále žebrají o peníze, jako by žádné neměli?“
Vidí nějakou naději pro budoucnost Afriky? „Ano, nastupující generaci. Proto musíme pokračovat v tom, co děláme, abychom inspirovali lidi. Takovým druhem tradice je třeba lidi inspirovat – život v současné Africe je obtížná cesta. Lidé nemají základní lidská práva. A pro vás je těžké říkat lidem, že chcete kontrolovat nebo soudit, jak lidé v této situaci reagují. Vlády v Africe jsou čtyřicet až šedesát let staré, evropské vlády mají dvou- i třísetletou tradici. A tuhle historii kdykoliv obětují na oltář lepší budoucnosti, protože ‚Nechci, aby moje děti vyrůstaly v takovém srabu…‘ atd. Musíme si uvědomit, že musíme udělat totéž a ne se stále modlit k Bohu, aby sestoupil a pomohl nám. Když budeme jen čekat na Ježíše, nic se nezmění.“
V bojovných rukou
Duch rodiny Kuti se zdá být alespoň pro tuto generaci v dobrých rukou. V hudbě i politice udržuje Seun Kuti poselství svého otce živé a relevantní. Jeho nejstarší bratr, mezinárodně proslulý hudebník Femi Kuti, mezitím v Lagosu znovuotevřel Felův legendární klub Shrine. Široká rodina zůstává mocnou silou v nigerijské občanské společnosti – disidenti bez bázně a hany jsou ostře kritičtí nejen k vládě, ale i k místním elitám, které se spoluúčastní všeobecné korupce.
„Rodina Kuti si stále stojí za tím, za čím si stála. Nemůžeme přestat s tím, co děláme. Kdyby se více rodin staralo tak, jako ta naše, Afrika by se velice brzy osvobodila. Moje rodina je po čtyři nebo pět generací privilegovaná a bojuje za věc obyčejného člověka, tak proč ostatní privilegovaní říkají: ‚To není moje záležitost, musím nakrmit rodinu‘? Musí se to změnit. V prostředí kmenové společnosti a protekcionářství se v naší zemi nic nezmění.“
Autor je hudební publicista.