Punk je na hovno

18 let: Venku je mokro, nedá se skejtovat, a proto se s kamarády rozhodnete založit kapelu. Hrajete příšerně, hudební povědomí nulové, objektivně řečeno – nestojíte za nic. Ale hrát čtyřakordové klasiky je zábava a stejně vám jde hlavně o to zabít čas, takže žádný problém. Jste mladí, dobře vypadáte a celý svět na vás čeká. Život je fajn.

20 let: Za pár set babek, které jste za dva roky vydělali hraním v nejbližším okolí, natočíte první desku. Většina skladeb i textů je úděsná, ale nelze vám upřít syrovou, mladickou energii. Touhle deskou si získáte ty pravé fanoušky. Jste plní ideálů a tvrdá realita vám ještě nepřišlápla krky.

21 let: Trávíte většinu roku na turné – jde hlavně o to vyhnout se skutečným povinnostem. Žijete v dodávce, oblékáte se hrozně a smrdíte ještě hůř. Teď si to neuvědomujete, ale tohle jsou nejlepší chvíle vašeho života.

22 let: Vydáváte druhou desku. Konečně jste se naučili hrát (aspoň do jisté míry) a lidi vás respektují. Je to vaše nejlepší album. A poslední kvalitní věc, jakou kdy uděláte…

24 let: S rostoucí fanouškovskou základnou přichází zájem ze strany větších labelů. Jednomu se upíšete v naději, že s jeho pomocí vyděláte dost peněz, abyste do konce života nežili se šesti spolubydlícími.

První deska na velkém labelu ale rozdělí vaše fanoušky. Nasrali jste srdcaře, kteří vám byli věrní od prvního ípíčka. Nadávají vám do zaprodanců a proříznou vám gumy u dodávky. Ale pár nových fanoušků se objeví – většinou maloměšťáčtí studentíci, co viděli váš klip na MTV19. Na koncertech hlasitě vyžadují váš singl nebo ironicky volají po Stairway to Heaven.

25 let: Debut na major labelu je bezkonkurenčně nejprodávanější deska vaší kapely, ale pořád jde o obrovskou ztrátu pro label. Vaši vydavatelé dostali zkrátka další důkaz (kolikátý už?), že punkové skupiny jsou tou nejhorší možnou investicí. Vykašlou se na vaši desku a soustředí se na nějakou devatenáctiletou hvězdičku, jejíž hitovka o paření zajistí pětinásobnou platinovku. Zástupce labelu ti nezvedá telefon, propadáš se do beznaděje.

27 let: Nastal čas na vedlejší projekt. Jde o akustický antifolk a název je v duchu „tvoje jméno & něco“. Všechny songy jsou depresivní a plné lítosti, ale nikoho po pravdě nezajímají vnitřní démoni chlápka, co před pěti lety napsal pár slušných písniček. Na konec hodíš cover od Replacements, protože tím nikdo nikdy nic nezkazil. Ohlásíš pár koncertů a zdůrazníš název kapely, protože jen na tvoje jméno by nikdo nepřišel. Tyhle koncerty jsou předehrou smutné budoucnosti.

28 let: V tomhle bodě kariéry (ano, říkáš tomu „kariéra“) se v kapele navzájem nenávidíte. Vystřídali jste tři bubeníky a ty sám jsi několikrát vyhrožoval, že skončíš. Zrušíš týdenní turné a fanouškům se vymluvíš na laryngitidu. Skutečným důvodem jsou ovšem ti kreténi – nedokážeš si prostě představit, že bys s nimi měl strávit další večer na pódiu.

29 let: I když s vámi label nechce mít už nic společného, pořád jim dlužíte další album, abyste splnili podmínky smlouvy. V tuhle chvíli už dávno nemáte o čem zpívat, a tak natočíte nudnou experimentální desku, která zní jako rozředěná verze toho, čím jste bývali dřív. Úspěch to má jen u těch nejtupějších fanoušků.

31 let: Po dvouroční odmlce to konečně zabalíte. Rozpad skupiny se stane tématem na punkových blozích, ale půlka diskutujících adoruje vaši starou tvorbu a druhá se diví, že jste ještě vůbec existovali.

32 let: Realita ti dá tvrdě najevo, že nemáš žádné užitečné schopnosti, protože jsi kvůli muzice nešel na vysokou, anebo tě z ní vyhodili. Také jsi za ty roky nasbíral pořádnou sbírku příšerných tetování, které ti zajistí práci maximálně na těch nejhlučnějších a nejvíc ponižujících místech. Naštěstí má manželka slušnou kariéru, a tak živí rodinu, zatímco ty trčíš doma s dítětem. Možná jsi měl poslechnout tátu a jít na ekonomku.

35 let: Protože tví přátelé jsou celý den v práci, máš teď spoustu volného času, který trávíš na Facebooku. Na profilovce máš své dítě. Píšeš jednu společenskokritickou tirádu za druhou – jsou úplně mimo a začínají dost tíhnout doprava. Když tě většina lidí blokne, najdeš si společnost podobných stárnoucích punkerů, kteří touží po starých dobrých časech a stěžují si na katastrofální stav současného punku (i když zní úplně stejně jako tehdy, když jsi začínal).

37 let: Při vyklízení sklepa narazíš na krabici s několika prvními deskami a tričky s logem vaší kapely, do kterých se už nevejdeš. Jelikož ti z prodeje desek jde jen pět set dolarů ročně, rozhodneš se vystavit merch na eBayi a za získané peníze nakoupíš trochu trávy, kterou vykouříš schovaný za autem cestou pro nové plíny. Tohle je ta nejnebezpečnější věc, jakou jsi za poslední léta udělal.

39 let: Do města přijede kapela, se kterou jste měli kdysi společné turné. Seženeš si hlídání a vyrazíš na koncert. Radši tě hodí na guestlist, aby nemuseli poslouchat přednášku na téma vysoké ceny vstupenek. Show je vyprodaná a ty najednou zjistíš, že punková scéna se i bez tebe dokázala za poslední léta vyvinout. Po pravdě je v ní víc života a peněz než kdy dřív. Dostáváš nápad…

40 let: Ohlásíš dvoutýdenní reunion turné. V původní sestavě zahrajete naživo vaše kultovní album v celém rozsahu. Lístky v předprodeji jsou okamžitě pryč, fanoušci na Twit­teru srší smajlíky a předstírají nadšení, jen aby vzbudili dojem, že skutečně znají legendy dob minulých. Dostanete se i na dva obří letní festivaly – šoupnou vás mezi rappera, o kterém jste nikdy neslyšeli, a ještě kultovnější skupinu, která je pravděpodobně ve stejné krizi jako vy.

Když vidíte, jaký budíte zájem, rozhodnete se vydat k dvacátému výročí první desky speciální edici, která je úplně stejná, akorát o něco dražší, protože jste na konec přidali tři demotracky, které byly tak špatné, že jste je na originální nahrávku odmítli dát.

Zapomenete na staré křivdy a nahrajete společně zbrusu novou desku. Kromě poslední písničky na albu, kterou jste nahráli už před patnácti lety pro benefiční kompilačku Dog Food Not Bombs, je to ta nejhorší věc, jakou jste kdy vypustili do světa. Navzdory tomu ji mainstreamová kritika sežere i s navijákem a pořádně vám promasíruje ega.

41 let: První koncert turné je super. Je fajn vidět staré známé tváře, z nichž většina má pořádný plnovous, kterým kompenzuje ne­ úprosně postupující kouty. Jenže jsi docela z formy, těch deset kilo navíc je zkrátka znát. Přesto si s tebou po koncertě chtějí udělat selfíčko holky, které by mohly být tvými dcerami. Ty ovšem většinu volného času trávíš skypováním s rodinou.

Zbytek turné je vysilující. Tělo tě bolí ze spaní na zemi a z toho, jak se neustále krčíš v dodávce, a hlavu máš jak střep, protože na šňupání koksu už dávno nemáš věk. Taky ses rozpomenul, proč ses s těmi hovady tehdy vlastně rozešel.

Po dvou týdnech vyprodaných koncertů je konečně čas na odměnu za tvou životní práci. Po zaplacení manažera, agenta, prodejce merche, dodávky a dalších výdajů vyděláte každý… sedm set dolarů. Punk je na hovno.

Autor je publicista.

Z anglického originálu The Life Cycle of a Punk Band, publikovaného na webu noisey.vice.com, přeložil Lukáš Pokorný. Redakčně kráceno.