ageismus

Jistý papuánský kmen měl údajně zajímavý zvyk. Když starý člověk přestal být pro společenství přínosný, byl uvázán do koruny stromu. Mladí pak utvořili kolem stromu kruh a tančili rituální tanec vykřikujíce: „Ovoce je zralé… Ovoce je zralé…“ V závěru rituálu začali stromem zprudka třást, dokud „ovoce“ nespadlo. Nakonec byl senior naporcován a sněden. Šlo o poněkud vyhrocený způsob, jak se vypořádat se stářím, na druhou stranu se jednalo o tradici, nikoli o vyústění mezigeneračního konfliktu. V Evropě na počátku 21. století seniory sice nezabíjíme, ale nepochopení, napětí, ba dokonce otevřený boj mezi generacemi jsou reálné problémy, které jen tak nezmizí, naopak se budou stupňovat. V čísle věnovaném ageismu a diskriminaci na základě věku jsme se zaměřili na základní otázky týkající se práce, důchodů, pečovatelství, zapojení seniorů do společenského a politického života nebo problematiky age­-friendly měst. Současný systém akceptuje snad jen takzvané aktivní stáří a většinu ostatních jeho podob vytěsňuje. Podle Jakuba Mračna právě v „bohatě dotovaném mýtu aktivních seniorů, kteří jen cvičí, tvoří a starají se o sebe, aniž by mohli ovlivnit okolní dění, spočívá dnes největší tíha diskriminace na základě věku“. V souvislosti se stárnutím populace také budou čím dál ožehavější ekonomické otázky – v Česku je dnes v důchodovém věku zhruba čtvrtina lidí, v roce 2050 by to mohla být až polovina. Nebudeme­-li problémy se stárnutím včas řešit, může se stát, že až se dnešní mladá generace ocitne v koruně stromu, nebude dole, kdo by jím třásl.