KDU-ČSL má na české politické scéně skutečně jedinečnou pozici. Žádná vláda se bez ní neobejde a její vliv dalece přesahuje míru, která by odpovídala její velikosti a volební úspěšnosti. Jak dlouho je tato pozice udržitelná a k čemu ji lidovečtí politici vlastně využívají?
S jistou mírou zjednodušení lze říci, že za své současné postavení vděčí lidovci svému zvěčnělému předsedovi Josefu Luxovi, aniž by ovšem dostáli jeho odkazu. Často se zapomíná, že tato strana má spolu s komunisty máslo na hlavě z předlistopadových dob, kdy coby součást Národní fronty pomáhala udržovat vnější zdání pluralitní demokracie. To jí na jedné straně usnadnilo start, disponovala materiálním zabezpečením a hotovou organizační strukturou, minulost se však vracela jako bumerang a soupeři toho uměli využít. Aféra okolo spolupráce předsedy Bartončíka s StB se dnes jeví podivně, málem jako snaha vytvořit obětního beránka za hříchy celého národa, a lidovcům se jen těžko obhajovalo místo ve svobodné společnosti. Zvláště když se na křesťanský étos v politice odvolávaly i další strany, jako třeba ODA. O to více vyniká dílo Josefa Luxe, který ze zprofanované strany vytvořil onu často ironizovanou „klidnou sílu“, která byla jazýčkem na vahách mezi ODS a ČSSD. Nepovedlo se to ale machiavelistickou zákulisní politikou, jak mu vyčítalo dobové mediální mínění. Zvláště v porovnání s jeho dnešními nástupci vyniká nespravedlnost tehdejší přezdívky „slizký had na tři“. Lux se pokusil ze strany udělat platformu pro moderní evropskou křesťanskodemokratickou politiku, byl blízko Havlovu Hradu, kladl důraz na budování občanské společnosti. Dobře chápal, že ve značně ateistických českých zemích nejsou „fráterníci“ či „černoprdelníci“ zrovna v oblibě, katolíků je zde relativně málo a jsou vlažní. Také navazovat na osvědčené tradice a konzervativní hodnoty šlo dost těžko v situaci, kdy si je divokými dějinnými zvraty vykořeněné obyvatelstvo sotva pamatovalo. Roli konzervativní síly, opěvující staré dobré časy, v našem kontextu zaujímá spíše KSČM a křísit dnes ducha první republiky je pošetilost. V takové situaci bylo třeba se otevřít a zaujmout všechny voliče, kterým nezáleží jen na materiálních hodnotách, bez ohledu na vyznání.
Církev, duch doby a populismus
Bohužel, na tyto ideály KDU-ČSL po předčasném skonu svého předsedy rezignovala. Místo aktivního hledání vizí a řešení současných problémů se spolehla na svůj tradiční, pomalu vymírající moravský elektorát, a moderní politický marketing nahradily výzvy z kazatelen, aby věřící nezapomněli volit tu „naši“ stranu. Ostatně s církví katolickou se nabízí nejedna analogie. I jí je občas předhazovásno, že nedokázala zachytit ducha doby a promarnila morální autoritu, které se v porevolučních časech těšila. Také mnozí lidovečtí politici dělají křesťanství spíše ostudu, než aby ho v živé aktuální podobě přiblížili duchovně vyhladovělé společnosti. Populisticky se chytají mediálně vděčných problémů a místo řešení líčí chimérický svět bez drog, rozvodů, svobodných matek, potratů, nepohodlných menšin a kriminality. Stačí si připomenout například kampaň Třikrát a dost! nebo Pavla Severu a lžiinženýra Vacka, kteří svou, od reality odtrženou drogovou politikou spolehlivě odradili každého, kdo dosud nedosáhl Kristových let. Poslanec Karas se zase svými snahami hájit čest Ježíšovu zařadil po bok islamistů protestujících proti urážce Proroka, o návrhu protipotratového zákona nemluvě.
To vše byly sice nešťastné, ale přece jen alespoň aktivity. Zato v poslední době strana dovršila proces degenerace k pouhým technologům moci. Překvapivé zvolení předsedy Čunka a rok pod jeho vedením je toho důkazem. O formulaci programu se už nikdo nesnaží a předseda nemá žádnou vizi vývoje strany a státu, zato spoustu zkušeností z komunální reálpolitiky. O jeho aféře se dá s určitostí říct jediné: rozhodně ji nezvládl a je ostuda, že k ní vůbec došlo a vaz mu nezlomily už jeho svérázné snahy o řešení romské otázky. Zdá se, že budoucnost KDU-ČSL je nezvratná. Preference se až příliš často začínají propadat pod hranici volitelnosti, komunisté se netají svými vládními aspiracemi a touhou po rehabilitaci a v roli jazýčku na vahách by lidovce rádi nahradili i zelení. Je tedy nejvyšší čas zpeněžit poslední zbytky politického kapitálu a postarat se o vlastní budoucnost.
Aby však nebylo lidovcům křivděno, jejich blížící se zánik není zaviněn jen jimi samými. I já sám si jako praktikující katolický křesťan kladu otázku, je-li v dnešním světě ještě místo pro takto konfesijně vymezenou stranu. Spíše ne. Víra bude politiky samozřejmě ovlivňovat vždy, je však ošemetné se jí veřejně ohánět. Důkazem je Tony Blair, který raději počkal s konverzí ke katolíkům až na opuštění premiérského křesla. Dalším problémem je slábnoucí vliv venkova, o který se lidovci opírají. Je sice možné, že zlatý věk českého zemědělství ještě přijde, nyní v něm však pracuje sotva 5 % obyvatel, a to ještě těch politicky nejméně aktivních. Navíc lidovečtí ministři ve svém tradičním resortu vždy stranili spíše pohrobkům někdejších JZD a v zájmu o obnovu venkova je předstihují zelení.
Nakonec i katolická církev možná pochopí, že je pro ni lepší aktivní jedinec než zkostnatělá organizace. Příkladem jí mohou být husité, k nimž se hlásí Klaus i Paroubek. O křesťanskou sociální politiku se nyní nejvíce zajímají marxisté, a když vyšla kniha významného teologa Hanse Künga o novém étosu pro politiku a ekonomiku, ve sněmovně ji nejvíce propagoval sociální demokrat. Kdo tedy ještě potřebuje KDU-ĆSL?
Autor je nezávislý novinář.