Myšlení a život v pravdě

Kritika Petra Rezka – sám ji označil za kritickou trošku – je důsledná, nesmlouvavá, ba přímo tvrdá. Rezek brojí proti elitářství, ke kterému měl český disent sklony a které se projevovalo černobílým rozlišováním (např. u Václava Havla) na hodné a zlé – hodné: disidenty žijící v pravdě; zlé: šedivé a uondané človíčky z paneláků žijící ve lži (do této skupiny patří samozřejmě i kariérně výkonní komunisté; jejich prokazatelnou lživost Rezek nezpochybňuje). Valná většina disidentů se vzájemně utvrzovala ve své nadřazenosti a nekriticky, až sektářsky hodnotila výtvory svých kolegů. Na to Rezek nehodlal přistoupit a snažil se tehdejší neoficiální výtvory vnímat ne jako výtvory utiskovaných, na které je třeba užívat jiný, shovívavý metr, protože stojí proti režimu, nýbrž jako práce plnohodnotných myslitelů. Váží si jejich rozhodnutí jít proti husákovskému establishmentu a vzdává jim malou poklonu (jedinou!): říká, že byli těmi, „kteří se v těžkých dobách snažili myslet“, a že zastupovali myšlení vůbec. Jinak je ale čtenářem náročným, který požaduje od disidentských příspěvků vysokou úroveň a nepřesnost, nebo jak říká (v návaznosti na Husserla) sám, nevěcnost, strhává s tónem charakteristicky ironickým. Nezabývá se přitom typem nevěcnosti, která by pocházela z přehlédnutí nebo z omylu, což se může stát každému; k hnidopišskému „chytání za slovo“ se nesnižuje. Zajímá ho naopak nevěcnost, která je podmíněna určitým chováním a postoji. Sleduje je jak v myšlenkových výkonech (filosofie), tak v politickém chování (politika). Kýčovitost v nich spatřuje tehdy, když se „neobracejí k věci, které se myšlenka či cit týkají, k níž míří, ale odvracejí se od ní“. Tento postoj neusiluje o věc samu, ale o vlastní vnímání; věc se vytrácí a je myšlena jen druhotně, prvotní je dojetí z vlastního představování. Pro ilustraci uvádí Rezek pasáž z Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí popisující kýč. Protože je instruktivní (používá ji i jiný specialista na kýč Tomáš Kulka v knize Umění a kýč), ocitujme ji i zde: „Kýč vyvolává těsně po sobě dvě slzy dojetí. První slza říká: jak je to krásné, děti běžící po trávníku! Druhá slza říká: jak je to krásné, být dojat s celým lidstvem nad dětmi běžícími po trávníku! Teprve ta druhá slza dělá z kýče kýč.“ Sdílená druhá slza tekla podle Rezka v českém neoficiálním myšlení často; domníváme se, že po přečtení jeho recenzí a statí se mohla mezi disidenty objevit slza ještě jiného typu – slza z rozčarování.

Bytost ochotná ke konfliktu

Tak hned první text Spor tří doktorů o dobro a krásu srovnává tři kritiky – od E. Bondyho, R. Preisnera a I. Svitáka – na Pelcův román Děti ráje a demonstruje jejich nevěcnost. Nikdo z autorů, píše Rezek, nepřistupuje k románu jako k uměleckému dílu, a naopak všichni z něj vyvozují důsledky, které jsou nepochopením uměleckosti díla, neboť vykládají dílo nikoliv z něj samého, ale vnášejí do hodnocení faktory, které by do něj patřit neměly.

Po přečtení Havlovy filosofické hostiny má člověk pocit, jako by autoři jednotlivých příspěvků tohoto sborníku byli samí diletanti. Rezek sleduje text po textu a se svou typickou ironií strhává drtivou většinu článků. Stejným tónem pokračuje i v textu Ricoeur u nás, kde se zaměřuje na Z. Neubauera.

Hlavní část knihy tvoří texty sledující myšlení a politické jednání disidenta Václava Havla.

V textu Život disidentův jako „život v pravdě“? se Rezek zamýšlí nad filosofickými základy Havlova výrazu „život v pravdě“ a jeho relevancí pro disidentskou činnost. Srovnává jej nejprve s Patočkovým životním pohybem pravdy. Zatímco Patočkův termín je nepolitický a má ryze metafyzickou povahu, život v pravdě spočívá v setrvá­vání na hranici světa, v zakoušení rozdílu mezi zjevem (jsoucnem) a zjevováním (bytím). Havel je blíže světskému přístupu a život v pravdě mu má poskytovat podmínky pro odpovědné a mravní jednání ve světě. V obou případech je politika vykládána z nepolitična, což Rezka vede k návrhu vlastního pojetí politična. Domnívá se, že pro vystižení disidentova života není nezbytně nutné, aby byl „svobodnou-pravdivostní“ bytostí. Oblast politická (sféra veřejná) nemá mít za kritérium to, co platí pro oblast vnitřní svobody (sféra soukromá). Jde-li nám o politický význam jednání, není třeba přihlížet k samotným motivům jednání. Disident nemusí jako u Patočky žít na „hranici světa“, nemusí ani jako u Havla zdůrazňovat mravní stránku (prosazovat proti intencím systému bytostné intence života, tedy vlastní autenticitu), nýbrž se má výslovně vztahovat k vlastnímu zjevu. Jakýkoliv čin překračující soukromou sféru se v totalitním zřízení střetává s možností, že bude potlačován – střetává se s konfliktem. Disident je ten, kdo je ochoten ze sféry soukromé vystoupit a ve sféře veřejné jednat jinak než konformně, jak je od něj požadováno mocí. Disidenta lze tak charakterizovat jako bytost ochotnou ke konfliktu. Tento termín přesněji než výraz „život v pravdě“ vystihuje politický statut disidenta a nezasahuje do oblastí, které politiku překračují, jako je metafyzika (Patočka) či existenciální moralismus (Havel).

Životní pohyb pravdy a život v pravdě u Jana Patočky doplňuje text předchozí, zkoumá do hlubších filosofických detailů Patočkův zásadní termín „život v pravdě“ a problematizuje jeho dosah pro politické chování.

Za plně „kýčařské“ chápe Rezek děkovnou řeč, kterou Havel pronesl v Rotterdamu v roce 1986 při příležitosti udělení čestné­ho doktorátu (Obec otřesených, anebo postižených?). Tu důkladně rozpitvává. Sleduje konkrétní prostředky, které Havel užíval, a je přesvědčen, že obětoval řeč rétorickým figurám a politikaření.

Kniha Filosofie a politika kýče je dobovým svědectvím o tom, že neoficiální myšlení nebylo jednotné. Rezkovy kritiky jsou přísné, ale povětšinou přesné a trefné (připomeňme jeho označení Egona Bondyho Julesem Vernem českého myšlení). Rezek je pečlivý čtenář a dokáže rozpoznat kýčařské tendence, vedle zmíněné Havlovy děkovné řeči třeba i u literárního génia Bohumila Hrabala.

Kniha je ovšem víc než dobovým svědectvím. Svou vysokou úrovní, která je dána autorovou erudicí a invencí, celkovým ná­padem – sledovat tendence ke kýči v intelektuálním prostředí – může sloužit jako inspirace pro všechny, kteří chtějí být kritičtí, a to jak při posuzování výtvorů jiných, tak při vlastním myšlení a jednání. Každý přece bojuje s nevěcností a každý má, alespoň někdy, tendence upadat do kýčového dojímání. Schopnost rozpoznat kýč závisí na míře naší informovanosti, jak prohlašuje Rezek ve studii Cassiův obličej aneb uragán v domácnosti. Kniha Filosofie a politika kýče může tuto míru pomoci zvýšit.

Autor studuje filosofii a estetiku na FF UK v Praze.