V zájmu českého aktivistického žurnalismu se ocitl fenomén zvaný hardbass. Psalo se o něm jako o tanci neandertálců, pokusu neonacistů proniknout do veřejného prostoru nebo jako o nové zábavě uprostřed nudy letního města. Odkud se ale hardbass vzal a co nám tanec ve veřejném prostoru, nahraný na kameru a šířený pomocí sociálních sítí, sděluje?
Hardbass (v ruské výslovnosti čtený „chardbas“) není nový styl elektronické hudby ani nový tanec, je spíše jejich novou kombinací. Unikátní fenomén, při němž se skupiny maskovaných tanečníků nahrávají na kameru při tanci ve veřejném prostoru různých měst, souvisí s propojením globálního a lokálního rozměru populární kultury a s její do-it-yourself povahou, podpořenou sociálními sítěmi. Obzvlášť pozoruhodné je, že oproti většině kulturních fenoménů se móda hardbassu šíří z východu na západ. Proto má drtivá většina skladeb, na něž tanečníci v ulicích měst křepčí, ruské texty. Co se týče tance, jedná se o celkem přirozené pohupování do rytmu elektronické hudby, spojené s mácháním rukama, jež někdy ukazují charakteristické gesto třírohého paroháče. Hudba, tanec a formát krátkých videí, šířených za pomocí YouTube, Facebooku a dalších sociálních sítí, adaptaci na lokální poměry příliš nepřejí. Ty jsou však přímo reflektovány už v názvech videí (např. Chacharbass, Hardbass Prostějov, Komotau HardBass ad.) a veřejný prostor jednotlivých měst tvoří k celkem uniformním tanečkům skupin v maskách z recesistických a dětských obchodů originální kulisu.
Proti drogám a za bílou rasu
Hudebně vzato souvisí hardbass s kontinentální odnoží tvrdého techna, jak se vyvinulo v devadesátých letech podle britského a detroitského vzoru zejména na okrajích ve své době populárních eurodance scén v Nizozemí a Německu. Souvislost s holandskými gabber (čti chaber) není pouze hudební. I vlna gabber byla ve své době značně populární mezi fotbalovými chuligány, z jejichž okruhů se rekrutují hardbassoví tanečníci. Na rozdíl od rotterdamských fotbalových fanoušků, kteří se při svých hudebních akcích nevyhýbali speedu, MDMA a dalším drogám, proti nim však hardbass explicitně vystupuje. V místě svého zrodu, tedy v Rusku, je odpor k alkoholu a drogám výrazem antisystémového založení subkultur z levého i pravého konce politického spektra. Původ hardbassu lze hledat u tamní ultrapravice, u níž má životní filosofie straight-edge (tzv. NS sXe nebo H8edge) značný kredit. Pocit politické, sociální a ekonomické frustrace ruské populace se ultrapravici zčásti podařilo přetavit v konflikt, v němž pouliční rváči ospravedlňují svou posedlost násilím obranou bílé rasy proti nelegální migraci a v neposlední řadě i bojem proti drogám, které údajně oslabují ruskou mládež a současně financují Kavkazany. V těchto souvislostech je třeba vidět vznik hardbassu během loňské zimy.
Tancem k modernizaci
Během druhé poloviny roku 2010 došlo na ruské ultrapravici k významnému posunu. Oproti dřívějšímu období změnili tamní neonacisté, neofašisté a další protimigrantské skupiny taktiku. Upustili od dřívější praxe natáčení zastrašujících videí – na nichž v přesile masakrují především bezbranné migranty ze střední Asie – a snaží se o jistou modernizaci hnutí v zájmu jeho širší propagace. I tomu napomohl vzrůstající pocit ohrožení a viktimizace, který zejména vůči migrantům ze severního Kavkazu řada Rusů chová. V druhé polovině roku 2010 tedy proběhly nejen veřejné akce formou protestů proti otevření mešity na moskevském Volžském bulváru či nepokojů na Manéžním náměstí a s nimi souvisejících pogromů v metru, ale byla natočena i první hardbassová videa. Za jejich původce lze považovat kolektiv Hard Bass a jeho skladbu Eto škola kolbasy (To je škola rychty). V ní Hard Bass vystupují proti drogám a agitují za sportovní životní styl a módu. Jiná skladba je namířena proti lezgince, typickému kavkazském tanci, jenž je rovněž často provozován ve veřejném prostoru ruských měst. V řadě verzí skladeb hardbassu jsou použity pro neonacisty symbolická fetišistická dvojčíslí 14/88, jinde můžeme slyšet apely na Kavkazany, aby si sbalili kufry. Používání slovníku a symboliky spjaté s neonacismem a další ruskou ultrapravicí je u hardbassu doplněno odkazy na subkulturu tzv. gopniků, pouličních flákačů ruských předměstí, jejichž žargon je mezi dnešními mladými Rusy značně populární. Tak se hardbassu podařilo proniknout na komunitní platformu Vkontakte, suplující v Rusku Facebook, a lavinovitě se za přispění lokálních mutací šířit východní Evropou.
Trsající pornofašisté
V Česku a na Slovensku se hardbass stal jednou z dělicích čar mezi tradicionalistickou a modernistickou částí ultrapravice. Zatímco tradicionalisté využívají časem ověřené subkulturní propriety, vlastní zejména neonacistům, modernizátoři se nebrání přebírat módu, hudbu, street art a další znaky životního stylu od svých oponentů. Ideově jsou bližší „identitářství“ a neofašismu. Případně mají, slovy jednoho z fanoušků facebookové stránky CzechoSlovakia HardBass, blízko k „pornofašismu“ blogu ultrapravicového životního stylu Badabing. Ten spolu s dalším online projektem Zentropa uveřejnil první hardbassová videa z bývalého Sovětského svazu už během předjaří tohoto roku a nedlouho potom vznikla videa z Bratislavy (Hardbass Pressburg) a Olomouce (Hard bass attack Olomouc). Záznamy z Ruska, Ukrajiny, Běloruska, Finska, Srbska nebo Bosny a Hercegoviny ukazují, že z kruhů ultrapravicových subkultur přešel hardbass v těchto zemích rychle do mainstreamu. Hardbassová videa tam natáčejí na telefony už i školáci. Subkulturní rozměr si hardbass prozatím uchoval u většiny kolektivů v Česku, na Slovensku, v Polsku a nejnověji i ve Španělsku, kde si udržuje spojitost především s fotbalovými chuligány. Pokud vycházíme z módy, symbolů a vizuálních znaků většiny českých a slovenských skupin, dá se říct, že mezi hooligans si hardbass našel stoupence opět zejména u lidí na krajní pravici. Mottem zdejších tanečníků se stal slogan: „Hardbass s námi tancuj, život bez drog pěstuj.“
A.C.A.B.
Nizozemští gabbeři mají pravděpodobně ze všech subkultur vyznavačů elektronické hudby k hardbassu nejblíže. Obdobně jako hardbass byli i gabbeři (ve své době ostentativně nosící vyholené hlavy) často obviňováni z neonacismu, a to i přesto, že mezi kultovními interprety této hudby byli černošští DJs. Jak u hardbassu, tak i u gabberů dochází k vizualizaci témat lokální identity. Když De Mosselman šlapal ve žlutých dřevácích po ledě zamrzlé řeky holandského venkova, šlo o recesi. Podobně se baví i tanečníci hardbassu, vybírající si k tanci uniformní ne-místa typu nákupních center, veřejných záchodků nebo mostních konstrukcí (zdobených graffiti Anti-Antifa). Podobně jako pro hardbass byla u gabberů určující protisystémová pozice, vycházející ze shodných zdrojů fotbalového chuligánství. Zatímco si ale nizozemský Supergabber obdobně jako ruští nebo srbští teenageři bral na paškál učitele a zběsile tančil ve školní třídě, drží se čeští tanečníci hardbassu zatím spíše hesla všech hooligans světa A.C.A.B. (All Cops are Bastards). K tomu zavdává vhodnou příčinu Policie ČR, která jim uděluje pokuty za znečišťování životního prostředí pyrotechnikou a hlukem, nebo nachází jiné formy šikany. V případech, kdy při hardbassu nejde o žádnou formu obtěžování, které útočí zpravidla na migranty nebo starší lidí (jako je tomu na některých záznamech z Prostějova a Chomutova), by nicméně zamaskovaní tanečníci měli mít možnost tančit ve veřejném prostoru i na hudbu, která je značně kontroverzní. Potenciální nebezpečí hardbassu může být v jeho protidrogové dikci, tak odlišné od holandského fenoménu gabber. Rituál kolektivity ultrapravice může posílit pocit společné sounáležitosti, od níž nemusí být daleko k útokům proti narkomanům nebo bezdomovcům. To se však naštěstí zatím nestalo.
Autor je zakládající člen Centra pro studium populární kultury (CSPK).