Nedělní bleší trhy patří k tradici velkých francouzských měst. Ovšem s tím, jak se proměňuje etnická skladba těchto aglomerací, mění se i podoba trhů a také to, co se na nich prodává. Na předměstí jihofrancouzského Montpellier jsem zkoumal, zda jsou francouzské bleší trhy ostrůvky třetího světa uvnitř bohatých zemí, o nichž píší Michael Hardt a Antonio Negri v úvodu knihy Empire.
Bleší trh se v Montpellier koná každé nedělní dopoledne ve čtvrti Mosson poblíž konečné jedné ze dvou moderních tramvajových linek. Čtvrť, jejíž historické i v běžném jazyce používané jméno zní La Paillade (podle nedalekého zámku), je tvořena hlavně gigantickými bloky panelových domů, vystavěnými v sedmdesátých a osmdesátých letech. Na celém sídlišti může podle odhadů bydlet okolo 50 tisíc lidí. Středomořská kvalita stavebních a řemeslnických prací na veřejných zakázkách je ještě horší než středoevropská, a tak připomínají paneláky La Paillade o něco zničenější pražské Jižní Město. Omítka na panelácích je buď odrolená nebo posprejovaná většinou neumětelskými tagy, z některých zdí crčí voda, páchnou zde odpady a překlady vypadají, jako by měly každou chvíli spadnout. Rozvody jsou tažené zásadně vnějškem budov a přípojky na elektřinu a telefon vypadají jako obří hnízda, z nichž trčí dráty na všechny strany.
Drtivou většinu zdejšího obyvatelstva tvoří přistěhovalci ze severní Afriky a jejich potomci, kteří sice zpravidla mají francouzská občanství, ale k ideálu integrace do francouzské společnosti mají značně daleko. Zvláštností Montpellier je, snad díky blízkému přístavu v Sète, odkud vyrážejí trajekty do Tangeru a Nadoru, že mezi přistěhovalci převažují Maročané. Ve většině ostatních velkých francouzských měst totiž tvoří většinu nově příchozích Alžířané. V podobné míře jako v obdobných předměstích francouzských měst se zde setkáte s vandalismem, radikálním islámem a prodejem drog. Poznávacím znamením místní mládeže je, snad pro zdůraznění solidarity s Palestinou či místní protifrancouzské intifády, pozdrav „Ramallah Paillade“.
Nedaleko od městského fotbalového stadionu je vybetonovaný hájek. Slouží během průměrných druholigových zápasů, které se na stadionu konají, jako parkoviště. Každé nedělní dopoledne se však promění v místo konání trhu, vyhlášeného daleko za hranicemi města. Zčásti se jedná o klasický bleší trh s použitými předměty různého druhu. Najdete tu vše od autopříslušenství přes obnošené šatstvo, nádobí z druhé ruky až po kvalitní starožitnosti. Na několika čtverečních metrech můžete nakoupit jak stříbrné vidličky pro konzumaci ústřic, tak i surrealistické rezavějící pružiny, které kdysi patrně sloužily jako součástky stroje, jehož zlatá léta už definitivně odnesl čas. Mimo dialekty a směsice francouzštiny, arabštiny, katalánštiny a cikánských jazyků zde lze zaslechnout jazyky černé Afriky a občas i charakteristické polské nadávky. Zatímco na obdobných trzích ve středovýchodní Evropě jasně převládají prodejci z jihovýchodní Asie, na trhu v La Paillade po nich není ani památky. V Montpellier se čínští a vietnamští prodejci spokojují s krámky a restauracemi v městském centru.
Nakupující procházejí mezi improvizovanými stánky a na zemi položenými plachtami, na nichž je sortiment vystaven. Davem se proplétají snad desetiletí kluci, kteří nabízejí plechovky chlazených nealkoholických nápojů přímo z termotašek. Kolorit doplňují žebravé balkánské cikánky, oděné do několika vrstev pestrobarevných sukní a ověšené přívěsky se zlatými mincemi. Rodina místních jihofrancouzských cikánů, Manúšů, jimi viditelně opovrhuje a odchází si k nedalekému stánku s občerstvením vypít vychlazenou ranní sklenku místního růžového vína. U stánku odpočívá i další manúšská skupina, jejíž hudební produkce v emotivním stylu flamenka se mísí se zvuky sladkého alžírského raï a rytmy chrchlavého předměstského hardcore rapu, který vyhrává z autorádií prodejců. Místní Manúšové jsou jako vystřižení z etnografické učebnice – jejich hluboko rozepnutými tmavými košilemi probleskují tlusté zlaté náhrdelníky s velkými křížky a dalšími katolickými amulety, pečlivě pěstěné úzké knírky a dozadu sčesané tmavé vlasy vyztužené gelem působí jako nechtěná karikatura místních středozemských macho--milovníků.
Je po desáté hodině dopoledne a začíná být pořádné vedro. Naštěstí se zvedá mírný vítr, který s sebou ale od příjezdové, asfaltem nezpevněné cesty přináší oblaka prachu. Schovávám se na chvíli u jednoho ze stánků a dávám se do řeči s Jamelem, pro něhož přes letní sezonu pracuji jako prodavač koblih na jedné z nedalekých pláží. Jamel je spokojený, protože za nedělní dopoledne prodá mezi padesáti a stem koblih, kus po jednom euru.
Procházím ještě jednou bleším trhem směrem k jednomu z omlácených paneláků, z jehož balkonů trčí jižním směrem les satelitních antén. Trh se pomalu vylidňuje. Zastavuji se u stánku s drogerií a domácími potřebami, protože jsem původně přišel hledat kbelík. Majitel stánku a jeho žena jsou viditelně Manúšové a jejich sortiment pochází podle etiket na pracích prášcích a čisticích produktech ze sousedního Španělska. Už během několika předešlých návštěv místního trhu jsem se naučil, že se zde smlouvá jen v případě nákupu v hodnotě vyšší než pět eur. V případě, že bych kbelík, který mi trhovec nabízí už tak dost levně za euro, chtěl zlevnit, považoval by mě nejspíš za blázna nebo by se urazil. Proto platím lesklou dvoubarevnou mincí a odcházím.
Cestou se ještě zastavuji u plachty, na níž jsou vyloženy videokazety z druhé ruky s filmovými hity mého dětství. Nechybí zde Komando s božským Arniem, nesmrtelný Rambo, bojovník za západní civilizaci, ani Mlčení jehňátek či Základní instinkt. Bohužel nevlastním videopřehrávač. Na rozdíl od obdobných trhů na Balkáně, Blízkém východě nebo v severní Africe tu prakticky nelze najít pirátské kopie filmových a hudebních hitů. Pečlivě zkoumám cédéčka s hudbou a filmy u jednoho ze stánků, jehož majitel při rozhovoru s dalším zákazníkem neochotně ztlumí ohlušující hudbu. Všechny se zdají být skutečnými originály. Ve prospěch jejich pravosti svědčí i relativně vysoká cena. Je před jedenáctou a vedro už začíná být nesnesitelné. Většina prodejců navíc balí stánky. Na příjezdové cestě k parkovišti si ještě všímám postaršího prodejce islámské věroučné literatury, který zastavuje ty, u nichž tuší možnost výdělku. Knihy má vystavené na kárce, se kterou popojíždí. Jeho střih vlasů a vousů mi připomíná zbojníka Rumcajse, jen má na hlavě místo červeného klobouku bílou pokrývku, charakteristickou pro zbožné muslimy.
V tramvaji přemýšlím o axiomu Hardta a Negriho. V Empire píší: „Prostorové rozdělení do tří světů přestalo [v posledních desetiletích] platit, a tak nacházíme kousky prvního světa ve světě třetím, třetího ve světě prvním a druhý svět téměř nenacházíme vůbec.“ Potvrzuje trh v La Paillade skutečně jejich teorii? Ti, kdo prodávají a nakupují na zdejším trhu, nejsou z většiny obyvatelé třetího světa, ale občané jedné z tradičních velmocí prvního světa. Francie jim sice vydala dokumenty a dostatečně velké přídavky a sociální podpory na to, aby mohli do omrzení nakupovat v diskontních supermarketech Lidl, Aldi a Norma, jimiž je čtvrť prošpikována, ale zároveň jim nenabídla možnost, jak se ze sociálního dna odlepit. Z La Paillade je proto v reakci na zavřené dveře k „americkému snu“ cítit nostalgie po světě třetím. Ta se odráží i v podobě místního blešího trhu, který na první pohled působí, jako kdyby někdo vystřihl kus severní Afriky a přilepil ji na předměstí jihofrancouzského Montpellier.
Autor je doktorand FF UK a UPV v Montpellier.