Fascinace biblickými příběhy prochází celými dějinami literatury; nově se objevuje u současného chorvatského spisovatele Mira Gavrana (1961), který si vybral příběh starozákonní deuterokanonické (tj. takové, jež není vždy součástí kánonu) knihy Júdit. V ní se vypráví o ovdovělé, krásné mladé židovce Júdit z města Betúlie; když před jeho hradby přitáhne pod vedením vojevůdce Holoferna armáda asyrského krále Nabuchodonozora, aby město ovládla a vnutila mu svého vládce jako boha, vejde Júdit lstí do Holofernova stanu a zabije jej; tak zachrání Betúlii i celý židovský národ.
Bible a apokryf
Základní příběh knihy biblické a Gavranovy se shoduje: Judita je v tomto ohledu typický apokryf, který nemění zápletku, ale dokresluje to, co v původním textu není řečeno, a zásadně tak mění celkové vyznění. Biblická Júdit i Judita Gavranova odcházejí do Holofernova ležení se strachem; Júdit však sama ze svého vnuknutí, Judita na pokyn nejvyššího kněze. Zatímco biblická Júdit stráví s Holofernem jen jednu noc, během níž se Holofernés opije a ona jej k ránu zavraždí, Judita Gavranova s ním stráví noci tři – a jsou to noci plné vášnivého milování, neboť teprve Holofernés v ní probudí ženu a ukáže jí, že erotické splynutí muže a ženy může přinést rozkoš. Milostné vzplanutí je oboustranné. K nakázané vraždě se Judita musí přinutit a zabíjejíc Holoferna zabíjí člověka, kterého miluje. Analogickou proměnu doznává i postava Holofernova: onen biblický je krutou hrozbou židů, Holofernés Gavranův je citově vyprahlý, válkami unavený člověk; vraždí jen proto, že mu to Nabuchodonozor nakázal a vojáka z něj udělala doba a výchova (argumentace připomíná apologetiky Kohoutovy, např. Hodinu tance a lásky).
Gavranovo pojetí logicky mění i Juditin další osud. Protože s Holofernem hřešila, je odsouzena žít nadosmrti uvězněna v Chrámu a hrát roli světice (tj. Júdit, jak ji známe z Bible): „stala jsem se legendou (…) stala jsem se něčím, čím nejsem“. V osamění sepisuje pro potomky svůj život, a celá Gavranova kniha je tudíž stylizována jako autobiografie. Jako by tak přestávala být fikcí a stávala se reálnou komunikací mezi dávnou Juditou a námi jako příjemci tohoto do budoucnosti adresovaného listu. Tento trik navíc umožňuje smysluplně skloubit simultánní existenci Judity jako reálné výpovědi hlavní hrdinky a knihy Júdit jakožto uměle vytvořené státotvorné legendy.
„Velké“ versus „malé“ dějiny
Zásadní moment, který se v Juditě vyjevuje, je rozdílné vyznění téhož příběhu viděného v kontextu „velkých dějin“ (biblická kniha Júdit) a v kontextu „malých“, každodenních dějin (Judita). Text se proměňuje a žánrově dějepravná kniha s hrdinským a elegickým podtónem se mění v intimní tragédii. To, co se z pohledu historického jeví jako zásadní, historii tvořící epizoda, ukazuje se jako věc zakotvená spíše v každodenním, emočním (a v případě Judity i sexuálním) světě konkrétního jedince než v historické, resp. náboženské nutnosti. Biblická Júdit se tak z Bohem vyvolené, hrdinné ženy, která je jen dílčím nástrojem Hospodinovým v jeho plánu s Izraelem, mění v svébytnou, psychologicky vykreslenou hrdinku, u níž je dějinná perspektiva potlačena jedinečnou perspektivou životní.
Odlišný rastr, jímž je příběh viděn, s sebou nese i zásadní změnu koncepční: je-li Júdit obranou a oslavou židovství, je Judita k témuž dosti kritická. Zatímco zbožná Júdit si s sebou k Holofernovi nese vlastní košer potraviny, aby mohla i tam dodržovat Hospodinovy příkazy, emancipovanější a svébytnější Judita jí, co dostane; pro Júdit je Holofernés i zblízka jen nepřátelská obluda, Judita se diví, jak se k ní, ženě a navíc vdově, Holofernés hezky chová, atd. Motivické posuny měnily jen místa, která v Bibli nejsou specifikována; tento rys však Juditu od Júdit oddaluje zásadně.
Judita je sevřená novela s výbornou gradací. Archaizující jazyk originálu se však do češtiny nepodařilo převést dokonale; ač se překladatel v poznámce odvolává na inspiraci jazykem Bible, zbývá mu z něj v zásadě jen invertovaný slovosled; bibličtině neodpovídá lexikum ani biblické kolokace. K tomu se řadí i další drobné chyby: špatné přechodníky a koncovky (výdechy a nádechy vrátili…), opakované chybné uvozovky, přehlédnutí typu Benjamin x Benjamín atd.
Autor je redaktor Světa literatury.
Miro Gavran: Judita. Přeložil Jaroslav Otčenášek. Dauphin, Praha 2007, 109 stran.