Nikdo si neuvědomoval, v čem žijeme

Vítězslav Nezval je jedním z autorů, na které se představitelé totalitního režimu přelomu čtyřicátých a padesátých soustředili. Jeho pozice byla ojedinělá. Od meziválečné avantgardy přešel docela rychle mezi autory hlásící se k „nové“ době a „novému“ umění socialistického realismu. Bezpochyby k tomu přispěla jeho pozice na konci třicátých let, kdy proběhl známý spor mezi ním a ostatními surrealisty. Jeho tehdejší příklon k Sovětskému svazu a ke Stalinovi ho spasil po únoru 1948 – a snad mu napomohl i na počátku padesátých let.

Trockista kontra robustní Moravan

Protipólem jeho pozice a osudu se stal František Halas, kritizovaný na samém počátku padesátých let stalinistickým teoretikem Ladislavem Štollem. Básník Jiří Taufer ještě za Halasova života psal v Tvorbě (v červnu 1948) o „plátku českých trockistů“ Proletářské noviny a o textu Protestujeme! z 15. 4. 1938, který publikoval Záviš Kalandra (popravený v červnu 1950) a který Halas podepsal. Je to jeden ze stěžejních textů, na jejichž základě byl později Halas označován za trockistu. Stojí v něm mimo jiné: „K novému moskevskému procesu pokládáme za svoji povinnost říci veřejně, že metody, jakými jsou vedeny procesy proti někdejším vůdcům Říjnové revoluce a vynikajícím vědeckým pracovníkům, nás naprosto nepřesvědčují o vině obžalovaných. Nevěřili jsme nikdy a nevěříme ani dnes, že většina Leninových spolupracovníků byli zrádci socialismu a špióny zahraničních velmocí.“

V knize Třicet let bojů za českou socialistickou poezii má Štoll narážku o tom, že i Nezval byl zmámený „trockistou Bretonem“ – v referátu, který kritik přednesl na plenární schůzi o socialistické poezii 22. 1. 1950, se objevila i formulace, jež v knize není: že Breton je zloduch. Štoll dělil v leninovských intencích kulturu do dvou protikladných táborů a zároveň ji (a člověka) pojímal jako boj. „V témž roce 1934, kdy už v Německu rok řádí hnědá bestie, kdy se stupňuje zostřený zápas o duše básníků, ovládajících myšlenky a city lidí, dochází ještě k jednomu příznačnému zápasu o básníkovu duši – o Nezvala. Biebl v tomto zmatku si už dříve nasadil na svůj nástroj dusítko, téměř už zmlká, Nezval jako zmámený Spojitými nádobami Bretonovými je oplétán trockistickými intrikami nejhoršího druhu a neprohlédá,“ řekl na onom zasedání. V knižním vydání pak protihalasovské výpady oproti referátu vystupňoval, v případě Nezvala naopak. „Zdravá socialisticko-vlastenecká stránka v robustním Moravanovi“ podle Štolla zvítězila, neboť jeho poezie žila „ze základních bytostných podmínek zdravé poezie, tj. historický optimismus a nesporná myslitelská síla (na rozdíl například od Seiferta), kladný vztah k sovětské zemi, láska k lidu, vědomí o historickém poslání dělnické třídy...“.

Hodný a zlý; pokusy o pomoc

Štoll (ministrem kultury Zdeňkem Nejedlým prohlašovaný za vzorového kritika a pokračovatele Julia Fučíka) mluvil na lednové schůzi dopoledne. Připomněl Nezvalovu minulost, ohroženou trockismem, mezi řádky však deklaroval, že Nezval je „náš“, že se za pomoci správných přátel a komunistické strany dovedl zorientovat. Pokoušel se takto Nezvala držet na uzdě a zároveň ho nezatratit, neboť nový Svaz československých spisovatelů (SČSS) se potřeboval vykazovat významnými básníky.

Odpoledne nastoupil Taufer a hru dokončil. Zdůraznil pozitivní stránky Nezvalovy tvorby: „Nesporným a velikým dalším úspěchem naší poezie – jak to bylo kvitováno i naší kritikou – je Nezvalův Stalin. (…) Nezval především směřuje k veliké prostotě a jednoduchosti. Tím pak ještě jen více vynikají ty nejkladnější, nejryzejší stránky celé jeho tvorby. (…) Nezval by nikdy nedovedl napsat Staré ženy.“ V následující části se Taufer vrátil ke Štollovu přístupu a připomněl „vady“ a „kazy“ Nezvalovy poezie, s nimiž básník musí „bojovat“. Pozitivní tečku dodal Nejedlý: „Byl zde jmenován Nezvalův Stalin – a ten se začíná úplně popularizovat, to je báseň, která přejde zcela do obecného a – nebojím se říci – lidového majetku. To je důvod existence poezie.“

Nezval poté pronesl své „ano i ne“: soudruh Štoll má pravdu, ale není možno takto kritizovat Halase. Za zmínku stojí, že Nezval se nezastával jen svých generačních druhů ani pouze levicově orientovaných tvůrců: opakovaně hovořil pozitivně o Jiřím Kolářovi a 24. 3. 1952 podepsal jako místopředseda Ústředního výboru SČSS (společně s vedoucím tajemníkem SČSS Václavem Pekárkem) dopis ve věci vězněného Jana Zahradníčka adresovaný ministru národní bezpečnosti Karolu Bacílkovi, v němž mimo jiné stojí, že Zahradníček je nadaný spisovatel a básník, který si zachovával „svůj pevný postoj za protektorátu vůči německým fašistům, se kterými žádným způsobem nekolaboroval“. V dubnu 1952 byl ovšem Zahradníček spolu s dalšími odsouzen a následující vyjádření vedení Svazu spisovatelů hovořila o katolických spisovatelích jako o velezrádcích.

Bieblova nemoc v hysterické době

Nezval dobře věděl, že si nemůže dovolit všechno. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let probíhaly v SČSS spory, v mnohém kopírující události v komunistické straně. Konaly se procesy s politiky a se spisovateli, nejen s katolickými a ruralisty. Hledání vnitřních a vnějších nepřátel bylo hysterické, žádala se sebekritika. Pro mnohé autory to byla situace, v níž neuměli a nechtěli žít.

Jednou z nejdiskutovanějších záležitostí té doby se stala smrt Konstantina Biebla, jehož zdravotní stav byl na počátku padesátých let zlý. Dne 15. 7. 1951 o tom Biebl napsal Vilému Závadovi, který ho zval, aby promluvil na školení začínajících autorů: „Do nedávna jsem se bez studu svěřoval kdekomu se svými potížemi, způsobenými nemocí, ale to se mi, jak snad víš, nevyplatilo. Nejde jen o fyzické utrpení, které se periodicky vrací, i když je letošní můj zdravotní stav oproti loňskému mnohem lepší. Průvodním zjevem mé nemoci byly a ještě do jisté míry jsou mentální poruchy, způsobené objektivními příčinami, především poruchy paměti, které mi přivodily již nemalý počet hořkých chvil. Nemohu někdy psát, ba ani číst, smysl slov se mi rozmazává přímo před očima. Naštěstí to není žádná duševní choroba, jen doznívající následky přetěžké nemoci. Nejsem ještě docela zdráv – říkám to velmi nerad a jen tehdy, jsem-li k tomu donucen. (…) Je těžko o tom mluvit s někým, kdo nebyl v mé kůži a neprožil dlouhé měsíce tvrdého zápasu o holý život. (…) Kdyby to bylo nutné, přijel bych nejraději na Dobříš s Nezvalem.“ (Celý Bieblův dopis je otištěn v mé knize Ideologie a paměť.)

O hysterické atmosféře svědčí i Nezvalovy zápisky (viz s. 1 – pozn. red.). Vyplývá z nich, že Biebl měl strach, čemuž napomáhala obviňování z teigovštiny a trockismu; jak píše Nezval, „Biebl se stal středem pozornosti podivných lidí. Dovídal se, že různí lidé, dělající dojem polic. orgánů, se na něho vyptávají. ,Kožené kabáty na schodech.‘“ Sugestivní je popis nálezu Bieblova těla a lékařova věta: „Zatím ještě žije, ale konec nastane brzy.“ Stejně emotivně působí Bieblovy myšlenky na sebevraždu, pálení korespondence, řeč o muži v tmavém kabátě a další věci, o nichž Nezval píše. A dodává: „Při tom na něho bylo útočeno ze zahraničí pro odvážné básně proti Trumanovi a MacArth…“ Nezval byl svědkem konce Bieblova života a jeho zápisky jsou autentickým svědectvím (již několik desetiletí jsou součástí osobního fondu Vítězslava Nezvala uloženého v Památníku národního písemnictví). Ukazují – řečeno s Františkem Hrubínem – míru Bieblova neštěstí: „Zoufalství je někdy tak strašné, že se prázdno, ohraničené okenním rámem, zdá nekonečnou volností a básník se tam vrhá, aby znovu marně dokázal, že člověk nemá křídla.“ Jiří Kolář po desetiletích hodnotil padesátá léta slovy: „Nikdo si tehdy neuvědomoval, v čem žijeme.“

Autor je literární historik, působí na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích.