Rakouská zpráva o vlastní ubohosti

Text z roku 1980, nadepsaný Meine Preise, sestává z devíti stručných příběhů přebírání jednotlivých literárních cen a ze tří ještě stručnějších proslovů při těchto příležitostech přednesených. Útlý svazek byl vydán počátkem roku 2009 ve Frankfurtu nad Mohanem a Miroslav Petříček jej s obdivuhodnou rychlostí a zručností přeložil do češtiny. Moje ceny jsou tak již devatenáctým bernhardovským titulem nakladatelství Prostor.

Příliš těsný oblek

I zde se čtenář dočká pravidelných dávek spisovatelova spílání; tentokrát nejen Rakousku, Vídni a Salcburku, nejen pozůstatkům nacismu, ale i Würzburgu, Řeznu a Brémám a jejich maloměšťáctví, pokrytectví, sprostotě a nestydatosti. Bernhard zachovává zvyk nečlenit text na odstavce a drží se svého nezaměnitelného litanického projevu; ten však není tak radikální a repetitivní jako v jiných prózách, neboť je částečně určován jednak relativní krátkostí jednotlivých textů, jednak potřebou sdělit příběh, sice devětkrát variovaný a poměrně jednoduchý, avšak přece jen příběh: spisovatel se dozví, že je laureátem literární ceny; již tím je zpravidla z různých důvodů pobouřen, avšak po uvážení, kolika šilinky či západoněmeckými markami je cena honorována, ji se sebezapřením přijme; zkrušen nevlídností a bezduchostí slavnostního aktu a jeho aktérů se vrací do nenáviděné domovské Vídně.

V několika případech se dočteme, jak laureát naložil s honorářem, případně o dalších okolnostech, na nichž je vystavěno několik tragikomických epizod: tak například před převzetím Grillparzerovy ceny se spisovatel vydá do butiku Sir Anthony, aby si po mnoha letech koupil oblek; v novém obleku pak absolvuje příslušný ceremoniál, během něhož zní projevy z pódia a „tiché ministerské pochrupování“ z vedlejšího sedadla. Na odchodu ze sálu akademie věd ovšem zjišťuje, že je mu oblek těsný. Míří tedy zpět k Siru Anthonymu a oblek, v němž jako by se zkoncentrovala nesnesitelnost ceremoniálu, přenechává budoucímu šťastnému zákazníku a mění jej za volnější.

Spisovatelská svině

Přebírá-li Bernhard ceny se sebezapřením, pak Malá státní cena za literaturu je pro něj nejen nechutná, ale také pokořující. Dávno by si byl přece zasloužil Velkou státní cenu! Malá státní cena je však honorována pětadvaceti tisíci šilinků. A ty je podle Bernharda třeba státu odejmout, i když je stát vepsí. „Nejsem ochoten odmítnout pětadvacet tisíc šilinků, říkal jsem, jsem chtivý peněz, bezcharakterní, sám jsem svině.“

Bernhard je tedy svině. To nás ale nemusí tak zajímat. Je ostatně mrtev. Vždy mne udivuje, jak někteří recenzenti nemohou nechat na autorovi nitku suchou: tak například, sotva se objevilo německé vydání, ve Frankfurter Allgemeine se nad ním rozčiloval pražský rodák Maxim Biller: „Bernhard, das Arschloch, napsal jedinou dobrou knihu, totiž Moje ceny, a ta právě ukazuje, co za arschlocha Bernhard byl. Mezi terče svého spílání totiž snad více než jinde zařadil také sám sebe.“

Nezdá se mi, že by dohady o Bernhardově skutečném charakteru někam vedly. Text ostatně ukazuje cosi podstatnějšího, totiž paradox fenoménu literární ceny. Nebo ještě obecněji: otevírá prostor k myšlení paradoxního vztahu umění a státu, v době, kdy se stát rád prezentuje dovnitř i navenek coby kulturní a potřebuje alespoň několik slavných jmen k self-promotion na mezinárodním poli; kdy leckterý umělec bez státní podpory zajde na úbytě; ale kdy zároveň stát k umělci a umělec ke státu cítí směs nechuti, obav a přezírání.

Z pohledu bronzové skály státní moci bude vždy ta část umění, která se jí nepodbízí, do jisté míry nebezpečná a protistátní; jeho podpora je jakýmsi nutným zlem, které, ať hospodářství takzvaně roste či takzvaně klesá, je nutné stlačit na co možná nejnižší míru. Někteří spisovatelé si toho všimli již dávno: „Neobracíme-li se k davu, je jasné, že nás dav neplatí,“ píše v jednom dopise Gustave Flaubert. „To je poučka z národní ekonomie.“ Jenže Flaubert dědil.

Není náhodou, že jedním z mála momentů, kdy se dokonce i laureát Bernhard dokáže cítit nadmíru dobře, je přebírání Literární ceny Spolkové hospodářské komory, kde nepromlouvají ministerští náměstci, nýbrž mužové obchodního stavu, a to „jen o kupeckém učni Bernhardovi a nikdy o spisovateli Bernhardovi“. Léta adolescence, kdy byl Bernhard učněm u kupce Podlahy na předměstí Salcburku, byla pro něho skutečným vysvobozením z duchamorné mašinérie státního gymnázia popisované v autobiografii Obrys jednoho života; mezi kupci má úlevný pocit, jako by opět patřil k nim, nikoliv k literatuře a k umění, které je zjevem bytostně chorobným (Thomas Mann).

Sportem ke zdraví

„Kdo je pro sport, má masy na své straně, kdo je pro kulturu, má je proti sobě, říkával dědeček, proto jsou vlády vždycky pro sport a proti kultuře,“ píše Bernhard ve zmíněné autobiografii. My máme ještě celkem štěstí; vždycky ale hrozí, že zbytnělá moc po sebepotvrzení olympiádou (Berlín 1936) bude chtít eliminovat umění jí nepřátelské jakožto zvrhlé, degenerované umění, entartete Kunst, jak to s fenomenálním úspěchem provedli nacisté na stejnojmenné mnichovské výstavě roku 1937.

Vždyť přece moderna, a obzvlášť vídeňská, působí tak nějak nezdravě! My ale musíme podporovat to, co je zdravé a co je skutečně naše, což je ostatně totéž. Vše nejlépe posoudí muž uměním nezasažený, pokud možno s vazbou ke zdravému venkovu. Zatímco v Praze se stal předmětem vtípků zemědělský původ titulu radního pro kulturu, Thomasi Bernhardovi předává Malou státní cenu za literaturu „ministr, pan Piffl-Perčević, bývalý tajemník Štýrské zemědělské komory, jehož z jeho štýrského postu přivedli rovnou na ministerstvo kultury, umění a výchovy“.

Když tento ministr dovrší svůj projev plný nepřesností, je řada na laureátovi, aby přednesl děkovnou řeč. Roztřesený spisovatel předstupuje. „Jsme Rakušané a jsme apatičtí,“ pronáší nejistě, „můžeme podávat zprávu jen o tom, jak jsme ubozí...“ Ministr křičí, lidé opouštějí sál. Velkou státní cenu Bernhard nedostane.

Autor studuje komparatistiku.