Druhým svazkem literárně-výtvarné edice Imago et verborum, vydávané Galerií města Plzně, je „krajinný dialog“ Luboše Vinše, básníka z jihočeské Blatné, a plzeňského malíře Václava Maliny. Krajina a její lidské poznávání je celoživotním tématem obou umělců a přátel, a jejich setkání v přítomné publikaci bylo znamenitou volbou. Ukázalo různost i podobnost dvou odlišných čtení přírody. Konfesijní a někdy až proklamativní u Vinše lehce kontrastuje s dojmovým a introvertním Malinovým. Totožná sympatie ke krajině coby útočišti, umožňujícímu vnímavému poutníkovi úplný návrat k prazákladnímu řádu, paměti a citu, současně oba přístupy na ploše nevelké knížky slévá v jeden celistvý výraz.
Útěk ke kráse i nebezpečí
„Krajina je mou svatyní/ mým jitrem i stmíváním/ mou náručí/ mou skrýší,“ zaznívá bez okolků v úvodních verších první básně, která publikaci dala název. Právě otevřenost, jasně pojmenovávající postoj lyrického mluvčího k přírodě, je pro Vinšovu poetiku, již do značné míry určuje leitmotiv útěku, charakteristická. Útěk primárně navozuje představu radikální konfrontace s městem. To však do jeho básní proniká jen výjimečně (například prostřednictvím obrazu lovců). Absence očekávatelných městských obrazů, neestetických a agresivně útočících na spanilost přírody, posiluje identifikační ráz této lyriky. Muž zrcadlený širokým horizontem krajiny přijímá odevzdaně bohatství jejích podnětů: krásu i nebezpečí, milostné vzrušení, charakteristickou hudebnost a především paměť uchovávanou nejen v jejích liniích.
Její přijímání pak zákonitě tvaruje i básníkův jazyk, do něhož proniká lidová metaforika i nářeční flexe, zpěvná melodika i pravidelný rytmus (příležitostně dramatizující popisně laděné texty). Nadto i v dnešní krajině je možné odkrýt její pohádkové rysy. Smrákání na loukách, příšeří usínajících lesů a chladnoucí hladiny rybníků jsou dokonalými kulisami přízračným tragédiím, například prozrazeným jen v náznacích milencovým šepotem v sugestivní básni Útěky do noci: „kdybys tenkrát Jarmilo/ nevypila tolik rmutu/ nemuselas sama/ chodit do lesa// teď nešťastná chováš/ ve svým klíně smrtku/ mohla jsi tam chovat anděla“. Tuto lidovou stylizaci pak Vinš aktualizuje frekventovanými asonancemi, nahrazujícími rýmy, záludnými aliteracemi a nepravidelnou strofikou, jimiž zároveň podporuje nevšední hudebnost svých básní.
Vyznání se pak nejednou mísí s okouzlenými přírodními, často personifikujícími záznamy, v nichž se výrazně uplatňuje básníkova interpretující obraznost, slučující do genitivních metafor barvité smyslové podněty s abstrakty. Výsledkem jsou neprodyšné šifry, prorůstající lyrickými scénami a magneticky přitahující různé intertextové odkazy (především k literatuře, výtvarnému umění a náboženství, respektive mytologii). Jejich přítomnost posiluje konfesijní ráz této poezie. Vinšův lyrický subjekt apostrofuje své hrdiny, vyvolává ozvěny svých dřívějších estetických okouzlení a nastiňuje možné podobnosti mezi nimi. „Kam až trýzeň dohnala tě/ Vincente,“ hořce probouzí stín svého inspirujícího blížence.
Chodec v krajině
Oproti vroucně se vyznávajícím básním Vinšovým stanuly v knize reprodukce maleb Václava Maliny. Malíř sem zařadil především své oleje a olejové pastely vzniklé po roce 2002, ale objevilo se zde i několik prací z předcházejících desetiletí. Klíčovým bodem Malinových obrazů je chodec v krajině. Ten ovšem nemusí být pokaždé explicitně zachycený. Malina svého poutníka morfologicky sbližuje s okolním prostředím, až se stává jeho nedílnou součástí. Na plátně či na papíře nejednou působí jako oživený, rozpohybovaný fragment neživé přírody, má tvar skaliska či stromu, slunečními paprsky nasycené mlhoviny nebo naopak nepřítomně vrženého stínu. Tělesná spodoba, někdy vyjádřená krystalickým, jindy amorfním (na světelných kvalitách prostoru postaveným) tvaroslovím, reflektuje jeho vnímavé přibližování se k ní.
Útěky do krajiny jsou zdařilým představením dvou osobitých umělců z jihozápadních Čech, kteří reprezentují jeden mocný proud v tamním umění. Pro příklad: krajinu jako své osudové téma zpracovává ve svém lyrickém i kulturně historickém díle strakonický básník Ondřej Fibich, její duchovní rozměr ve své lyrice reflektuje strašínský kněz František Xaver Halaš a jako svět rovnomocných tragédií a grotesek ji ztvárňuje v pozoruhodných grafických listech klatovský výtvarník Ladislav Sýkora… Osobně věřím, že se časem tato významná větev současného českého písemnictví dočká adekvátního zhodnocení, které by mohla představovat například antologie založená na podobné komunikaci výtvarného a slovesného jako recenzovaný svazeček.
Autor je bohemista.
Luboš Vinš – Václav Malina: Útěky do krajiny. Galerie města Plzně, Plzeň 2007, 192 stran.