Evropská komise kritizuje Českou republiku za to, že vylučuje veřejnost z rozhodování o stavbách ovlivňujících životní prostředí. Zákonodárci si z toho ale těžkou hlavu nedělají.
Evropské společenství přijalo v létě roku 1985 Směrnici Rady číslo 85/337/EHS o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí. Podle ní mají posuzování provádět kvalifikovaní a akreditovaní přírodovědci. Jejich úkolem je co nejpřesněji zhodnotit možné varianty konkrétního stavebního záměru a jejich dopady a navrhnout vhodné řešení. I když je celá procedura svěřena odborníkům, úzce se dotýká každého z nás, a její závěry by proto měly být předmětem veřejné diskuse.
Dotčená veřejnost
Zmiňovaná směrnice tak klade velký důraz na veřejnost a její práva. Žádná svoboda a právo ale není bezbřehé. K výsadbě vaší aleje na Fryšavě se přece nemusí vyjadřovat i rodina z Ústí nad Labem. Proto směrnice počítá s účastí pouze části veřejnosti, kterou označuje jako veřejnost dotčenou. Institut dotčené veřejnosti je evergreenem mezinárodního práva i právní úpravy Evropského společenství. Čeští zákonodárci ale tento pojem nemají rádi, a tak si zcela zbytečně komplikují situaci a u každého nového předpisu znovu a znovu definují, komu že právo vyjádřit se k novým projektům přísluší. Privilegované postavení je v Česku v tomto ohledu přiznáno ekologickým nevládním organizacím, které se za dotčenou veřejnost pokládají vždy. Z tohoto postavení vyplývají některá oprávnění, mimo jiné i právo být informován a možnost ptát se na další, doplňující informace, možnost učinit vyjádření, na které musí být brát zřetel, a samozřejmě i právo na přezkum nezávislým soudem.
Zlatá devadesátá
První zákon v ČR o posuzování vlivů na životní prostředí byl přijat v roce 1992. Bylo to období, kdy se přijímala ambiciózní legislativa nejen z hlediska ochrany životního prostředí, ale i rozvoje občanské společnosti. Na začátku nového tisíciletí byl nahrazen zákonem novým, který upravuje i posuzování koncepcí a plánů (tzv. SEA).
Na první pohled upravuje český zákon práva veřejnosti velmi široce, ve srovnání s požadavky komunitárního práva dokonce nadstandardně. Možnost vyjádřit se k řízení má totiž každý, bez jakéhokoliv omezení. V praxi to již není tak snadné. Může se totiž stát, že se vyjádříte a úřad se vaší připomínkou vůbec nezabývá a svůj postup ani nijak neodůvodní. Rozhodnete se tedy bránit, třeba žalobou. Podle české právní úpravy však není výsledek soudního řízení závazný. Můžete se tedy obrátit na soud až v dalších, navazujících řízeních, která končí závazným rozhodnutím a pro něž je závěr z posuzování vlivů pouze nezávazným podkladem.
I když se ale u soudu dokáže, že posouzení vlivů na životní prostředí bylo neúplné, nekvalitní nebo jiným způsobem nedokonalé, pracuje se s ním několik let dál. Navíc vždy hrozí, že se vám nepodaří stát se řádným účastníkem navazujících řízení. Většinou nejsou přístupná pro fyzické osoby a i jako občanské sdružení můžete mít smůlu. Úřad vaše připomínky do svého stanoviska nemusí zahrnout, popřípadě v navazujícím řízení rozhodne, že vámi hájené veřejné zájmy nebudou výstavbou nijak dotčeny.
Vstříc světlým zítřkům?!
A to je situace, která se Evropské komisi ani trochu nelíbí a požadovala její řešení – tedy zavedení soudně přezkoumatelného stanoviska v posuzování vlivů na prostředí. Co by to znamenalo? Pokud byste se zúčastnili procesu posuzování vlivů, který považujete z nějakého důvodu za nekvalitní nebo chybný, mohli byste okamžitě přednést svůj názor nezávislému a nestrannému soudu, který by spornou otázku přezkoumal a rozhodl. K chybám v posudcích přitom může docházet z různých důvodů. Mohou vznikat úmyslně jako výsledek nátlaku investora, nebo jen prostým lidským přehlédnutím, neporozuměním. Pokud by se do věci účinně vložil soud, nebyl by už další proces zatížen chybou, která se stala již v jeho prvním kroku.
Toto řešení se již jednou ministerstvo životního prostředí ve spolupráci s resortem spravedlnosti pokoušelo prosadit, ale bezúspěšně. Stále tedy platí nedokonalá úprava a tlak Evropské komise se zvyšuje.
Právě v těchto měsících se proto ministerstvo životního prostředí pokouší o drobnou změnu k lepšímu. Nesmyslné podmínky omezující účast veřejnosti v navazujících řízeních budou odstraněny a zúčastnit se tak bude moci skoro každý – tedy každá místně příslušná složka občanského sdružení. Tento plánovaný kompromis ani zdaleka nenaplňuje mezinárodní závazky České republiky. Směrnice i tzv. Aarhuská úmluva totiž jasně stanoví, že právo na přístup k soudům mají všichni. Tedy například i pan Malina, a nikoli pouze jeho Sdružení za záchranu aleje, které by musel za tímto účelem založit. Pokud bude odpor proti uplatňování Směrnice u českých zákonodárců a účasti občanů v řízení přetrvávat, může se problém dostat až před Evropský soudní dvůr, který uloží státu (tj. nám daňovým poplatníkům) vysoké pokuty. Došlo by tak k paradoxní situaci, kdy bychom za to, že je nám znemožňován výkon našich práv, museli sami zaplatit.
Výše popsaný problém není jediným nedostatkem stávající české úpravy. Kamenem úrazu je totiž také využívání salámové metody. Směrnice požaduje, aby se rozsáhlé stavby, jako třeba dálnice, posuzovaly najednou a byly předloženy i různé varianty. Ovšem to se českým stavbařům nelíbí. Nechávají si proto posoudit postupně méně sporné úseky dálnice. A když už k propojení celé délky chybí jen pár kilometrů chráněného území, postačí argumentovat nářky starostů obcí, kam je doprava „provizorně“ odváděna, spolu s logickou úvahou, že to už „jinak ani nejde“. I o této nežádoucí praxi již Komise ví. A očekává se, že i v tomto případě zvedne svůj kárající prst.
Autorky jsou právničky v neziskovém sektoru – Zelený kruh, Ústav pro ekopolitiku.