Massimo Carlotto
Spi sladce, lásko
Přeložila Karolina Křížová
Dokořán 2007, 159 s.
Touto knihou vstoupil vloni na český trh žánr noir po italsku. Jejím hrdinou je Giorgio, před lety donucený k útěku do zahraničí kvůli působení v teroristické skupině. Nyní se vrací do Itálie s ambicí začlenit se i se svou kriminální minulostí mezi normální lidi. Podaří se mu to jen za cenu zločinů, které páchá jeden za druhým, nešetře ničeho a nikoho. Prostřednictvím postavy nahlížíme do nejčernějších hlubin duše člověka bez svědomí. Je to vrah, falešný hráč, který svůj příběh vypráví takřka nezúčastněně, přímočaře, bez jakékoliv známky lítosti. V první části je ztělesněním zla hlavně on, ve druhé se pozornost přesouvá k nekalým mechanismům vládnoucím v italském podsvětí, které zasahují do všech sfér veřejného života. Právě posun od jedince-zločince k organizovanému zločinu je výrazným tématem knihy. Obraz dnešní Itálie tak nevyznívá vůbec lichotivě; je to prohnilá struktura, v níž jedinou možnou zbraní na obranu vlastních zájmů je zločin. Díky šťastně zvolenému vyprávění v první osobě mohl Carlotto otevřeně objasnit motivy Giorgiových činů a tak ještě více obnažit pokrytectví nejenom jeho, ale celé italské společnosti, prorostlé korupcí ve všech oblastech života, s intrikami, které jí vládnou, ukrytými pod slupkou počestnosti a dobrých mravů. Čtenáře tak vede k zamyšlení a kladení otázek po tom, co se skrývá za zdánlivě poklidnou maskou uspořádaných životů našich spoluobčanů.
Věra Suková
Tereza Boučková
Indiánský běh. Křepelice. Když milujete muže
Odeon 2007, 176 s.
Výbor z próz Terezy Boučkové jsem brala do ruky s jistou otázkou, protože první z textů jsem četla naposledy v roce 1988, kdy neoficiálně vyšel. To, že žádná z próz nezestárla, ale dokazuje sám fakt, že byly několikrát vydány. Nejen v případě úvodních, někdy až poněkud pikantních „záznamů“ ze života dcery Pavla Kohouta, za které autorka v roce 1990 získala Cenu J. Ortena, se mi dostalo odpovědi. Příběh o zrání „společensky problematické“ dívky, na jehož pozadí se zračí přepychový disidentský svět otce i tupá normalizační realita, totiž okamžitě strhne osobitým, věcným, ale dojemně vypointovaným vypravěčským přístupem. Edice přetiskla klíčové novely Boučkové (oproti ostatním souhrnným vynechala prózu Krákorám), takže nechybí Křepelice z roku 1993, v níž spisovatelka svoji ironii vybrousila do formy břitkých, jakoby zpravodajských hlášení o osudech dvojnásobné svobodné matky, ani podobně stylizovaná ženská zpověď o peripetiích lásky k manželovi Když milujete mladého muže (1995). Třebaže se problémy těchto próz transformovaly (nejdříve ubližovala politicky nelidská společnost, později takzvaně mužský svět, který nechtěl přiznat prostor druhému pohlaví), ženská láska u Boučkové zůstala. Láska očima ženy je tak nejen tím, co uvedené prózy spojuje, ale i tím, co zakládá jejich životnost.
Lenka Jungmannová
Vlnolamy – průvodce nakladatelstvím Malvern
Malvern 2007, 160 s.
Co si dnes může počít malý český nakladatel, aby mohl alespoň zůstat malým českým nakladatelem? Jak se neutopit ve vírech kapitalismu, který i na malém českém rybníce dělá takové vlny? Jak nepodlehnout – zvlášť máme-li na palubě vybrané básníky, hermetiky, religionisty, jichž by byla veliká škoda! Jedním z řešení jsou vlnolamy: hladina se zklidní a loďka, byť může být bludnou loďkou bláznů, se nepotopí – a dokonce ji pak lze zdálky spatřit, ostatní lodě ji registrují a v přístavech mávají nedočkaví cestující, kteří si spěšně sbalili kufry, aby mohli navštívit Mundus Imaginalis, kam jiná linka nejezdí. Personál je na první pohled poněkud nepřístupný, ale vlídný; nejčastěji však bývá zalezlý v podpalubí: u sudů s elixírem. Nicméně budou-li pasažéři chtít, může jim pro ukrácení cesty pohádkový mudřec Neubauer povyprávět o Sněhurce, o Golemovi, o cestě a znamení časů; přednášky vypsal i antropolog Bateson a freudián Jan Stern. – Vlnolamy nakladatelství Malvern, které jsou ke stažení na jeho webových stránkách, jsou osobitou koláží poezie, filosofie, alchymie, mystiky, přičemž důraz je kladen na knihy dosud nevydané; a jsou také přiznáním nakladatelů, že jsou svéráznou partičkou, která ví, že i označení „menšina“ je pro ni a pro její zákazníky leckdy nadsazené.
Michal Špína
Arbeo z Freisingu
Život a umučení svatého Jimrama, mučedníka
Přeložil Josef Förster
Karolinum 2007, 62 s.
Legenda Vita el passio Haimhrammi episcopi et martyris Ratisbonensis, kterou napsal ve druhé polovině osmého století frisinský biskup Arbeo z Freisingu, je většinou v našem kulturním prostředí známa jako text, jímž se inspiroval autor nejstarší dochované latinské svatováclavské legendy Crescente fide. Latinský spis vyšel v nakladatelství Karolinum na konci loňského roku synopticky s prvním českým překladem od Josefa Förstera, který do knihy zařadil i několik osvětlujících studií. Důkladně v nich představil autora legendy a podrobně vykreslil také život a duchovní odkaz svatého Jimrama, přičemž neopomněl reflektovat otázky jeho kultu a zpřehlednil i související téma jeho výtvarného zpracování (svazek nadto obsahuje obrazovou přílohu). Försterovy texty pak doplnil zasvěcenou intertextovou komparací Crescente fide a vydávané legendy přední domácí znalec svatováclavských legend Jiří Hošna. Je záslužné, že legenda vyšla doplněná o texty, které jí dodávají širší kontext a koncentrují čtenářovu pozornost k určitým stylistickým postupům (např. spojení historických faktů s tradičními prvky legendaristického žánru) a díky pečlivému jazykovému rozboru latinského textu, zaměřenému především na jeho gramatickou rovinu (podán je podrobný přehled specifik Arbeovy latiny), usnadňují i recepci originálu.
Karel Kolařík
Michael Crichton
Příští
Přeložila Veronika Volejhnová
Knižní klub 2007, 416 s.
Michael Crichton by si mohl dát patent na „chytré“ thrillery. Své příběhy staví na tématech, které vycházejí z biologických, fyzikálních a chemických disciplín, pochopitelně si vybírá oblasti vesměs neprůhledné, tedy poskytující dostatek prostoru fabulovat (a strašit čtenáře). Po zneužití nanotechnologie či mýtu klimatických změn si vzal na paškál tajnosti genetiky. Jde o ideální stavební kámen – nabízí se zneužití genetické informace, etické a výzkumné překážky při míšení genetického kódu dvou živočišných druhů, problém vlastnictví patentovaných genů… Crichton vypráví paralelně desítku dějů, přičemž ne nutně se musejí navzájem proplétat, rozehrává dramata, kterých se přímo či nepřímo genetika dotýká. Románu sice chybí tajemnost Kmene Andromedy nebo ucelenost Jurského parku, zato bezesporu provokuje k otázkám. Jen je škoda, že zatímco svůj postoj autor v průběhu románu nabízí v podtextu, na samém závěru se čtenář dočká explicitního provolání, co a jak je špatně a co s tím udělat. Crichtonovi víc sluší pozice autora thrillerů než angažovaného kazatele.
Lukáš Gregor
Jiří Žáček
Pohádkový tobogan
Ilustrovaly Lenka Vybíralová, Galina Miklínová, Jarmila Marešová, Olga Ptáčková, Eva Mastníková
Albatros 2007, 64 s.
Jiří Žáček se dnes už pomalu řadí ke klasice české tvorby pro děti. Ti, kteří o jeho tvorbě nemají žádnou představu, už při zběžném pohledu do obsahu pochopí, o co tu půjde: Hrnečku, vař!, Kocour v botách, Sůl nad zlato… a vedle toho Řípa veliká jako Říp anebo O velikém Řepovi. Žáček si rád tropí žerty se slovy, rád je převrací, otáčí, mění směr příběhů, couvá anebo během svého vyprávění parkuje na zakázaném místě. A tak i z pohádek, které na první pohled nevypadají potrefeně, se vyklube alespoň nějaká legrace, když ne přímo pohádka postavená na hlavu. Kouzlo lidových příběhů, převyprávěných kultivovaně a často s notnou dávkou humoru, v Žáčkových textech spolehlivě nalezneme, zaráží však celkové pojetí a grafická úprava knihy. Rukopisy výše uvedených ilustrátorek jsou více než rozdílné a řazeny vedle sebe působí nepatřičně až rušivě. Některé pohádky jsou pojaty jako sled textu a obrázků, které nahrazují konkrétní slova, a tím dětskému čtenáři umožňují aktivní zapojení do četby. Jiné pohádky jsou víceméně klasické se standardním typem ilustrací jako doprovodného materiálu k textu, řazené samostatně, jindy komiksově, i sazba je různá, různý je také typ použitého písma, velikost a sazební zrcadlo. I když jsou důvody nakladatele zřejmé, v konečném důsledku je to s touto knihou jako se známým dortem, který uvařil pejsek s kočičkou navzdory kvalitě všech použitých ingrediencí.
Magdalena Wagnerová
Václav Prokopius, Petr Šulista
Tvořivá síla strachu
Triton 2007, 128 s.
Rozsahem nevelká práce se věnuje fenoménu strachu v biosociálních vazbách – konstatuje, že „fenomén strachu se vztahuje k veškerému životu“ a „strach v sobě váže energii, strach je potenciál, ne nemoc“. V pojetí autorů je strach významným faktorem dějin, či lépe řečeno dějiny života jsou také dějinami strachu. Strach má tedy konstitutivní ráz, člověk se dostal na svou úroveň i díky jemu, neboť vlastnil největší kvalitu, obsah a intenzitu strachu. Civilizační pokrok nás není schopen strachu zbavit, a pokud v některých případech přece jen uspěje, ihned vytváří strachy nové. Neobyčejně nosný námět díla je poněkud devalvován bezkoncepčně kompilačním charakterem knihy, kde nalezneme vedle sebe neorganicky poskládané přetisky dopisů okupačních vězňů pankrácké sekyrárny, ukázky z próz Oty Pavla, rozhovor s pyrotechnikem, vzpomínku na srpen 1968, různé příhody ze života, citáty z psychologa Fritze Riemanna atd. Celek působí nahodile, chaoticky a rozpačitě, spíše jako průměrná diplomka než výtvor na slovo vzatých odborníků. V prestižní edici Psyché tak odbyté knihy zpravidla nevycházejí.
Jiří Zizler
Vladimír Poštulka
Dějiny pornografie v datech
Nakladatelství XYZ 2007, 320 s.
Kniha Vladimíra Poštulky, o němž se na záložce dočteme, že je mimo jiné autorem textů písní Sladké mámení nebo Veď mě dál, cesto má, je v dobrém smyslu slova amatérsky zkompilovanou populární publikací, z níž cítíme autorovo nadšení a sběratelský zápal, ale tento přístup knihu zároveň značně devalvuje. Chronologicky řazené události různého druhu i významu, týkající se dějin explicitního zobrazování lidské sexuality, jsou skládány za sebe bez potřeby hlubší interpretace (což by samo o sobě nevadilo). Místy probleskne obraz dobového stavu myšlení či morálky a nejpřínosnější je kniha v popisu represivních mechanismů a dobových technologických možností. Pravěké a starověké informace o erotice jsou příliš zkreslené, spekulativní, zbytečně psychologizují a neobstojí ani v populární podobě. Stejně tak vratké jsou pokusy o teoretizování pornografie a interpretaci literárních děl. Napsat například o Sadově Filosofii v budoáru, že „působí jako satira a nelze ji asi brát vážně“, je minimálně odvážné. Ačkoliv kniha začne nacházet svůj smysl až v období okolo 19. století, nejcennější informace se týkají filmového pornoprůmyslu konce šedesátých a sedmdesátých let, kdy ještě pornografie byla uměním a zároveň sofistikovanou zábavou. I přes výhrady však mohou tyto dějiny posloužit alespoň jako výchozí text k primárním dílům.
Karel Kouba
Christian Domnitz
Zápas o Benešovy dekrety před vstupem do Evropské unie
Přeložil Matěj Spurný, Dokořán 2007, 160 s.
Autor ignoruje skutečnost, že sporem vneseným do evropského parlamentu některými německými a rakouskými mandatáři se zabývala i česká vláda. Citované rozhovory s politiky nejsou sice nezajímavé, leč představují pouhý folklor. Mezi právními stanovisky pak sice figuruje i nechvalně známý Felix Ermacora, ale zcela chybějí stanoviska české strany. Jako už tolika jiným před ním Domnitzovi uniklo, že po právní stránce neřešily vysídlení národnostních menšin z Československa dekrety podepsané prezidentem Edvardem Benešem, ale že se tak stalo v Postupimi a dalších poválečných vyjednáváních. Navíc je těžko omluvitelné, že tu není alespoň zmínka o tom, jak se s týmž problémem na konci války vypořádaly ostatní evropské státy. Také proto může kniha sotva obstát vedle fundovaných německých prací Detlefa Brandese, Evy Hahnové či znamenité studie Völkera Zimmermanna Die Sudetendeutschen im NS-Staat. Překladatel upozorňuje, že se „historik a publicista“ Domnitz tématem zabývá „dlouhodobě“, což je vzhledem k autorovu věku tvrzení poněkud nadsazené. Není tomu tak dávno, kdy se na pražské ulici studenti německé maturitní třídy ptali svého učitele, zda je Švejk postavou z první či z druhé světové války. V tomto deprimujícím kontextu chceme být k autorovi méně přísní a rádi oceníme i pečlivost provedení. To, že nedokáže pochopit podstatu historických událostí, jej ale bohužel v odborné rovině diskvalifikuje.
Janek Zmatlík
Petr Šámal, Alexandr Rymajev
Domy na Starém Městě pražském II
Nakladatelství Lidové noviny 2007, 403 s.
Kniha vymezená jihozápadní částí staroměstského areálu české metropole slibuje „podat komplexní informaci, soustředit mnohdy dosud roztroušené údaje i vyplnit některá bílá místa znalostí o okolnostech vzniku objektů a jejich výzdoby“, je tedy dobré zjistit, zda autoři svým předsevzetím skutečně dostáli. Šámal a Rymajev mísí výsledky pasportizace s kulturní historií a nijak se nepřiznávají k tomu, že spíše než komplexními nás zahrnují populárně naučnými informacemi. To znamená, že většinou recyklují údaje vyčtené z pragensijní literatury. Pak se ovšem naskýtá otázka, jaký měla kniha vlastně důvod ke svému vzniku. Provázení stavební i kulturní historií této části Starého Města je skutečně podrobné, byť ne zcela „dům od domu“. Zůstalo mi však utajeno, co mínili autoři soustředěním rozptýlených údajů, neboť jsem při četbě jednotlivých hesel nenarazil na nic, co by nebylo obsaženo v dostupné literatuře, tím spíše pak neexistují bílá místa, jež by autoři zaplnili novými poznatky. Kniha nevychází ani z archivního studia, ani z nového stavebně historického průzkumu. To by vzhledem k jejímu určení nejširšímu publiku tolik nevadilo, ale i laický čtenář si přece zaslouží alespoň nástin nových souvislostí. Problémem jsou i fotografie a ještě svízelnější je typografická práce s nimi. Přes úctyhodný seznam lektorů jde o další z kompilačních pragensií.
Michal Janata