Výkřiky pro markýze

Jake a Dinos Chapmanové jsou v novém tisíciletí jedněmi z nejoslavovanějších umělců vizuálních extrémů: i když od svého téměř směšného panorámatu Peklo, postaveného v letech 1998–2000, nevytvořili žádné nové dílo, jejich reputace je pro jednou dána. Dílo, o němž je řeč (a které v důsledku požáru v ateliéru již neexistuje), bylo propracovanou krajinou ve tvaru svastiky. Mýtiny a potoky byly posety tisíci malinkými vojáčky v regáliích Wehrmachtu a stejným počtem zmučených nahých plastových figurek. Detailně vypracovaný lesní porost se skládal z hustě vysázených kůlů s naraženými lidskými hlavami. Konvoje transportérů vezly náklady lidských těl a jejich karoserie byly vyzdobeny amputovanými končetinami. Zkrvavení kostlivci, nespokojeni s bezohlednou destrukcí, jíž byli kdysi účastni, ožívají a tlučou se navzájem rukama a nohama svých nevinných obětí. A coup de grace (který musel způsobit mnoho neklidných nocí právním poradcům Chapmanových) – dělostřelectvem pocuchaná pobočka McDonald’s se stala dějištěm strašlivých orgií znásilňování a drancování. Spatřit Peklo, i když jen na obrázcích, je zážitek jen o krůček vzdálený efektu vyvolanému halucinogeny. Peklo není ve světě umění zcela ojedinělým počinem – škála zobrazeného utrpení přivádí na mysl spisy markýze de Sade. Jake Chapman v jednom rozhovoru na toto téma řekl, že Sadův román 120 dní Sodomy je „tak vyčerpávající, že způsobuje únavu…, místo aby činy měly nějaký obsah, jsou jen výrazem jakési konvulze, jako fyzický úkol“.

Bolest a vzrušení hlukem

Bratři Chapmanové díky své estetice přinášející divošství do věku masové výroby, zaujímají zvláštní místo ve světě „postindustriálního“ umění. Není tedy překvapením, že když jim v roce 2004 bylo nabídnuto kurátorství na festivalu All Tomorrow’s Parties, pozvali jako hlavní hvězdy industriální provokatéry Throbbing Gristle. Undergroundová hudební scéna vzniknuvší na základech kontrakulturních konceptů Throbbing Gristle není na explicitní sadovské reference nijak chudá: pro začátek vyzkoušejte album 150 Murderous Passions, vytvořené ve spolupráci Stevena Stapletona z Nurse With Wound a Williama Bennetta ze skupiny Whitehouse. Masami Akita alias Merzbow si pro název svého alba The Prosperity of Vice, The Misfortune of Virtue rovněž půjčuje dobře známý sadovský motiv. Alba obsahují křišťálově ostrý lidský a elektronický křik a záplavu hluku napodobující tep krve a frenetické vzrušení. Na rozdíl od mnoha Sadem inspirovaných alb na undergroundové scéně drsné elektroniky nejsou díla Bennetta a Akity didaktická. V určitých momentech – podobně jako Sadovy spisy – jako by se drsná hudba ptala, je-li posluchač opravdu schopen ustát úplnou svobodu, i když v rámci činnosti tak pasivní, jako je poslech hudby. Jedno je jisté, v této hudbě není místo pro Rousseauovo osvícenecké přijetí „dobra v člověku“. Sadova idea „libertináže“ měla na evropskou historii mnohem větší vliv a Julietta, chladná intelektuální antihrdinka a titulní postava Sadova románu, je někdy dokonce považována za parodii Rousseauovy hrdinky Julie.

Whitehouse se vyhýbají většině důvěrně známých hudebních referenčních bodů a prohlašují, že hudba je „zábavná, ale neinspirativní“ – kořeny skupiny je tedy lépe hledat v říši literatury: hlavně ve sžíravých sférách sociopolitické satiry a písemného zhmotnění hlubin obsesí a mezilidských manipulací. Chceme-li pochopit bezostyšnost a profánní porušování „zakázaných zón“ literatury bratří Chapmanů a Whitehouse, markýz de Sade je výchozím bodem. Mladý William Bennett našel mnoho svých hudebních idejí v sadovských překladech nakladatelství Grove Press – komicky zveličené scény sexuálních orgií a lidských obětí s všudypřítomnou premisou, že člověk je vlastně jen trochu lépe se vyvinuvším zvířetem, které nad zbytkem přírody nemá žádnou morální převahu. Vzhledem k časté kritice údajné misogynie Whitehouse (a Sada samotného) je zajímavé, že Sadovy hrdinky, jako například majestátní madame
de Clairvil, se často tyčí nad submisivními muži coby zobrazení konfliktu mezi přírodou a člověkem-mužem, u nějž předpokládáme vyšší postavení. A protože popsané, s chutí páchané zločiny žen nemají v reálném světě žádný zdokumentovaný precedent, domnívá se literární kritik Camille Puglia, že je Sade psal z jiného důvodu: „Sade zvýraznil ženské postavy. Barbarství madame de Clairvil, která orgiasticky trhá svým obětem úd po údu, je zobrazením její větší konceptuální síly.“

Kdo to říká, ten to je?

I když v dnešní době už téměř nikdo nepovažuje markýze de Sade za devianta podobného postavám z jeho díla, myriády posluchačů selhaly v odlišení hudebního komentáře od propagandy a – bez dostatečně průkazných zdrojů – dospěly k názoru, že umělci typu Whitehouse jsou neoddělitelní od svých písní a aspirují na to být opravdovými dědici krvavého odkazu Caliguly a Nera. William Bennett si tyto předsudky uvědomuje a koncerty Whitehouse občas zahajuje zvednutým palcem – pozdravem inspirovaným caligulovskou hereckou kreací Malcolma McDowella. Frontman Current 93 a občasný spolupracovník Whitehouse David Tibet označil Bennetta za „experta na římskou dekadenci“. Černý humor Bennettových caligulovských póz a vůbec textů Whitehouse (a to nemluvím o tom, jak tahají za nos důvěřivý hudební tisk) je uším posluchačů populární hudby, které je zvyklé, že je jim každý aspekt jejich oblíbené hudby rigorózně nadiktován, zcela skryt – všimněme si výkřiků „why don’t you stand up for what you believe in“ ve skladbě Rock’n’Roll, kousavé parodii na škádlivé výkřiky, jimiž častuje publikum uprostřed písně Paul Stanley ze skupiny Kiss. Rozhovory s hudebníky postindustriálního undergroundu často ukazují nezájem o nové „konvertity“ – podobně o Sadovi říká Georges Bataille: „Jeho postavy nehovoří k člověku obecně, jak literatura činí i v případě soukromých deníků. Pokud vůbec hovoří, pak k někomu jejich druhu.“

Bataille si také dobře všiml, že Sade napsal své nejdráždivější dílo v podřízené pozici oběti. Jeho 120 dní Sodomy, které se točí kolem erotických zvěrstev čtyřlístku aristokratických přátel, bylo napsáno obětí přehnané horlivosti státního soudnictví. De Sade byl držen pod zámkem poté, co o vlásek unikl trestu smrti za sodomii. Bataille soudí, že zuřivost 120 dní vyvěrala ze Sadovy touhy soudit ty, kteří mu za triviální přestupek vyměřili tak tvrdý trest. Sade, který napsal většinu svého nejznámějšího díla za takových podmínek, asi nemohl upřímně věřit, že jeho fantazie dojdou naplnění ještě za jeho života. Podobně absurdní jsou oblíbená obvinění, že Whitehouse a další postindustriální agitátoři chtějí využít svou hudbu jako prostředek k dosažení fašistické moci – Sade i jeho hudební potomstvo si ze strany společnosti užívají takovou kombinaci fascinace a odmítání, že by z hlediska vlivu stěží mohli doufat v něco lepšího.

Autor je hudebník, spisovatel a publicista.

Přeložil Petr Ferenc.