Sergej Jesenin
Rozbité zrcadlo
Přeložil Václav Daněk
Akropolis 2007, 160 s.
Kdo zná putyky i pole a lesy a komu aspoň občas zapláče v duši harmonika, toho Jesenin chladným nenechá. Ale v recenzi se dojímat nebudeme, k tomu lépe poslouží samotné básnictví zpitého chuligána, vesničana ztraceného ve městě; je totiž jímavé v nejlepším slova smyslu, a proto živé. Střídmě upravený dvojjazyčný výbor obsahuje sbírky Z moskevských putyk, Perské motivy, několik „ostatních básní“ z posledních dvou let básníkova života a poemu Ten černej, v jejímž závěru stojí Jesenin nad oním rozbitým zrcadlem, které mu nastavila doba leninského díla. O měsíc později byl již mrtev, mlád třicet let. Podivné okolnosti Jeseninovy smrti jsou jedním z hlavních bodů Daňkova doslovu; takzvaný dopis na rozloučenou vůbec nemusí být sebevražedným „strkáním krku do oprátky“, vždyť málokterý básník se loučí se světem jen jednou. Daněk se v překladu úspěšně snaží vyvarovat archaismů, zároveň však nespisovnost a drsnost nepřechází ve vulgárnost a slang. I při spřízněnosti s Gellnerem a Villonem, zdůrazňované v doslovu, je zde však přece jen víc javorů, sněhu a bříz, které u Jesenina vstupují i do hampejzů a putyk.
Michal Špína
Jan Skácel
Doteky
Odeon 2007, 128 s.
Odeonská edice Skvosty poezie systematicky mapuje prostor „klasické“ české básnické scény. Objevilo se tu již mnoho velkých jmen, Seifert, Halas, Šrámek, Nezval, Hrubín, Hora, Kainar, Mikulášek… Sedmnáctý svazek patří dalšímu stěží přehlédnutelnému tvůrci české poezie 20. století, slovy editora edice Vladimíra Justla, „mistru básnického sdělení, který je ve své vnitřní složitosti vlastně prostý – ale je třeba obnažit srdce…“. Takto připraven může čtenář otevřením knihy vykročit na jakousi zhuštěnou pouť životem umělce, citlivě vnímajícího tradici a vztah k rodné Moravě na straně jedné, a změny, jež přináší každá nová současnost, na straně druhé. A pak také mnohé symboly a poselství, konkrétní odkazy i nedořečené asociace, to všechno lze v letmých dotecích najít. Jde vlastně o takový přelet nad hlavou básníka, nad jeho životem, a nebude pokoj, dokud neodletí čtenář stejně tak jako hejna, která „táhnou jak osud, už zase táhnou hejna“. I když jde o výbor stručný, nic podstatného nebylo vynecháno, čtenář tu najde své smuténky a může si znovu připomenout, proč si chce číst právě tyto verše. A tak tento elegantně prostý výbor (typografie Zdeněk Ziegler) ze Skácelovy tvorby může být nejen pro ty, kdo se s básníkem setkávají poprvé. I když právě těm je pravděpodobně určen krátký, leč zasvěcený doslov, který je nejen stručným uvedením básníkova díla do dobových souvislostí.
Magdalena Wagnerová
Petr Ginz
Návštěva z pravěku
Nakladatelství Franze Kafky 2007, 155 s.
Kniha hned na první pohled zaujme svou kvalitní grafickou úpravou. Titulní stránka, odkazující k románu Julese Verna (její autor ji svému oblíbenému spisovateli připisuje s tím, že ji našel u něj na půdě), vypadá vskutku jako obálka románu vydaného na počátku 20. století. Uvnitř najdeme trochu naivní dobrodružné počtení, připomínající šestákové čtivo, rozšířené však o rasovou problematiku. Kvalita textu v očích čtenáře jistě nabude, když zjistí, že jde o dílo třináctiletého dítěte. Příběh knihy je veden přímočaře, jen občas se autor blýskne encyklopedickou znalostí, kterou si pro účely románu našel. Petr Ginz se však bohužel neproslavil jako spisovatel, ale jako jedna z mnoha obětí koncentračních táborů, když byl ve věku šestnácti let zplynován v Osvětimi. Jeho sestře, výtvarnici žijící v Izraeli pod jménem Chava Pressburger, se již podařilo vydat Petrovy deníky (Deník mého bratra, 2004) a teď přišel na řadu i jediný Petrův dokončený román. Ten nejdelší si vzal s sebou do Terezína... Edičně není text nijak upravován, a tak je plný dnes již zastaralé češtiny; autenticita, která je hlavní devízou knihy, ale zůstala alespoň částečně zachována. Úpravy totiž přiznává v poznámce sama Pressburgerová, která prý určité pasáže přidala. Kromě textu zde najdeme i faksimile některých stran rukopisu a zejména půvabných obrázků, které ke knize Petr maloval.
Jiří G. Růžička
Hernâni Donato
Déšť a jaguár – pohádky brazilských indiánů
Přeložila Pavla Lidmilová
Argo 2007, 115 s.
Příběhy, které podle záznamů antropologů adaptoval brazilský spisovatel a etnolog, vyšly v Brazílii v několika reedicích a některé z nich byly i zdramatizovány. Český překlad Pavly Lidmilové opatřila doslovem Zuzana Korecká a kongeniálními ilustracemi doprovodila Kateřina Kabešová. Označit sebrané texty za pohádky může být pro českého čtenáře zavádějící. Nejedná se totiž o žánr, jak jej definuje evropská tradice; svým tematickým záběrem patří spíše do oblasti mytických vyprávění. Devatenáct příběhů je řazeno podle předpokládané časové posloupnosti od stvoření světa přes potopu a následné získání ohně k vytvoření základních společenských (rodových, kmenových) vazeb a k osvojení zemědělských a kulturních dovedností. Podstatná část vyprávění je inspirována tzv. kosmogonickým mýtem, podávajícím výklad existence přírodních jevů a zákonů, například vzniku hvězd. Podobně jako v evropských mýtech i zde hrají důležitou roli božstva (Tupan, Kurupira), která vystupují jako pomocníci hrdinů vyvolených ke splnění zapeklitých úkolů. Odlišná kulturní tradice se, ponecháme-li stranou exotické prostředí a jeho obyvatele, nejvíce projevuje ve stírání či jiném chápání hranic dobra a zla. Prostřednictvím konání hrdinů nejsou demonstrovány mravní ideály, jako je síla, odvaha, čest, nýbrž vyzdviženy zcela odlišné kvality – důvtip, schopnost přizpůsobit se a umění přežít.
Helena Vyplelová
Jiří Grus
Voleman 1, 2
Korea Studio 2007, 48 a 60 s.
Jiří Grus roku 1999 navrátil profesionalitu české komiksové kresbě a dodnes je na špici i přes tlak nové vlny tvůrců. Se scenáristou Štěpánem Kopřivou vytvořil hyperrealisticky malované album Nitro těžkne glycerínem, které vyšlo i v Itáli, Španělsku a Holandsku. A nyní ve vlastní režii vydává svou autorskou sérii Voleman. Zatím dva díly z plánovaných šesti. V trenýrkách, kšiltovce a s paličkou na maso za pasem je Voleman trochu parodií na superhrdiny; přitom žije běžný život v pražském činžáku. Řeší hlavně své osobní problémy, kterými je nám nejen blízký, ale přesností životních postřehů často překvapí. Život mu zpestřují patálie se Skupinou Neznámých Bohů, generál Zorn a Přespolník, stabilita polarizační osy či klíšťák holubí. Realismus náhle přeskakuje do čistého surreálna, několik dějových linií čeká na rozřešení a prapodivná tajemství jsou stejně zábavná jako autobiografické prvky komiksu. Skvělá pérovka vás unáší vpřed, stále se zlepšuje a ukazuje jistotu skutečného profíka. Vloženou energii poznáte i z písní na www.koreastudio.cz. Série má šanci stát se skutečnou ozdobou českého komiksového trhu a s sebou vezme každého, kdo je otevřené mysli, pomíjí škatulky a cení si detailu, dobrého textu i poetiky všední nevšednosti.
Vojtěch Čepelák
Locus – to nejlepší z fantasy a science fiction
Editoři Jonathan Strahan, Charles N. Brown
Laser-books 2007, 488 s.
Ceny Locus, vážící se organizačně ke stejnojmennému časopisu, jsou (na základě hlasování čtenářů) vyhlašovány od roku 1970, a to v mnoha kategoriích. Je tedy zřejmé, že předkládaná antologie je přísně eklektická, zahrnující pod 18 tituly stejný počet výherců, většinou z kategorie povídka (short fiction). To je pochopitelné; vadí snad jen dvě věci: nejedna ze zde otištěných povídek již u nás vyšla a je škoda, že se pro české vydání nepodařilo získat jiný výběr oceněných prací; za druhé, ačkoliv se v podtitulu knihy objevuje i termín „fantasy“, zástupce aby čtenář pohledal. Vtírá se nicméně otázka, zda to snad nechtěně něco nevypovídá i o kvalitách kratších prací žánru. K samotné antologii s lakonickým názvem není příliš co dodat. Vyložené propadáky zde nenajdeme, snad jen Tiptreeho Jediná správná věc balancuje na hranici banality a některé další kusy sice neurazí, ale neuvíznou. Naopak krátké příběhy třeba Ellisona, Butlerové, Bissona či Gaimana patří mezi opravdu to nejlepší, co v žánru existuje. Bohužel však i to je nejspíš jedním z důvodů, proč jsme se s většinou právě z těchto prací již mohli seznámit. Překlady jsou standardní, což u Laseru znamená dobré, ediční práce též (včetně krátkých medailonů). Ideální pro oddychové čtení a pročítání – s jistotou faktu, že překládané čtivo patří mezi lepší i nejlepší.
Vladimír P. Polách
Guy Walters
Berlínské hry – olympijský sen ukradený Hitlerem
Přeložil Jaroslav Hrbek
BB art 2007, 399 s.
Nevím, zda Božím dopuštěním či programově vydalo nakladatelství BB art knihu o politické exploataci olympijských her Hitlerem v době hektických příprav na LOH 2008 v Pekingu. Možná jsem si tu časovou souslednost spolu s historickou paralelou jen sám zkonstruoval. Kniha je jistě užitečná nejen propletením reálií z demokratického i totalitního světa 30. let minulého století, ale především svým celkovým vyzněním: totiž že bezbřehý pragmatismus tváří v tvář totalitní moci hraničí se spoluvinou i na tom, co po berlínských hrách následovalo. Českému čtenáři však čtení značně ztěžuje odbytý a neváhám říci až diletantský překlad Jaroslava Hrbka, což platí i pro redakci Marka Fikara. Tak v knize můžeme narazit i na takovéto překladatelské perly: „Na rozdíl od vesnice je další pozůstatek her XI. olympiády moderní doby mnohem impresivnější a zachovalejší věcí.“ Jistě i neangličtinář pochopí, že místo impresivnější mělo stát působivější, a že v originále je tedy slůvko „impressive“. Rovněž mu dojde, že věta nedává smysl. A je-li takových vět v knize většina, postrádá jinak kvalitní publikace smysl celkově. Jestliže tedy na straně 357 zjistíme, že v tomto duchu je přeložen celý text, hned máme před sebou tip na letošní anticenu Skřipec. Budou-li číst tuto recenzi členové Obce překladatelů, vřele doporučuji k jejich jistě nemalému pobavení.
Michal Janata
Tomáš Mazal
Putování k Port Arthuru – cestopis zbabělců
Lithos 2007, 84 s.
Putování k Port Arthuru je kniha, která mate tělem. Svou mimořádně povedenou výtvarnou úpravou, vkusně spojující vyváženou sazbu s kvalitně reprodukovanými fotografiemi, faksimiliemi (často důvtipně převzatými z korespondence J. Škvoreckého) a navozující pestrou a hravou jazzovou atmosféru, neošizenou o lehce nostalgický podtón, vzbuzuje očekávání populárně pojatého, širokým čtenářským vrstvám určeného, ale přesto fundovaného zasvěcení do slavného Škvoreckého románu Zbabělci a do četných prostorových souvislostí s předobrazem románového Kostelce – Náchodem. Toto očekávání posiluje i nápaditě řešený přebal knihy, který na svém rubu skrývá reprodukovaný dobový plán tohoto města, do nějž si Škvorecký zaznamenal místa určitých zachycených událostí. Nález této mapy stál na počátku Mazalovy knihy, která ovšem spíš než nastíněnou literární procházkou je svědectvím o nemožnosti návratu… Autorovi se sice daří slepovat mozaiku okolností vzniku románu, ale na konci knihy bohužel stále převažují nepokrytá místa. Namísto toho se čtenář stává nedobrovolným svědkem anabáze tří usedlých, leč o to chlípnějších pánů v letech, neudolatelně procházejících podle mapy Náchodem a snažících se o návrat v čase. Ke své marnotratné přítomnosti jsou ale důkladně poutáni desítkami neestetických detailů a snaha navodit iluzi oživlého Kostelce předčítáním pasáží z románu vyznívá trapně.
Karel Kolařík
Pavel Toufar
Smrt knížete Václava
Start 2007, 311 s.
V záběru faktografickém i historickém naznačuje Pavel Toufar spojitosti mezi starým příběhem křesťanského světce a krajinou, do níž byl kdysi zasazen. Autor vychází ze zachovaných svatováclavských legend: jak Fuit, Crescente, I. a II. staroslověnské legendy, tak legendy tzv. Kristiána (jež zasluhuje pozastavení kvůli jednoznačné dataci vzniku, na niž upozornili abbé Dobrovský a Záviš Kalandra), legend lidových a vztahů mezi zeměpisnými a historickými fakty. Jistou závažnost Toufarovy práce shledávám v jeho popularizujícím stanovisku, vztahujícím se k počátkům státnosti v románské střední Evropě. Synteticky mnohdy klade do souvislosti fakta vzdálená od sebe časoprostorově tak, že vyvolávají v čtenáři zvědavost přímo studijní; najisto však dokazuje, že sv. Václav a jeho bratr Boleslav byly dvě rozličné osobnosti. Samozřejmě, že odborník nebo zvídavec může mít výhrady k jeho způsobu historické reprezentace, jak se příběh stal, nebo interpretace, jak působil. Fakta, jako datum smrti knížete Václava nebo existence jeho syna Zbraslava, jsou v rozporech, ovšem pokud historické prameny nebo tradice jejich existenci potvrzují, mohou být oporou v „imaginativní“ vědě – jistěže s notnou dávkou umění. Pozornost zasluhuje uměřený výtvarný doprovod knihy, jenž může být dobrým východiskem k samostatnému bádání.
Vít Kremlička
Simona Boarová, Markéta Hanelová, Jana Jůzlová
Tři ženy v Indii
Knižní klub 2007, 208 s.
Jak to probíhá, když se tři mladé, bystré, veselé a šikovné Češky vypraví do Indie (dvě z nich ne poprvé), a co všechno tam dnes ještě lze zažít, se dozvídáme v standardním cestopise podle pravidel. Knížka sestává z chronologického vypsání cesty, zážitků a trampot cestovatelek, doplněných krátkými úvahami o kulturních specifikách poznávané země – zkrátka dočteme se hlavně o komárech, toaletách, kulinářských zážitcích, indických chrámech, radostech a strastech přesunů na delší vzdálenosti, a také třeba o indických chlapcích, kteří evropské dívce nepomůžou s batožinou, ani když podklesává v horečkách, ale zase mají v oblibě držet se z přátelství navzájem za ruce, což u nás ve zvyku rozhodně není. Nikdo od tohoto čtení nečekej velkou literaturu, ale najdeš tady spoustu užitečných a praktických rad pro případ následování našich cestovatelek. Navíc se v knize nalézá i mnoho pěkných fotografií, jež ocení i ten, kdo do Indie jakživ nezabloudí. Jestliže v unifikované globalizované Evropě to brzy bude (je) všude stejné, pro destinace Bombaj – Góa – Karnátaha – Maháraštra to zatím neplatí ani náhodou.
Jiří Zizler
Michal Ajvaz
Znak, sebevědomí a čas – dvě studie o Derridově filosofii
Filosofia 2007, 148 s.
Český filosof a spisovatel si ve svých studiích všímá především Derridovy kritiky Husserlova pojetí času, která v sobě obsahuje i kritiku fenomenologického pojetí znaku, značení a sebevědomí. Derrida chápe fenomenologii (v Heideggerových stopách) jako vyvrcholení metafyziky přítomnosti, podle níž má být význam plně uchopen v našem názoru. Derrida ukazuje, že domnělá úplnost významů teď a zde neexistuje, žádného čistého významu a smyslu nelze dosáhnout, neboť naše komunikace podléhá neustálé změně. Takto Derrida nahlíží na problematičnost Husserlovy fenomenologie. Ajvaz si všímá naopak Derridovy snahy o absolutní znakové zprostředkování a kritizuje ho; to je viděno jako iluze. Autor odhaluje i možnou souvislost Husserlova vidění s chápáním znakové a předznakové dynamiky u Deleuze a Guattariho, a tak vytváří podivuhodnou souvislost mezi těmito jinak odlišnými filosofy. Prostřednictvím těchto filosofů nám Ajvaz podnětně odkrývá samu dynamiku značení, subjektivity a časovosti. Poukazuje na naše prajá, které je spjato s předvědomým děním; na ně je napojeno naše vlastní já s jeho intencionalitou jako bytností vědomí, jež pak může konstituovat svět, naplňovat pohyb síly značení. Ajvazovi se tak daří rozvíjet fenomenologii sestupem ke zdrojům fungování naší subjektivity.
Jiří Olšovský
Host 2/2008
Únorové číslo časopisu Host je co do čtenářské přitažlivosti z těch slabších. Za přečtení v něm stojí úvodní rozhovor s písničkářem Janem Burianem, v němž se dozvíme nejen o jeho novém albu a o hudbě vůbec, ale například také o novém nastudování divadelní hry Pařeniště jeho otce, E. F. Buriana. Pozornost si zaslouží také esej francouzského literárního kritika Pierra Lepapa; autor v ní (podobně jako v jeho loni vydané knize Země literatury) sleduje sepětí literatury a moci na příkladech z francouzské literatury. Zábavná je recenze Elišky F. Juříkové, která trefně vystihuje vyfintěnou prázdnotu Rudišovy nové prózy Potichu. Dost nudný je naopak prozaický text Daniela Krhuta Road to Freedom, popisující dobrodružství ze stopování po Francii a Itálii. Hlavní problém však spočívá v tom, že autor na svých cestách žádná dobrodružství nezažil, a tak celý příběh vyznívá jako průměrně stylizovaný zápisník z cest s chtěnou „beatnickou“ machou. Slabá je tentokrát také část věnovaná světové literatuře – z prvních dvou překladů konferenčních příspěvků o kritice ve Švédsku a v Litvě, jimiž začíná cyklus o stavu současné literární kritiky, se bohužel o kritice nedozvíme nic zásadního. K časopisu je přiložena publikace sestavená Jiřím Trávníčkem, představující první podrobný výzkum čtenářů a čtení v ČR po roce 1989.
Karel Kouba