To, že se obchodní centra stávají novodobými chrámy, už nějakou dobu víme. Být chrámy jim už ale nestačí, chtějí být pro své zákazníky rovnou domovem. Přibyla tak multikina, restaurace, posilovny, diskotéky. Člověk z těch nablýskaných krabic ze sádrokartonu skoro nemusí vykročit a veškerou možnou zábavu má na dosah. Teď však mezi funkce těchto „švýcarských nožů“ přibylo i další udělátko. Živá muzika! To, že na nejrůznějších akcích, které mají nalákat nové zákazníky, vystupují staré známé, často plasticky opečovávané tváře showbusinessu, jsme si zvykli; že tu však potkáme Čechomor nebo dokonce Gipsy.cz, je novinka. Obchodní centrum Palladium si v posledních dnech nechalo po Praze vylepit plakáty zvoucí na oba koncerty zadarmo. Minimálně od chvíle, co obě skupiny pokoušely své štěstí v soutěži Eurosong, sice víme, že se nezaleknou ani nejprovařenějších způsobů sebereklamy, ale vyhrávat zákazníkům k jejich spokojenějšímu nakupování už je trochu příliš. Teď už zbývá pozvat jen Visací zámek nebo Penery strýčka homeboye, a člověk by se za tou slávou snad vydal podívat, nejen aby si prohlédl nablýskané výlohy obchodů, ale také aby si užil trochu legrace.
Jiří G. Růžička
Většina zemí jihovýchodní Asie trpí akutním nezájmem, téměř opovržením vůči intelektualismu a umění s vyššími ambicemi. V Bangkoku živoří pouze jeden filmový klub, který se zaměřuje na místní a zahraniční umělecké filmy. Kuala Lumpur se dvěma a Jakarta s více než deseti miliony obyvatel nemají žádný. Divadelní představení v Singapuru a Kuala Lumpuru jsou jakousi exotickou zábavou pro přepracované podnikatele. Na divadelních prknech se přece nerozhoduje o budoucnosti země a několik scén v hlavních městech (nikoliv však v Jakartě, kde permanentní divadla ani neexistují) není v žádném případě místy, která by provokovala veřejnost. Především v Indonésii je intelektuálem nazýván buď technokrat nebo podnikatel vzdělaný v cizině. Rozhodně ne filosof, historik, umělec či spisovatel. Za hluboký intelektuální zážitek je tu považována návštěva kávového řetězce Starbucks. Většina obyvatel si pod slovem umělec představí lenocha ve špinavém tričku a s dlouhými nemytými vlasy. Dokud se samozřejmě neprosadí v cizině a nevydělá miliony dolarů; v tom případě se stane národním pokladem. Jenže takoví se dají spočítat na prstech jedné ruky.
André Vltchek
Stávka amerických scenáristů skončila. Předseda západní části jejich Sdružení (WGA) Patrick Verrone to oznámil 12. února poté, co podle něj s tímto rozhodnutím souhlasilo 92,5 procenta členů. Prohlášení vydal dva dny po závěrečném jednání s Asociací filmových a televizních producentů (AMPTP). Bude tedy moci pokračovat natáčení některých ze 60 televizních seriálů (např. Zoufalé manželky) a dokončeny budou moci být i přerušené filmy, mezi nimi Andělé a démoni s Tomem Hanksem nebo Pinkville Olivera Stonea. Verrone prohlásil: „Stávka scenáristů byla nejúspěšnější v této zemi od stávky UPS v roce 1997. Dokázala, že společná akce pracujících může mít zdařilý výsledek. To má historický význam.“ Čeho se vlastně stávkujícím podařilo dosáhnout? Na rozdíl od dohody se Sdružením režisérů z konce ledna bude scenáristům v prvních třech letech vysílání daného díla vyplacena jednorázová odměna 1300 dolarů, po třech letech pak 2 procenta z hrubého zisku producenta. U nového materiálu obdrží za dramatické programy v „nových médiích“ do dvou minut délky 618 dolarů a 309 dolarů za každou další minutu. Autoři komedií se mohou těšit na 360 dolarů za první dvě minuty komedie prodané na videu a 180 dalších za každou následující minutu. Stávkující se tedy radují: „Pojistili jsme budoucnost svého Sdružení.“ A showbusiness také: podařilo se mu zachránit vyhlašování Oscarů 24. února.
Štěpán Steiger
Poslední lednový den byl ve znamení bilance prvního roku od založení České asociace orální historie (COHA). Mimo prezentaci dvou nových edičních počinů asociace, svědectví o květnu 1945 a srpnu 1968 a příručky Naslouchat hlasům paměti zde bylo vysloveno mnoho smělých plánů do budoucna – záměr organizovat mezinárodní kongres International Oral History Association v Praze v roce 2010, rozšířit zázemí oboru na školách či odstartovat nadnárodní výzkum bývalého východního bloku Žili jsme v socialismu. V souhrnu dosavadních výsledků i problémů asociace nebylo možno přeslechnout stížnost na nedostatečné subvence ze strany státu. Asociace by si svoji nezávislou pozici měla udržet a učinit z ní přednost – má tak šanci etablovat se jakožto metodologický protipól a korektiv nynější „státní“ politiky paměti, institucionalizované v podobě Ústavu pro studium totalitních režimů. Objevily se ale i nové otazníky. Široká škála institucionálních členů, od regionálních gymnázií přes archivy až po vysokoškolská pracoviště, z nichž někteří mají ambice syntetické, jiní spíše dokumentační, nutí k úvaze, zda se COHA již záhy po svém vzniku nevystavuje nebezpečí přílišné atomizace svých aktivit. A zároveň k prastaré otázce – kde tedy vlastně je ona hranice mezi řemeslnými rozhovory s pamětníky a orální historií coby vědeckou metodou?
Matěj Kotalík