V lednu usedla do lavic dolnosaského zemského sněmu poslankyně Christel Wegnerová, která se do parlamentu dostala na kandidátce strany Levice (Die Linke). Svou parlamentní lavici ale nestihla ani pořádně zahřát a již je ze sněmu venku. Šedesátiletá Wegnerová, která je současně od svých 20 let členkou Německé komunistické strany (DKP), ve svém prvním povolebním interview vehementně obhajovala stavbu berlínské zdi a současně horovala pro znovuobnovení německé tajné služby Stasi, která by i dnes podle jejích slov měla „bránit silám reakce“, které chtějí zmařit vybudování nového společenského řádu. To byla i na samotnou Levici silná káva, a tak dogmatičku Wegnerovou bez milosti vyloučila z parlamentní frakce. Případem se 18. února zabýval také Peter Dausend z deníku Die Welt. Podle něj musí být každému jasné, že je západoněmecká Levice souborem groteskních figur. Definitivně se to dokázalo, když při lednové volbě v Hesensku varoval jeden její kandidát před volbou vlastní strany, „protože v ní udávají tón nepolepšitelní komunisté starého ražení“. Korunovala to samozřejmě svými výroky paní Wegnerová. Dausend identifikuje v dnešní západoněmecké Levici v zásadě dvě skupiny, které se ovšem nikdy v dějinách nemohly vystát: tradiční sociální demokraty a fundamentální komunisty, což jsou sektáři s divokými sny o návratu NDR. Analyzuje také „koaliční potenciál“ strany, pokud bude mít na palubě takové typy, jako je paní Wegnerová. Jestli se o Levici bude psát pouze v souvislosti s podobnými „úlety“, tvrdí autor, sociálnědemokratická SPD si prostě nedovolí s ní jít do koalice, ačkoliv už s touto myšlenou někdy v skrytu duše koketuje. Definitivní zmizení Levice ze scény západní části Německa ovšem Dausend nepředpokládá a upozorňuje na fakt, že „Levice neexistuje díky vlastní síle, nýbrž kvůli slabosti těch ostatních“.
Vydání týdeníku Der Spiegel z osmého týdne tohoto roku přineslo první větší rozhovor s nově zvoleným předsedou Německé biskupské konference, arcibiskupem Robertem Zollitschem z Freiburgu. Následovník velmi oblíbeného a nejen v katolickém světě uznávaného kardinála Karla Lehmanna to bude mít těžké už jenom kvůli věhlasu svého předchůdce. Mnozí jej a priori označují za pouhou přechodnou figuru. Redaktoři se jej ptali z velké části na „populární otázky“ ohledně homosexuality, celibátu, prázdných kostelů či německého papeže. Ve věcech homosexuality se Zollitsch přiklání k otevření církve pro lidi s touto orientací. „Není to pro mne otázka liberalismu, nýbrž otázka společenské reality,“ tvrdí Zollitsch. Stát se má podle něj starat o to, aby odpovídajícím způsobem upravil soužití párů stejného pohlaví. Zollitsch se ale brání tomu nazývat toto soužití sňatkem: „Výraz sňatek homosexuálů považuji za nesprávný, jelikož tím je kladen na stejnou úroveň sňatku ženy a muže.“ Brání se také zákazu vůbec uvažovat o zrušení celibátu kněží a otevřeně probírá podmínky, které by k němu musely být dány. Na otázku, zda by celibát nemohl být zrušen „třeba jen v některých zemích“, odpověděl negativně. „Podle toho, jak katolická církev definuje sama sebe, by toto rozhodnutí muselo padnout pro celý svět.“ Navíc by k tomu muselo dojít v rámci nově svolaného koncilu, protože by se jednalo o enormní zásah do života katolické církve. Současně v rozhovoru litoval, že katolíci nevyužili „švihu“, který nastal po volbě kardinála Ratzingera papežem. „Pozdě jsme si uvědomili, jaká to pro nás může být šance.“ Některé kostely dnes v Německu zejí prázdnotou. Zollitsch vyzývá k tomu nezavírat před touto realitou oči a uvědomit si, že se církev „opět dostala do misijní situace“.
Třináctého února 1945 zažily saské Drážďany bombardování spojeneckým americko-britským letectvem, které stálo život okolo 35 tisíc lidí. Dodnes vedou historici a filosofové spory o tom, do jaké míry bylo bombardování v posledních měsících války nutné a do jaké míry můžeme mluvit o neomluvitelném válečném zločinu. V Drážďanech i v celém Sasku bývá tato problematika často politicky instrumentalizována – neonacistická NPD mluví např. o „bombovém holocaustu“. Vzpomínkových akcí se každoročně účastní tisíce občanů a nejinak tomu bylo i letos. Reportáž přinesl deník Sächsiche Zeitung v pondělí 18. února. V centru Drážďan se v sobotu 16. února shromáždilo přibližně 3800 pravicových extremistů z celého Německa, kteří přišli podpořit tzv. Smuteční pochod (Trauermarsch), pořádaný spolkem Mladý východoněmecký landsmanšaft (Junge Landsmannschaft Ostdeutschland). Z centra města měl průvod neonacistů směřovat k drážďanské synagoze. Tomuto aktu však bránilo nejen 3300 policistů (největší manévry v novodobých dějinách Saska), ale také několik tisíc občanů Drážďan, kteří se shromáždili v okolí synagogy v rámci iniciativy „Geh denken“ (Jdi myslet). Občanské aktivity tohoto ražení jsou v Drážďanech dobrou, dnes již každoroční tradicí. Podpořila je také předsedkyně drážďanské židovské obce Nora Goldenbogenová slovy: „Nacistům již nemá být dovoleno v Drážďanech pochodovat.“ Třetí, paralelně konanou, avšak spíše spontánní demonstraci „uspořádali“ levicoví radikálové, kteří ovšem spíše než propagaci svého programu vyhledávali násilné potyčky s pravicovými extremisty.
Markus Wehner popisuje ve svém článku Udělali kozla zahradníkem ve Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung ze 17. února boj spolkové republiky proti pravicovému extremismu a soustředí se především na složení „bojových skupin“. Dochází k zajímavému závěru: mnozí pracovníci občanských sdružení, kteří jsou bohatě dotovaní z Berlína (v roce 2007 dostali 24 milionů eur) a mají se o neonacisty „starat“, jsou buď aktivní anebo bývalí levicoví extremisté. Například Fritz Burschel je zemským koordinátorem pro všechna občanská sdružení v Bavorsku. Jako žurnalista se chtěl dostat na setkání G8 do Heiligendammu, ovšem na doporučení Spolkového kriminálního úřadu mu byla odepřena akreditace. Burschel patří totiž k sympatizantům levicově extremistického sdružení „Revoluční buňky“. Redaktor Wehner zmiňuje ještě několik podobných případů a konstatuje, že zatímco pravicový extremismus vyvolává v Německu naprostou hysterii, je většinou při „levičáckých akcích“ ticho po pěšině a nikdo se příliš nevzrušuje. Důvodů to má podle něj několik. Jednak to je jistá nezakotvenost levicového extremismu mezi německým obyvatelstvem, ale také fakt, že neonacisté působí násilněji. Na spolkové politické úrovni se problémem extremismu nikdo moc nezabývá a deleguje práci na občanská sdružení. V jednotlivých spolkových zemích se to ale pomalu začíná měnit. V Hesensku například spolupracuje „zemský poveřenec“ Wilfried Rexroth přímo s Kriminálním úřadem, což velmi ulehčuje vyšetřování pravicových trestných činů. „Má snad neonacisty vyšetřovat Antifa?“ glosuje Rexroth.
Z německého tisku vybíral Martin Teplý.