Sad plný oživlých mrtvol

„Ta hra je nádherná. Čechovovi se v ní podařil husarský kousek. Napsal komedii o zániku, o propadání a o nicotě,“ píše v programu k nové inscenaci Višňového sadu režisér Vladimír Morávek. A má jistě pravdu, protože toto tesklivé drama, které Čechov sám považoval za rozvernou komedii, ne-li frašku, je vskutku do detailů propracovaná psychologická analýza citově a emocionálně narušených postav, které ukrývají své vnitřní deprese, trápení a prohry za masku lehkovážného, bezstarostného chování a bezcílného slovního exhibicionismu. Každá z postav si nese svůj komplikovaný charakter a zejména svoji neodlučitelnou minulost, která její chování nevyhnutelně ovlivňuje a determinuje. Detailní, vesměs fatálně tragické příběhy jednotlivců, ona tajná zákoutí a hádanky jejich, na jedné straně racionálního a přímého a na druhé straně melancholického a enigmatického jednání dávají vzniknout příběhu velkému.

Dokonalý Morávkův konstrukt

Je pak záhadou, proč Morávek, který Čechova obdivuje, tak radikálním způsobem ony nenápadné uličky sadu plného lidských osudů likviduje a vyrábí na scéně Divadla na Vinohradech sice efektní, ale monotónní a odcizený výběr toho „nej“, co ze hry zbylo. Čechov se pro něj stává pouhou záminkou k fabrikaci vlastního, již od počátku mrtvolného Višňového sadu, k vypracování kakofonicky rytmizovaného konstruktu. Divadelní emoce je potlačena až na samou mez únosnosti, z postav se stávají bezduché přelíčené loutky, které strojově, chvíli v děsivém křiku, chvíli tlumeně, téměř slabikářově odříkávají naučené party. Proč ne, metafora oživlých mrtvol, již dopředu vyprahlých, odevzdaných hrdinů bez východiska má u Čechova své opodstatnění, o její účinnosti ve velkém prostoru vinohradské scény ale pochybuji.

A to i přesto, že je podpořena emocionálně silně, depresivně působící scénou Martina Chocholouška. Ta je od počátku děsivě chladná, tajemná, s křivými průčelími dveří i krbu, oznamující evidentně pokřivenost charakterů černě oděných hrdinů, ukončená modrou a později šedou fasádou mohutné zadní stěny. Na samém začátku je pak scéna potažena smuteční průhlednou oponou v popředí, aby se následně celé jeviště nepatrně, na jediný okamžik projasnilo obrovskými halogenovými teplomety, připomínajícími futuristická slunce a měsíc. To vše ozvláštněné padajícím podzimním listím, dřevěnými lavičkami, průhledným višňovým sadem, vyrytým na skle, či romantickým vytím psů v okamžiku vyřčení osudových replik. Vše je navíc ironizované Morávkovými nonsensy typu sádrových zajíců či bust Raněvské, které místo kufrů nosí mužští hrdinové, bolestně – rozuměj citově – jí zasažení. Vynikají také kostýmy Sylvy Hanákové, černé, saténové, elegantní s modrými detaily u Raněvské a její rodiny, a záměrně špatně střižené, seprané a nevzhledné u ostatních. Jejich charakterizační hodnota a vizuální síla je nesporná, zejména v dokreslení tragiky jednotlivých situací. Příkladem budiž Raněvské výrazná modrá paruka v druhé časti představení, symbol blížící se zkázy.

Dokonale rozložený text

Ačkoliv se v představení objevují některé velmi dobré scény, především závěr, kdy je zřejmé, že sad umírá, zdá se ale, že Morávek přestal věřit síle samotného divadla, jeho jednoduchosti. Režie dává přednost kombinatorice a odmítá vzít na milost sílu jevištního dialogu, který pomocí podmanivé hudby Michala Pavlíčka zcela destruuje. Rytmus textu je rozbořen, dialogy razantně hudebně přerušovány, sází se na nedořečenost, nemotivovanost výstupů, z promluv se stávají teze. Věty jsou pomalou dikcí rozloženy na prvočinitele a postavy zasaženy snad příliš brzy, od samého počátku, jakousi mentální deformací a totálním osobnostním rozkladem. Stávají se chodícími figurkami na šachovnici, jejíž vymezení nemohou přesáhnout, přičemž zvýrazňují své vnější či vnitřní vady.

Nicméně je třeba dodat, že téměř celý herecký soubor, bez výraznějšího přestoupení či zjemňování režisérovy koncepce, podává dobrý výkon. Poprvé expresivní Lopachin Martina Stropnického, který sem snad zabloudil z černobílých expresionistických filmů. Nahrbená postavička s propadlým hrudníkem, nemotorné, humpolácké pohyby zakomplexovaného, trochu závistivého, trochu ublíženého a vysmívaného vychytralce, žádné Čechovovo ztělesnění nového, dynamického světa. Podruhé nechtěně vlezlý a ironický, alkoholem nasáklý statkář Simeonov-Piščik v nenápadném, ale trefném podání Martina Zahálky, nebo ztřeštěný, dětinsky zamilovaný i dětinsky tragický účetní Jepichodov, záměrně přehrá­vaný Svatoplukem Skopalem, prototyp zbytečného člověka, přežívající v neustálé neurotické křeči. Potřetí decentněji pojatá Raněvská v podání Dagmar Havlové-Veškrnové, zjevem dominantní, studená piková dáma s klapkami na očích i srdci. Ledová socha, bledá a modrá jako smrt, vyprahlá až do morku kostí, ukrývající však ve svém nitru nejen strašlivé trápení, ale i hluboký cit, naději a snad i lásku, zde neobratně vyjádřenou k odtažitému, statickému, opět sošně topornému, vnitřně povadlému studentovi Trofimovovi ve ztišeném provedení Jiřího Dvořáka. Snad jediný na první pohled veselý a rozmařilý, v záchvěvech pravdy a filosofování neuvěřitelně absurdní, komický a zároveň žalostný bratr Raněvské Gajev je s lehkostí a nenuceností zahraný Viktorem Preissem. Jinak se vyhaslost, hněv a nenávist pokřiveného maloměstského panoptika transponuje i do postav dcer Raněvské Ani (Ivana Uhlířová) a nevlastní Varji (Pavla Tomicová). První je ukřičený, matčinou depresí postižený spratek, druhá totálně zlomená, agresivní, avšak stále toužící a milující žena. Celou inscenaci rámuje zbytečná, nepropracovaná metafora kabaretu s německy říznou glosátorkou a guvernantkou Charlottou Jiřiny Jiráskové.

Dokonale rozpolcený divák

Ano, Višňový sad v Divadle na Vinohradech je hotový paradox. Výborní herci, výrazná scéna, kostýmy i hudba, rozčilující režijní koncepce, se kterou lze polemizovat či ji naopak oslavovat, na atomy rozbitý Čechov. Největším a zároveň nejabsurdnějším paradoxem se však stává divák. Zcela se na něj zapomnělo (zkuste si sednout na první balkon). Ten poučenější, intelektuálnější, který si snad cestu na Vinohrady ještě pamatuje, bude, troufám si odhadnout, alespoň rozpolcen pro výrazné ano či výrazné ne, ten většinový však vyčká jen do přestávky. Nevzývám tu v žádném případě divadlo poplatné jakési efemérní entitě s názvem většinový divák, jen suše konstatuji, že na lehkých konverzačních komediích dlouhodobě vychovávaný ultrakonzervativní vinohradský návštěvník bude zdrcen. Bojím se, že tato léčba šokem, léčba, které nezbývá než fandit, nebude příliš účinná a pro obě strany může být poněkud bolestná.

Autor je teatrolog, externě působí na Katedře divadelní vědy FF UK.